Mladým politickým autistou

Radovan Bartošek

V dnešním dílu letního seriálu Deníku Referendum popisuje Radovan Bartošek, jak se kdysi nechal ošálit iluzí deklarované spravedlnosti, která však v důsledcích odměňuje podle veskrze nespravedlivých principů.

Ačkoli mi cizí lidé při setkání pravidelně hádají víc, je mi jen 27 let. Narodil jsem se tedy až po sametové revoluci a nevystrčil jsem nohu z Evropy. Když se mě kolegyně Míla Palánová ptá na můj největší životní omyl, na první pohled se zdá, že skoro není z čeho vybírat. Narodil jsem se a žiju v době, která by prý měla být nejlepší, završená, svobodná a prosperující. Doba zbavená politického útlaku. A tedy poskytující mnohem menší příležitost k tomu nějakou pěknou dějinnou chybu udělat.

Kdybych se měl co k čemu a narodil se o nějakých padesát let dřív, mohl jsem teď třeba psát o tom, jak jsem nejdřív vstupoval a pak zase vystupoval ze strany, jak jsem v osmašedesátém věřil, že Husák je docela dobrá volba, mohl jsem stihnout léčbu Klausem a dělení Československa. Ale ne. Ať se snažím, jak můžu, o každých narozeninách dokážu přidat nanejvýš tak rok.

Můj největší životní omyl tedy bude poněkud subtilnější, téměř intimní, a do dějin se nezapíše. Je ale pravděpodobné, že jej spolu se mnou udělala i řada dalších lidí žijících v této potenciálně nejšťastnější době. Pokusím se jej popsat.

Je to skoro k neuvěření, ale před nějakými deseti lety jsem byl podstatně mladší, než jsem dnes. Jako dnes jsem se i tehdy zajímal o politiku a veřejné dění. Jenže tehdy jsem byl, jak to jen říct, poněkud politicky dezorientovaný a mnohem náchylnější k vábení různých pravicových liberálních i konzervativnějších pohádkářů, kteří se v těch letech snažili úspěšně prodávat legendu o dluhové pasti, do které levice naši zemi žene, o osobní odpovědnosti a zaslouženém úspěchu těch talentovanějších, kteří nemají být omezováni a trestáni zdaněním.

V mládí člověk snadno podlehne víře, že úspěch je čistě věc zásluh a nemá se trestat a omezovat zdaněním. Foto redcareers.com

Ačkoli naše rodina žila od výplaty k výplatě, uvěřil jsem i tomu, že si žiju nad poměry a že si nad poměry žijí i lidé z mého okolí, kteří v propukající ekonomické krizi přišli o práci nebo dřeli za pár šupů a počítali každou korunu. Věřil jsem, že sociální situace naší rodiny je mravním prohřeškem, něčím, za co bychom se měli stydět. Věřil jsem, že líp už bylo a že je potřeba, aby si ti nejslabší ve svém vlastním zájmu utáhli opasky.

Pojem „víra“ je v tomhle případě na místě. Liberálně-pravicový pohled na svět je skutečně cosi jako náboženství nebo mravní imperativ, který se zdůvodňuje sám ze sebe. Pokud fakta neodpovídají výkladu volnotržních džihádistů, tím hůře pro fakta…

Až teď přichází moment studu a chyby, které jsem se dopustil. Být dítkem rodičů ekonomicky úspěšných, moje politická idiocie by se snad dala pochopit. Především bych de facto nekonal proti svým vlastním zájmům. Jenže já jsem mohl vidět důsledky politiky, za kterou jsem se bral a jejíž reálné dopady ničily život mně, mým blízkým, mé třídě a v konečném důsledku i celé společnosti.

Pravičáctví je v teorii krásné, protože vytváří iluzi spravedlnosti, která je dána zásluhovostí. Abych svou vírou neotřásl, od obyčejných lidí kolem sebe jsem se snažil izolovat, nevnímat obtíže důchodců, kteří nemají na doplatek za lék, pacientů a lékařů, kteří musejí vypisovat potvrzení na 30 korun poplatku, nebo hendikepovaných lidí, u kterých si pravice předsevzala pravděpodobně jejich totální vyhlazení.

Ono to šlo vidět, šlo to i velmi dobře chápat, ale vyžadovalo to v prvé řadě naslouchat druhým a snažit se pochopit jejich perspektivu a obtíže. Něco, co atomizovaný egoismus informačního kapitalismu skutečně nepěstuje.

