Mám pocit, že se celý život mýlím víc než naopak. Ve všem možném. Zadání naštěstí zřejmě počítá s tím, že půjde o pikanterie intelektuální a veřejně přístupné. Pak mohu odpovědět úplně přesně. 29. prosince 1989 po poledni jsem nechala doma spát jedenapůlroční dítě a vyběhla jsem nakoupit za roh do zeleniny.

Při nabírání brambor (prodávaly se tehdy velmi ekologicky tak, že z obrovské hromady zabahněných brambor nabíral prodavač velkou plechovou naběračkou a sypal to rovnou do nákupní tašky, takže bylo vhodné mít jenom na brambory jednu permanentně zašpiněnou) jsem slyšela v rádiu přenos prezidentské volby z Vladislavského sálu. Šla jsem pak domů příšerně smutnou, špinavou a zanedbanou dolní Veletržní ulicí a byla jsem přesvědčená, že brzy bude všechno kolem čisté, v materiálním smyslu i ve všech těch přenesených.

Shovívavě připusťme, že takové chvilkové okouzlení se dá pochopit. Jenže ten omyl nastal potom: když silná emoce naděje a svobody nesla až překvapivě dlouho přesvědčení, že přece všechno, co se děje v novém režimu, se na té čistotě a správnosti podílí, i když to třeba ze svého hlediska ženy v domácnosti v tu chvíli nevidím dobře.

Bez té emocionální podpory bych nemohla tak dlouho přehlížet nespravedlnosti a mlčet k těm, které jsem přehlédnout nemohla. Přesvědčovat spolu s okolím sebe sama, že ekonomice, mezinárodnímu dění, bytové, školské a nevímjaké ještě politice vlastně přece nerozumím, tak to nechám jiným a budu si užívat nově nabyté možnosti dělat a číst to, co mne baví a zajímá, cestovat do zahraničí a nemuset se bát policie. Volit takzvaný pravý střed a raději se nedívat, když se společně s nedemokratickými pořádky likvidovaly všechny praktické výsledky sociální politiky předchozích desetiletí.

Jak říkával páter Reinsberg: „mea culpa, mea maxiculpa“. Když se teda ptáte. Protože omlouvat se je nanic. Omyly jsou totiž ve skutečnosti viny a těch nás dokáže zbavit jen nějaký Bůh.