Mladým politickým autistou

Radovan Bartošek

V dnešním dílu letního seriálu Deníku Referendum popisuje Radovan Bartošek, jak se kdysi nechal ošálit iluzí deklarované spravedlnosti, která však v důsledcích odměňuje podle veskrze nespravedlivých principů.

Ačkoli mi cizí lidé při setkání pravidelně hádají víc, je mi jen 27 let. Narodil jsem se tedy až po sametové revoluci a nevystrčil jsem nohu z Evropy. Když se mě kolegyně Míla Palánová ptá na můj největší životní omyl, na první pohled se zdá, že skoro není z čeho vybírat. Narodil jsem se a žiju v době, která by prý měla být nejlepší, završená, svobodná a prosperující. Doba zbavená politického útlaku. A tedy poskytující mnohem menší příležitost k tomu nějakou pěknou dějinnou chybu udělat.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Kdybych se měl co k čemu a narodil se o nějakých padesát let dřív, mohl jsem teď třeba psát o tom, jak jsem nejdřív vstupoval a pak zase vystupoval ze strany, jak jsem v osmašedesátém věřil, že Husák je docela dobrá volba, mohl jsem stihnout léčbu Klausem a dělení Československa. Ale ne. Ať se snažím, jak můžu, o každých narozeninách dokážu přidat nanejvýš tak rok.

Můj největší životní omyl tedy bude poněkud subtilnější, téměř intimní, a do dějin se nezapíše. Je ale pravděpodobné, že jej spolu se mnou udělala i řada dalších lidí žijících v této potenciálně nejšťastnější době. Pokusím se jej popsat.

Je to skoro k neuvěření, ale před nějakými deseti lety jsem byl podstatně mladší, než jsem dnes. Jako dnes jsem se i tehdy zajímal o politiku a veřejné dění. Jenže tehdy jsem byl, jak to jen říct, poněkud politicky dezorientovaný a mnohem náchylnější k vábení různých pravicových liberálních i konzervativnějších pohádkářů, kteří se v těch letech snažili úspěšně prodávat legendu o dluhové pasti, do které levice naši zemi žene, o osobní odpovědnosti a zaslouženém úspěchu těch talentovanějších, kteří nemají být omezováni a trestáni zdaněním.

V mládí člověk snadno podlehne víře, že úspěch je čistě věc zásluh a nemá se trestat a omezovat zdaněním. Foto redcareers.com

Ačkoli naše rodina žila od výplaty k výplatě, uvěřil jsem i tomu, že si žiju nad poměry a že si nad poměry žijí i lidé z mého okolí, kteří v propukající ekonomické krizi přišli o práci nebo dřeli za pár šupů a počítali každou korunu. Věřil jsem, že sociální situace naší rodiny je mravním prohřeškem, něčím, za co bychom se měli stydět. Věřil jsem, že líp už bylo a že je potřeba, aby si ti nejslabší ve svém vlastním zájmu utáhli opasky.

Pojem „víra“ je v tomhle případě na místě. Liberálně-pravicový pohled na svět je skutečně cosi jako náboženství nebo mravní imperativ, který se zdůvodňuje sám ze sebe. Pokud fakta neodpovídají výkladu volnotržních džihádistů, tím hůře pro fakta…

Až teď přichází moment studu a chyby, které jsem se dopustil. Být dítkem rodičů ekonomicky úspěšných, moje politická idiocie by se snad dala pochopit. Především bych de facto nekonal proti svým vlastním zájmům. Jenže já jsem mohl vidět důsledky politiky, za kterou jsem se bral a jejíž reálné dopady ničily život mně, mým blízkým, mé třídě a v konečném důsledku i celé společnosti.

Pravičáctví je v teorii krásné, protože vytváří iluzi spravedlnosti, která je dána zásluhovostí. Abych svou vírou neotřásl, od obyčejných lidí kolem sebe jsem se snažil izolovat, nevnímat obtíže důchodců, kteří nemají na doplatek za lék, pacientů a lékařů, kteří musejí vypisovat potvrzení na 30 korun poplatku, nebo hendikepovaných lidí, u kterých si pravice předsevzala pravděpodobně jejich totální vyhlazení.

Ono to šlo vidět, šlo to i velmi dobře chápat, ale vyžadovalo to v prvé řadě naslouchat druhým a snažit se pochopit jejich perspektivu a obtíže. Něco, co atomizovaný egoismus informačního kapitalismu skutečně nepěstuje.

K volbě ODS nebo TOP 09 jsem to nakonec naštěstí nedotáhl. Učím se poslouchat druhé lidi a chápat jejich situaci, motivy jejich chování, obavy a přání, i když je nesdílím. Lidé si totiž ve své životní zkušenosti nejsou rovni, ale to je třeba chápat jako apel k empatii. Mou největší životní chybou, kterou se snažím napravovat už více než dekádu, bylo přesvědčení, že empatie je projevem slabosti. A ono je to přitom přesně naopak.

    Diskuse
    DK
    August 3, 2018 v 12.44
    Název článku
    Jako matka "mladého autisty", jenž se pravda v 2,5 letech o politiku nijak nezajímá, si myslím, že tenhle titulek je zbytečný, "neempatický" a DR nesluší.
    August 3, 2018 v 13.31
    Před časem jsem tu na totéž upozorňovala jiného autora - tedy na to, že autismus není nadávka, nýbrž diagnóza poruchy, za kterou její nositel nemůže. Bohužel se to jako nadávka (ve smyslu asociálnosti) používá čím dál tím častěji, takže se prý stává, že se rodiče urazí, když je učitelka ve školce upozorní na pravděpodobnost autismu u jejich dítěte.
    Podle této logiky by ovšem když někdo o někom prohlásí třeba že je "intelektuálním trpaslíkem", tak by se v tu chvíli museli urazit všichni lidé malého vzrůstu.