K volbě ODS nebo TOP 09 jsem to nakonec naštěstí nedotáhl. Učím se poslouchat druhé lidi a chápat jejich situaci, motivy jejich chování, obavy a přání, i když je nesdílím. Lidé si totiž ve své životní zkušenosti nejsou rovni, ale to je třeba chápat jako apel k empatii. Mou největší životní chybou, kterou se snažím napravovat už více než dekádu, bylo přesvědčení, že empatie je projevem slabosti. A ono je to přitom přesně naopak.

    Diskuse
    DK
    August 3, 2018 v 12.44
    Název článku
    Jako matka "mladého autisty", jenž se pravda v 2,5 letech o politiku nijak nezajímá, si myslím, že tenhle titulek je zbytečný, "neempatický" a DR nesluší.
    August 3, 2018 v 13.31
    Před časem jsem tu na totéž upozorňovala jiného autora - tedy na to, že autismus není nadávka, nýbrž diagnóza poruchy, za kterou její nositel nemůže. Bohužel se to jako nadávka (ve smyslu asociálnosti) používá čím dál tím častěji, takže se prý stává, že se rodiče urazí, když je učitelka ve školce upozorní na pravděpodobnost autismu u jejich dítěte.
    Podle této logiky by ovšem když někdo o někom prohlásí třeba že je "intelektuálním trpaslíkem", tak by se v tu chvíli museli urazit všichni lidé malého vzrůstu.

    Anebo když se o někom prohlásí, že "je hluchý k potřebám chudých", tak by se museli urazit všichni neslyšící.

    Zkrátka, jistých příměrů se už asi v lidské řeči sotva budeme moci zbavit. A tak by spíš na místě bylo asi trochu více tolerance, pokud za používáním určitých termínů (a nemocí) není znát zlý úmysl.
    Co píše pan Poláček samozřejmě beru v potaz. Různých psychologických a psychiatrických pojmů používaných velmi vágně a někdy velmi zavádějícím způsobem je obecná řeč plná, moje taky.

    Jenže snad trpaslík je skutečně malého vzrůstu, hluchý neslyší, deprese je v zásadě špatná nálada s proklatě různou intenzitou, slovo psychopat už z odborné řeči zmizelo, u schizofrenie by mělo patřit k základnímu vzdělání, že název vůbec necharakterizuje podstatu problému.
    O autismu platí nejvíce ovšem právě to, že každý člověk na autistickém spektru je úplně jiný. A zatímco někoho snad charakterizuje rigidní dogmatismus ve stylu "tím hůře pro fakta" a nedostatek empatie, jiného trápí empatie přílišná a příliš komplexní vnímání světa.

    Neurazila jsem se, jen se mi "sevřelo srdce" :-) A nárok na jistou "korektnost" mám na DR a podobné platformy, ne na řeč obecnou. Zvláště když to použití zde mi přijde zcela samoúčelné.
    Paní Kubíčková, já sice mohu mít pochopení pro Vaše pocity, jakožto použitým termínem osobně dotčené; ale nedá se nic dělat, obecná řeč je v zásadě živý organismus, nedá si poroučet, a jak jsem se snažil vysvětlit minule, tím či oním by se mohl cítit nějak postižen každý.

    Ten pojem "autismus" byl dříve vlastně neznámý, ale rozšířil se spolu s příchodem demokratické politiky, jako výraz pro charakterizování určitého stylu toho či onoho politického aktéra, kdy tento se uzavře do svého vlastního světa (či do své vlastní ideologie), a není schopen či ochoten vnímat to, že ten svět okolo něj funguje ještě nějak jinak, než jak si to on sám představuje.

    Z tohoto pohledu je ten termín "autismus" dokonce i korektní - neboť v zásadě vystihuje jádro této poruchy. A - v tom běžném politickém diskursu by bylo opravdu dost obtížné ho nahradit nějakým jiným, méně problematickým.

    Bylo by samozřejmě možno použít formulaci o "uzavřenosti dotyčného do sebe sama" - jenže v běžných politických střetech, to se nedá nic dělat, je zapotřebí jednoduchých a pregnantních výrazů.

