V čem jsem se v životě nejvíc mýlila

Milena Bartlová

Letní seriál Deníku Referendum pokračuje sebereflexí Mileny Bartlové, která vzpomíná na svůj životní omyl způsobený polistopadovou euforií.

Mám pocit, že se celý život mýlím víc než naopak. Ve všem možném. Zadání naštěstí zřejmě počítá s tím, že půjde o pikanterie intelektuální a veřejně přístupné. Pak mohu odpovědět úplně přesně. 29. prosince 1989 po poledni jsem nechala doma spát jedenapůlroční dítě a vyběhla jsem nakoupit za roh do zeleniny.

Při nabírání brambor (prodávaly se tehdy velmi ekologicky tak, že z obrovské hromady zabahněných brambor nabíral prodavač velkou plechovou naběračkou a sypal to rovnou do nákupní tašky, takže bylo vhodné mít jenom na brambory jednu permanentně zašpiněnou) jsem slyšela v rádiu přenos prezidentské volby z Vladislavského sálu. Šla jsem pak domů příšerně smutnou, špinavou a zanedbanou dolní Veletržní ulicí a byla jsem přesvědčená, že brzy bude všechno kolem čisté, v materiálním smyslu i ve všech těch přenesených.

Tohle skončí a brzy bude vše kolem nás čisté materiálně i v přeneseným smyslu. Nebo ne? Repro DR

Shovívavě připusťme, že takové chvilkové okouzlení se dá pochopit. Jenže ten omyl nastal potom: když silná emoce naděje a svobody nesla až překvapivě dlouho přesvědčení, že přece všechno, co se děje v novém režimu, se na té čistotě a správnosti podílí, i když to třeba ze svého hlediska ženy v domácnosti v tu chvíli nevidím dobře.

Bez té emocionální podpory bych nemohla tak dlouho přehlížet nespravedlnosti a mlčet k těm, které jsem přehlédnout nemohla. Přesvědčovat spolu s okolím sebe sama, že ekonomice, mezinárodnímu dění, bytové, školské a nevímjaké ještě politice vlastně přece nerozumím, tak to nechám jiným a budu si užívat nově nabyté možnosti dělat a číst to, co mne baví a zajímá, cestovat do zahraničí a nemuset se bát policie. Volit takzvaný pravý střed a raději se nedívat, když se společně s nedemokratickými pořádky likvidovaly všechny praktické výsledky sociální politiky předchozích desetiletí.

Jak říkával páter Reinsberg: „mea culpa, mea maxiculpa“. Když se teda ptáte. Protože omlouvat se je nanic. Omyly jsou totiž ve skutečnosti viny a těch nás dokáže zbavit jen nějaký Bůh.

    Diskuse
    August 6, 2018 v 13.20
    "Omyly jsou totiž ve skutečnosti viny a těch nás dokáže zbavit jen nějaký Bůh."
    Paní Bartlová, není jednoduché najít cestu k Bohu, zvlášť pokud se nám v mládí dostalo komunistické výchovy.