    Anebo když se o někom prohlásí, že "je hluchý k potřebám chudých", tak by se museli urazit všichni neslyšící.

    Zkrátka, jistých příměrů se už asi v lidské řeči sotva budeme moci zbavit. A tak by spíš na místě bylo asi trochu více tolerance, pokud za používáním určitých termínů (a nemocí) není znát zlý úmysl.
    Co píše pan Poláček samozřejmě beru v potaz. Různých psychologických a psychiatrických pojmů používaných velmi vágně a někdy velmi zavádějícím způsobem je obecná řeč plná, moje taky.

    Jenže snad trpaslík je skutečně malého vzrůstu, hluchý neslyší, deprese je v zásadě špatná nálada s proklatě různou intenzitou, slovo psychopat už z odborné řeči zmizelo, u schizofrenie by mělo patřit k základnímu vzdělání, že název vůbec necharakterizuje podstatu problému.
    O autismu platí nejvíce ovšem právě to, že každý člověk na autistickém spektru je úplně jiný. A zatímco někoho snad charakterizuje rigidní dogmatismus ve stylu "tím hůře pro fakta" a nedostatek empatie, jiného trápí empatie přílišná a příliš komplexní vnímání světa.

    Neurazila jsem se, jen se mi "sevřelo srdce" :-) A nárok na jistou "korektnost" mám na DR a podobné platformy, ne na řeč obecnou. Zvláště když to použití zde mi přijde zcela samoúčelné.
    Paní Kubíčková, já sice mohu mít pochopení pro Vaše pocity, jakožto použitým termínem osobně dotčené; ale nedá se nic dělat, obecná řeč je v zásadě živý organismus, nedá si poroučet, a jak jsem se snažil vysvětlit minule, tím či oním by se mohl cítit nějak postižen každý.

    Ten pojem "autismus" byl dříve vlastně neznámý, ale rozšířil se spolu s příchodem demokratické politiky, jako výraz pro charakterizování určitého stylu toho či onoho politického aktéra, kdy tento se uzavře do svého vlastního světa (či do své vlastní ideologie), a není schopen či ochoten vnímat to, že ten svět okolo něj funguje ještě nějak jinak, než jak si to on sám představuje.

    Z tohoto pohledu je ten termín "autismus" dokonce i korektní - neboť v zásadě vystihuje jádro této poruchy. A - v tom běžném politickém diskursu by bylo opravdu dost obtížné ho nahradit nějakým jiným, méně problematickým.

    Bylo by samozřejmě možno použít formulaci o "uzavřenosti dotyčného do sebe sama" - jenže v běžných politických střetech, to se nedá nic dělat, je zapotřebí jednoduchých a pregnantních výrazů.

    Zkrátka: nedá se nic dělat, ale používání toho přirovnání se v obecné řeči asi nedá nijak zastavit; a tak asi bude přece jenom smysluplnější si vůči tomu vypěstovat určitou toleranci, než se tím nechat znovu a znovu "vytáčet".
    JN
    August 5, 2018 v 3.57
    Diskuse se rozvíjí
    nezáměrně legračním způsobem.
    Pokud se dobře pamatuju, autistou byl nazýván Vladimír Špidla. Představuju si, jak to bylo. Místo aby schůzku s lidmi, co do něho usilovně hučeli své rozumy, ukončil tím, že by zařval něco neslušného, upřel na ně mlčky svůj pohled, odešel do své pracovny a pečlivě zavřel dveře.
    PM
    August 5, 2018 v 11.32
    Sebestřednost jak dospívajícího tak i kojeneckého autisty
    popravdě omezuje schopnost empatie a může způsobit lecjakou neplechu.
    O dostatečné schopnosti emocionální empatie syna paní Kubíčkové jsem nepocítil nejmenších pochyb...bych ujistil.
    O to více mne zaujal nástin pozadí vzniku jak emocionální tak i sociálně politické empatie usedlého mladého spoluobčana.
    Doufám, že se nejedná jen o literární zpracování morálního apelu....bych dodal.
    MP
    August 5, 2018 v 12.34
    Josefu Poláčkovi
    Ale ano, samozřejmě, že se s tím dá něco dělat. totiž nepoužívat ten výraz v podobné souvislosti. Dagmar Kubíčková to vyjádřila přesně, ona nechce zápasit s řečí ve celém mnohvrstevnatém proudu jejího užívání, jen vyslovuje určitý návrh pro konkrétní vrstvu -- vrstvu kultivovaného obcování češtinou v rámci intelektuálského minoritního žurnálu.

    Možná by stálo za to s ní o tom návrhu diskutovat, ale ne ji odbýt slovy: "Nedá se s tím nic dělat".
    August 5, 2018 v 12.57
    Já ji chápu. Příliš nesouhlasím s argumentací pana Poláčka, že se přece taky říká, že někteří lidé jsou slepí a hluší vůči něčemu a je to prý úplně normální a navíc výstižné.
    (Někdy se dokonce říká hluchý jak pařez, slepý jak patrona.)
    Já vím, že se to říká. Ale občas přemýšlím, co si asi o tom myslí ti lidé, kteří doopravdy nevidí a neslyší (nebo jejich blízcí), když se s podobnou řečí setkají. Možná jim to nevadí, protože se naučili být vůči tomu imunní. A možná si říkají: já přece nejsem hluchý/slepý, nýbrž jsem neslyšící/nevidomý. Ty druhé termíny se jako nadávka naštěstí neužívají. Což ovšem o autismu neplatí, protože je to odborný termín a jiný není.
    + Další komentáře