    Zkrátka: nedá se nic dělat, ale používání toho přirovnání se v obecné řeči asi nedá nijak zastavit; a tak asi bude přece jenom smysluplnější si vůči tomu vypěstovat určitou toleranci, než se tím nechat znovu a znovu "vytáčet".
    JN
    August 5, 2018 v 3.57
    Diskuse se rozvíjí
    nezáměrně legračním způsobem.
    Pokud se dobře pamatuju, autistou byl nazýván Vladimír Špidla. Představuju si, jak to bylo. Místo aby schůzku s lidmi, co do něho usilovně hučeli své rozumy, ukončil tím, že by zařval něco neslušného, upřel na ně mlčky svůj pohled, odešel do své pracovny a pečlivě zavřel dveře.
    PM
    August 5, 2018 v 11.32
    Sebestřednost jak dospívajícího tak i kojeneckého autisty
    popravdě omezuje schopnost empatie a může způsobit lecjakou neplechu.
    O dostatečné schopnosti emocionální empatie syna paní Kubíčkové jsem nepocítil nejmenších pochyb...bych ujistil.
    O to více mne zaujal nástin pozadí vzniku jak emocionální tak i sociálně politické empatie usedlého mladého spoluobčana.
    Doufám, že se nejedná jen o literární zpracování morálního apelu....bych dodal.
    MP
    August 5, 2018 v 12.34
    Josefu Poláčkovi
    Ale ano, samozřejmě, že se s tím dá něco dělat. totiž nepoužívat ten výraz v podobné souvislosti. Dagmar Kubíčková to vyjádřila přesně, ona nechce zápasit s řečí ve celém mnohvrstevnatém proudu jejího užívání, jen vyslovuje určitý návrh pro konkrétní vrstvu -- vrstvu kultivovaného obcování češtinou v rámci intelektuálského minoritního žurnálu.

    Možná by stálo za to s ní o tom návrhu diskutovat, ale ne ji odbýt slovy: "Nedá se s tím nic dělat".
    August 5, 2018 v 12.57
    Já ji chápu. Příliš nesouhlasím s argumentací pana Poláčka, že se přece taky říká, že někteří lidé jsou slepí a hluší vůči něčemu a je to prý úplně normální a navíc výstižné.
    (Někdy se dokonce říká hluchý jak pařez, slepý jak patrona.)
    Já vím, že se to říká. Ale občas přemýšlím, co si asi o tom myslí ti lidé, kteří doopravdy nevidí a neslyší (nebo jejich blízcí), když se s podobnou řečí setkají. Možná jim to nevadí, protože se naučili být vůči tomu imunní. A možná si říkají: já přece nejsem hluchý/slepý, nýbrž jsem neslyšící/nevidomý. Ty druhé termíny se jako nadávka naštěstí neužívají. Což ovšem o autismu neplatí, protože je to odborný termín a jiný není.
    Pane Poláčku,
    moje tolerance může být nebetyčná, ale jde mi o to, jakým předsudkům a představám bude reálně čelit moje dítě. Používání slov "autista" a "autistický" v běžné řeči je uznávám snad menší problém, než např. již pravidelně se opakující spekulace, že nějaký další školní či podobný střelec byl autista. Samozřejmě mi nezbyde než se smířit s tím, že pro nezainteresovanou veřejnost nakonec vždycky nad jakoukoliv osvětou zvítězí zjednodušené představy, zvláště u takto složité záležitosti jako jsou poruchy autistického spektra.

    Nejsem zajisté žádný odborník jen proto, že mám dítě na autistickém spektru a i sama s nemalou pravděpodobností autistka jsem, přesto si troufám tvrdit, že podstatou autismu opravdu není "uzavřenost do vlastního světa".
    Zkrátka porucha vývoje sociální interakce a komunikace, která má miliony extrémně různých konkrétních podob. Nějaké uzavření do vlastního světa tam vůbec nemusí být. Nebo jen v míře, v níž takto "do sebe" unikají i "neautisté"
    A ještě jeden důvod pro DR pro vyhnutí se něčemu, jako je tento titulek: Troufám si dle svého dosavadního poznání odhadovat, že v okruhu čtenářů DR budou poruchy autistického spektra - zvláště nediagnostikovaný lehký Aspergerův syndrom - proti průměru populace nadreprezentovány. Tak z úcty k nim.
    IH
    August 5, 2018 v 21.28
    Citlivost vůči jazyku je snazší než vůči opravdu všem lidem
    Paní Kubíčková jako (alternativní) důvod pro opatrné nakládání s označením autista uvedla pravděpodobnost, že mezi čtenáři DR mohou být lidé s poruchami autistického spektra nadprůměrně zastoupeni. Tím se ovšem nepřímo dotkla eventuality, že právě takto hledí na své dispozice pan Bartošek, samozřejmě pokud (si) stojí za titulkem. Bylo by zajisté přesto možné a asi i přiměřenější článek přejmenovat třeba na "Mladým politickým zabedněncem".

