Když jsem dostala nabídku napsat tenhle text, říkala jsem si, že je to docela těžká otázka. Nejsem totiž někdo, kdo by strávil hodiny přemýšlením nad tím, jestli třeba kdysi něco neměl udělat jinak.

Pokud se rozhodnu, zpětně tohle rozhodnutí už nezpochybňuji. To, že mé názory na některé věci vyvíjejí, beru spíš jako věc danou získáváním zkušeností nebo různě významnými setkáními s různě zajímavými a inspirativními lidmi než sérii fatálních mýlek, po kterých přišlo velké prozření.

Přesto jsem po usilovném zamyšlení a pomyslném prohrabávání se svým nepříliš obsáhlým vzpomínkovým archivem zjistila, že přece jen můžu o jedné takové životní mýlce napsat.

↗

Přála bych si, aby mé mladší já vědělo, že si bude jednou ze své introverze dělat legraci, a naopak inspiruje pár dalších lidí k tomu, aby si přestali myslet, že jsou defektní, když nezapadají. Foto FB KK

Není to jedna událost, spíš přesvědčení, ve kterém jsem nějakou dobu žila. Přesvědčení mého pubertálního já, že pokud chci v tomhle světě uspět, měla bych se změnit a přizpůsobit, protože jinak nebudu nikam patřit. Byla jsem totiž divná — too school for cool, introvertka, která raději trávila víc času v imaginárních a virtuálních světech než v tom skutečném.

Holka, kterou moc nebral alkohol a cigarety. Holka s divným smyslem pro humor, který vlastně nikdo moc nechápal. Holka, která neměla nutkání se bouřit proti rodičům, protože s nimi měla nadstandardní vztah, ani proti učitelům, protože ji škola prostě bavila. Holka, co nosila divný oblečení. Šprtka (ale ani to ne, protože jsem měla ty trojky z fyziky), outsiderka.

Nebyla jsem schopná svoji divnost přijmout, a tak jsem se snažila nepříliš úspěšně nacpat do škatulek přijatelnosti, které vytvářejí jiní. Ale kdo by měl energii na to se pořád přetvařovat. Navíc proč bych se měla přetvařovat v tom, že mě baví se učit, číst si, a naopak mě silně nebaví trávit každý večer po škole v čajovně nebo v klubíku.

Ne že bych neměla vůbec žádné kamarády a kamarádky, poměrně paradoxně jsem nebyla ani úplně neúspěšná u kluků (akorát ne u těch z vlastní třídy, ale spíš z paralelky nebo vyšších ročníků). Jen jsem měla pořád pocit, že jsem strašně osamělá, protože nikam nepatřím. A že to tak bude už napořád, protože se nezvládnu přetvařovat dost dlouho na to, abych někam zapadla.

Kdybych mohla napsat dopis svému mladšímu já, napsala bych mu právě o tomhle. Napsala bych mu, že z divnosti se jednou stane přednost. Že z outsiderky bude v relativně mladém věku profesně úspěšná žena. Že si bude jednou ze své introverze dělat legraci, a naopak inspiruje pár dalších lidí k tomu, aby si přestali myslet, že jsou defektní, když nezapadají. Že jejím životním cílem se stane vytváření a obrana takového světa, ve kterém by se nikdo neměl cítit jako outsider.

A teď jen doufám, že tohle vyznání nebude omyl.