    Užívání existujících slov v dosud nevyužitém posunutém smyslu je podobně jako přirovnávání základní vlastností jazyka. V běžných textech, jejichž počet celkem dramaticky (ach, ty transfery!) roste, sklouzáváme často k efektním a módním formulacím (novinové titulky to nyní postihuje v míře vskutku vrchovaté). Často nejsou výrazy, přívlastky, přirovnání adekvátní a nemusejí být ani citlivé (nebo, chcete-li, korektní). Nelíbí se mi, když se třeba skoro všechno šíří hned „jako rakovina“. Zvlášť když to samé se jindy šíří zase „jako lesní požár“. Je snad celkem jasné, že na podobné floskule je třeba si dávat pozor. Nejen však proto, že leckdo má (třeba v rodině) rakovinu, příp. že se vrátil z požáry postižené řecké Attiky. Ona nakonec i písnička Mackie Messer v podání M. Kopeckého může být pro blízké oběti útoku žraloka z Marsa Alam bolestná...
    JN
    August 6, 2018 v 8.47
    Když už jsem si zvykl, že jsem fašista,
    zvyknu si i na to, že jsem autista :-)

    Chcete si zvýšit svoji psychickou odolnost?
    Diskutujte na DR!
    JH
    August 6, 2018 v 11.4
    Berte to z té lepší stránky,
    paní Kubíčková - skutečnost, že o sobě autor klidně napíše, že je "autista" v metaforickém smyslu, ukazuje že autismus není až takové společenské tabu, což je pro vaše dítě spíš dobrá zpráva.

    Nikdo nepoužije třeba AIDS jako metaforické označení něčeho nevyléčitelného. To je větší tabu.
    Pane Profante, ten svůj výrok "stejně se s tím nedá nic dělat" jsem použil jako holé konstatování skutečnosti. Tento příměr se především v politickém diskurzu už vžil; a s tím nepohneme, ať to budeme třeba považovat za jakkoli nekorektní.

    Mimochodem, já sám tohoto přirovnání nikdy nepoužívám.
    Mimochodem, tím nejpříbuznějším příkladem k používání/zneuživání diagnózy autismu je - schizofrenie.

    Která se - jakkoli taktéž z ryze medicínského hlediska značně nekorektně - běžně používá pro označení vnitřní rozštěpenosti, ať už v oblasti politické či jiné. A i v tomto případě by se samozřejmě každý kdo je sám schizofrenií postižený mohl cítit dotčeně. Ale - nutno opakovat - i v tomto případě se s tím asi reálně nedá nic dělat.
    Nutno ovšem uznat, že je jedna oblast, kde se skutečně odstranění nekorektního označování odstranit (alespoň v oficiálním užívání) podařilo: když se namísto označení "Cikáni" začalo používat označení "Romové".

    Ovšem, v daném případě to "Cikáni" bylo označení naprosto jednoznačně pejorativní; a zároveň zde byla k mání bezproblémová náhrada.

    I když přesně vzato ani ti "Romové" nejsou vždy označením zcela korektním; neboť by se vlastně muselo důsledně používat označení či pojmenování "Romové a Sinti". Takže pokud se používá to paušální "Romové", pak by se zase Sinti (ať jsou třeba jen malou menšinou) mohli cítit právem dotčení, že jsou označováni zcela falešným pojmenováním.
    MP
    August 6, 2018 v 20.31
    Josefu Poláčkovi
    Bohužel nemáte pravdu. Čeští Sinti byly vyvražděni mezi léty 1938-1945. Měli ještě větší smůlu než čeští Romové, žili prevážně v oblastech připojených k třetí říši.
    Samozřejmě, existují lidé, které většina české populace označuje jako Romy, ale oni se s tím neidentifikují. Ale nepovažují se za Sinti.
    August 7, 2018 v 7.10
    Paní Kubíčková napsala, že aspoň na Referendu by se nemělo používat přirovnání asociálního chování k autismu, protože se jí to jeví tak, že značná část zdejších diskutujících má s autismem něco společného.
    To mi připomnělo knížku, v níž židovský autor popisuje, jak v dětství neměl tušení, že je Žid (rodiče byli ateisté a nemluvili o tom), a tak nadával spolužákovi do "židů" (s nějakým hanlivým přívlastkem, pochopitelně). Pak byl v šoku, když mu to matka řekla.
    JN
    August 7, 2018 v 10.0
    Když je nás tu hodně autistů, pojďme tedy ve společnosti prosadit myšlenku,
    že být Židem, autistou nebo levákem není nemoc (teď se tím "nenápadným" srovnáním dopouštím manipulace).

    Ono třeba židovství vám možná v některých případech může způsobit více subjektivních potíží než autismus - pokud tedy dáme přednost definici nemoci jako stavu, který nemocnému jedinci způsobuje subjektivní potíže.

    Znal jsem vám kdysi takového člověka, ten se v metru nikdy za jízdy nedržel, poletoval při cestě podzemkou jako motýlek a mávaje křidélky pronášel knižním jazykem věty, jako například: "Ach my mentálně postižení, normální lidé si vůbec nedovedou představit, jaký my máme těžký život." Subjektivních obtíží měl asi tak stejně jako já.

    Pokud jsem tedy autistou, myslím, že mi to celkem žádné zvláštní subjektivní obtíže nezpůsobuje. Možná těm lidem okolo...
    Pan Poláček tvrdí, že se pojem "autismus" a odvozené v politickém diskursu nezvratně vžil. A já si uvědomuji, že přestože téměř denně čtu komentáře a spol. nejen na DR, za ten rok a kus, co jsem vnímavější, si nevybavuji, že bych se s ním v textech setkala, že by mě to zarazilo. Takže buď to s tou vžitostí není tak horké. Nebo autoři médií, jež sleduji, přirozeně "korektní" jsou.

    A ještě bych ráda upřesnila onu spíš žertovně míněnou poznámku o nadreprezentovanosti. Možná každý z nás někdy diskutuje poněkud "autisticky" v tom lidovém užití, tedy řekněme "zabedněně", jak to hezky přeložil pan Horák.
    Ale pokud jde o jedince, kteří by skutečně dostali diagnözu, kdyby o to usilovali: Pokud by tu bylo 50 diskutujících... Když sebe prohlásím za diskutující, což pravda moc nejsem, a za osobu na autistickém spektru, jsme na tom průměru populace, čísla se liší, ale dejme tomu 2%. Abychom se octli nad průměrem, bohatě stačí jeden další :-)
    Ten pojem "autismus" jakožto příměr pro určitý způsob chování se vžil především v politickém diskursu. Tedy v parlamentu, na prvním místě.

    My tady na DR bychom snad ještě mohli být schopni se domluvit na tom, že ho užívat nebudeme; ale až do toho parlamentu a tamějších diskusních zvyklostí opravdu nedosáhneme.
    PM
    August 7, 2018 v 16.12
    Souhlasím pane Poláčku
    Poznatek, že jistému úsudku dominuje infantilní narcismus je zbytečné tematizovat ....... bych vycházeje z částečné znalosti sama sebe poznamenal.
    MP
    August 7, 2018 v 16.45
    Dagmaře Kubíčkové
    Slovo autismus sice pochází z odborného medicínského jazyka, zavedeno v něm ovšem bylo právě jako označení stavu, kdy se člověk ocitl jaksi uzavřený ve svém světě a ostře naráží na nemožnost podílet se komunikací na tvorbě světa společného a na jeho sdílení. Pokud si dobře vzpomínám, původně se -- tuším někdy v druhém deceniu dvacátého století -- tento stav popisoval jako průvodní pro schizofrenii.

    Zatímco v odborném diskursu se význam slova vyvíjel a měnil, v oblasti vzdělanecké komunikace ustrnul. Nejstarší výskyt tvrzení, že americká veřejnost je poněkuď autistická -- ve smyslu neschopná překročit svoji americkou perspektivu -- si vybavuji z Bellovy knihy z konce padesátých let. Zazněla v téměř přátelském tónu, Daniel Bell miloval USA kriticky, ale upřimně.
    Nejméně od těch slov žije to politické použití slova autista vedle medicínského svým vlastním životem.

    Přiznám se, do Vaší reakce na Bartoškův článek by mne nenapadlo, že může hrozit prolnutí těch dvou užití, že by to politické (či společensky kritické) mohlo stvrzovat předsudky vůči lidem s konkrétní medicínskou diagnózou. Možná, protože se ve svém okolí s podobnými předsudky nesetkávám a pokud ano, přičítám je příliš automaticky intelektuální či morální chatrnosti mluvčího.

    Slibuji Vám, že se politického použití slova autismus ve svých textech zdržím, ale zároveň Vás poprosím, abyste takto použitý autismus nebrala rovnou jako projev emotivní či morální nedoslýchavosti mluvčího, ale spíše jako důsledek rozrůznění jazykových užití.

    V jednom má pan Poláček pravdu, mistrovat jazyk je téměř beznadějné. Psychiatrie a psychlogie to ovšem moudře pochopily a z diagnoz mizí čas od času slova příliš obtěžkaná nevhodným obecným užíváním. Možná ten čas dozrává i pro autismus.
    MP
    August 7, 2018 v 16.49
    Josefu Poláčkovi
    Vy podezíráte Babiše, Faltýnka, Filipa, Stańka a Okamuru z věcí, kterých by se nikdy nedopustili. Použít takové exotické slovo. možná ještě Dolejš, ale nikoli v parlamentu, ale zase na DR. A na Ferrym, Bartošovi nebo Zaorálkovi tu zdrženlivost klidně budu vyžadovat.
    JN
    August 7, 2018 v 20.42
    "Mistrovat jazyk je téměř beznadějné"
    Beznadějné to, myslím, úplně není. Je to běžně používaný mocenský prostředek, zvláště viditelné je to u různých obskurních režimů.

    Na druhé straně souhlasím, že léčba blbosti politickou korektností má vedlejší účinky, které jsou svojí závažností zcela srovnatelné s projevy původní léčené choroby.
    JN
    August 7, 2018 v 21.31
    Ještě daleko hůř než se slovem "autismus" jsme na tom s neempatickým používáním slova "fobie".
    Jeho nevhodné používání samozřejmě také může stvrzovat předsudky vůči lidem s konkrétní medicínskou diagnózou.

    Přimlouval bych se tedy, pane Profante, abyste se politického použití tohoto slova ve svých textech zdržel úplně stejně, jako se nyní chystáte zdržet použití slova autismus.

    MP
    August 8, 2018 v 9.50
    Bohužel
    Vážený pane Nusharte,

    v tom Vám, bohužel, nedokážu a ani nechci vyhovět. Již jen proto, že se moje fóbie z psaní neohrožených idiotů a z klaunů v politice projevu zaznamenatelnými klinickými příznaky (vomitivní nutkání, ledový pot, zvýšený tep atd.) a tudíž neumím přesně určit, zda jde o záležitost vkusu, morálky anebo medicíny.

    Obdobně si nejsem jist, zda projevy xenofobie nejsou u mnoha lidí spíše než projev společenské patologii záležitostí pro psychiatra.

    Děkuji za Vaše pochopení

    Martin Profant
    JN
    August 8, 2018 v 11.57
    Pane Profante, podle určitého pohledu, zpochybňujícího paradigma normality a patologie
    (například "autismus" je pak "neurodiverzitou"), jsme všichni jen znevýhodnění, ale jinak jsme zcela v pořádku.

    Autismus by tedy v takovém případě nebyl problémem autistického jedince, ale okolní společnosti.

    Pokud se tento pohled na problém prosadí ("tolerantní a akceptující společnost, která oslavuje rozdíly mezi jednotlivými lidmi místo toho, aby se je snažila stírat"), autismus sám od sebe vymizí (s fobiemi ještě tak daleko nejsme).

    Vaši reakci mi tedy dovolte chápat jako oslavu naší neurodiverzity, čímž jsme společně alespoň malým krůčkem přispěli k přeměně společnosti netolerantní na společnost tolerantní a akceptující.

    MP
    August 8, 2018 v 15.56
    JIřímu Nushartovi
    Obávám se, žek Vašemu poslednímu příspěvku, ostatně nejen k němu, bylo potřeba vzácného nedostatku empatie. Buďte ujištěn, že moje tolerance má své zcela jsné hrance a vím, kdy pohrdat.
    Pane Profante,
    to tak uznávám vskutku bude, že výraz autismus předcházel zkoumání fenoménu autismu. A když byl pro autismus použit, nemohl nikdo odhadnout, jak košatý jev to je a jak zavádějící termín v konkrétních případech to může být. V podstatě jsem se na základě zde vedené diskuse skutečně smířila s tím, že tu budou chtě nechtě různé roviny užití :-) a různě se budou proplétat a ovlivňovat.

    Vlastně mi ani nevadí adjektivum "autistický", v něm ten doslovný původní význam slova akceptuju a možná bych ho i sama příležitostně použila. U substantiva "autismus" bych už byla velmi opatrná. Jako skutečný problém mi připadá "autista", to slovo mimo kontext poruch autistického spektra opravdu těžko přetěžko může být míněno pozitivně a ne jako dehonestace nebo v nejlepším případě rezignované konstatování. Pan Bartošek jej užívá o sobě, ale také tak negativně označuje jisté své "vývojové stadium".
    Takže děkuji velice za Váš slib, ale nemusíte se jej držet striktně.

    Jak naznačil svým osobitým způsobem pan Nushart, alespoň v komunitě lidí na spektru a jejich blízkých (na západ od nás zřejmě i mimo ni) se běžně používají pojmy neurodiverzní x neurotypik. Nakolik je to šťastné, to si netroufám soudit.
    JN
    August 8, 2018 v 18.22
    Pane Profante,
    nechovám k Vám žádné nepřátelství. Mám-li si tedy nějak vysvětlit, proč mě jaksi "nemusíte", pak to přičítám tomu, že s Vašimi názory velmi často nesouhlasím, že mám prostě dost jiné názory než Vy.

    Pokud bych vůči Vám měl osvědčit svoji empatii (netroufám si soudit, zda jí mám dostatek či nikoliv), pak mě opravdu nenapadá jiný způsob, jak to udělat, než že bych Vám v ničem neodporoval. Takový druh empatie Vám však poskytnout nemohu, bylo by to proti mým zásadám. Představím-li sebe například v pozici vašeho studenta, pak bych se samozřejmě na věc díval z jiného úhlu.
    MP
    August 8, 2018 v 20.40
    JIřímu Nushartovi
    Jistě, nemusím Vás, ale o to v tomto případě nejde. Možná jste měl to štěstí a neměl starost o dítě, které to z rozhodnutí přírody bude mít v životě těžší než většina, možná jste se nikdy nestaral o dospělého člověka, který se o sebe nemohl postarat sám. Ale i tak, ono žertování vašeho předposledního příspěvku bylo prostě hnusné vůči lidem, kteří bojují o maximum dustojnosti, kterou mohou pro své odlišné nejbližší získat.
    Nějaké zkušenosti v tom směru mám. Boj o maximum důstojnosti se mi nezdál být tím hlavním problémem, spíše jsme řešili vyloženě praktické věci.
    JN
    August 9, 2018 v 9.5
    Za maximum důstojnosti
    jsem ale samozřejmě bojoval také. Řešili jsme například problém flatulencí ve veřejných dopravních prostředcích a jejich souvislost s významem francouzského výrazu faux pas. Následující den, cestou v přeplněném autobuse, se vedle mě opět ozval známý hlasitý zvuk, doprovázený tentokrát ještě hlasitějším komentářem: "Omlouvám se, to jsem byl já. Zapomněl jsem, že se to nemá. Pokud by se někomu udělalo nevolno, jeden prd je lepší než deset doktorů!"

    DU
    August 9, 2018 v 16.48
    Dovolím si podpořit paní Kubíčkovou
    i když by podle mě dětská psychiatrie šla lepší cestou, kdyby pojem dětského autismu označovala starším názvem Kannerův syndrom. Leč tomu tak není a v publicistické i běžné mluvě bychom měli se označení "autistický" a "autista" mít tendenci vyhýbat stejně jako populárního přívlastku "schizofrenní". To se, bohužel masově, i když nesprávně označuje jako synonymum pro rozdvojenost a rozporuplnost. Přitom osobnost člověka trpícího schizofrenií se nevyznačuje rozdvojeností, nýbrž rozpolceností a deformací.

    Miloš Zeman jistého předsedu vlády nazval svého času "schizofrenním autistou". Je rozdíl v používání výrazů "hluchý", "trpaslík" a na druhé straně stále platných medicínských kategorií. K těm bychom měli být zdrženliví, i když víme, že také podléhají dobovým změnám, jak výstižně zmínil pan Profant.
    + Další komentáře