Rudý polibek Zelené Růžence

Petr Bittner polemizuje s textem Petra Kutílka a Daniela Soukupa a navazuje na projev Ondřeje Slačálka ze sjezdu SZ. Jedinou šancí zelených je obrátit společenskou frustraci kromě starých politických struktur i na samotného oligarchu.

Jaký smysl nese sjezdový projev Ondřeje Slačálka a proč tenhle smysl uniká jeho kritikům? Co uniká všem zeleným, kteří se po rozjařeném sjezdu plném rarit pokouší tlumit vášně a vrátit se k mravenčí přípravě dávno vyčpělé směsi apolitična a antikomunismu?

Zelení podle Ondřeje Slačálka přijali roli technokratických expertů na vedlejší problémy. Tomu koneckonců odpovídá procento hlasů, které pravidelně inkasují: experty na vedlejší problémy totiž vyhledává ze všeho nejvíc ten, kdo se zrovna nemusí potýkat s problémy hlavními. Když si člověk zlomí ruku, těžko se bude zaobírat zatrženým nehtem; stejně tak nemůžeme očekávat podporu pro lepší organizaci třídění odpadu od lidí, kteří se zrovna pokoušejí splácet hypotéku z jedné minimální mzdy.

Strana anti-změny
Klíčovou marketingovou značkou zelených bývala „změna“ či „alternativa“. Právě skrze tyto rozměry do nich vkládali naději (a často se k jejich boji i sami přidávali) mnozí z aktivistického a intelektuálního prostředí.

Minimálně od dob Martina Bursíka tento pro veřejné angažmá klíčový entuziasmus zelené opustil. Zelení ztratili duši a spolu s ní i podstatnou část voličů nejpozději ve chvílích lidské tragédie Martina Bursíka, který v Topolánkově vládě dobrovolně absorboval mocenskou lobotomii od největších gangsterů české historie.

V jedné ze slavných „dekonstrukcí politické reality“ se zelení ukázali v tom příslovečném „postmateriálním“ světle: jako strana, která má svou malou agendu výměnou za to, že se nebude motat do hlavních záležitostí - jako strana anti-změny.


Pokud Stranu zelených nevolí levicoví voliči a Strana zelených prohrává, co by se stalo, kdyby ji alespoň někteří levicoví voliči přeci jen volili? Foto FB Strany zelených

Ani Ondřej Liška nevyvedl zelené z bursíkovského oblivionu. Současná předsedkyně Jana Drápalová se pak nechala (sotva) slyšet, že hlavním motivem jejího předsednictví je „dokázat si, že na to má“. Zelení si tak nyní musí nechat zajít chuť na to, že by byť jen tuto drobnou a neškodnou agendu mohli ještě někdy praktikovat na půdě Parlamentu. Strana, která přestala znamenat změnu navenek a která navíc odmítá změnu uvnitř sebe sama, bude do budoucna svoje apolitické pozice hájit maximálně doma v obýváku.

Ve svém textu vede Petr Kutílek s Ondřejem Slačálkem politologickou polemiku, kterou pouze vydává za polemiku politickou. Zatímco Slačálek představuje „hlas zvenčí“ (navíc hlas někoho, kdo Stranu zelených a její kauzy zásadně respektuje a v jehož zájmu je její úspěch), Petr Kutílek hájí (místy útočně) současnou strategii Strany zelených.

Tato strategie spočívá výhradně v několik let trvajícím vyčkávání na expanzi středních tříd, jejichž příslušníci každou chvíli přispěchají s polibkem měšťáckého blahobytu a vysvobodí zelenou Růženku z hlubokého spánku v království bez politických mandátů. Na nezbytné politické tvorbě takové třídy hájením zájmů pracujících a sociálně slabých se současní zelení podílet odmítají.

Předběhnout Babiše
Slačálek vzdává na začátku svého projevu hold zeleným za to, že drží naprosto klíčové kauzy společenského angažmá: boj za životní prostředí, odpor proti rasismu a xenofobii či podporu sexuální rovnoprávnosti. Kritickou nótu celého proslovu tak tvoří až poukaz, že zelení ignorují základní a bezprostřední „psychické násilí“, které jejich potenciální voliče trýzní víc než nedostatek popelnic na plasty nebo postoj české vlády k výstupům klimatické konference.

Oběti tohoto psychického násilí čekají na své politické zastání. Pokud současní zelení touží zůstat v jádru apolitičtí, pokoušejí se bojovat na stejném hřišti, na němž momentálně dominuje Andrej Babiš. Tito staro-zelení se zoufale snaží stát významnými ve výsostně populistických vodách babišovského apolitična, obráceného, řečeno spolu se Slačálkem, „proti politické třídě“.

Jedinou šancí zelených je obrátit společenskou frustraci kromě starých politických struktur i na samotného oligarchu. Geograf David Harvey používá pojem „státně-finanční nexus“. Označuje jím ten mechanismus, který k vzniku všech Babišů vede, a v němž hraje klíčovou roli právě vztah Babiše a jeho „politikařících nepřátel“.

Zelení mají jedinečnou šanci oživit v sobě svůj élan vital, živorodé nadšení pro změnu, a stát se prvními, kdo začne v Babišovi a v jeho zlořečených soupeřích z nenáviděných politických struktur odhalovat dvě strany téže mince: mince, která představuje mýtickou souhru politické třídy a velkých financí. Chceme-li otevřené deklarování nebezpečí vlády velkých peněz nad demokracií nazývat levicovým, můžeme.

Jediná další „levicovost“, kterou by „noví zelení“ museli přiznat, je snad jen projev většího pochopení pro tu část české společnosti, která nemá čas ani sílu byť jen uvažovat nad smyslem ekologické praxe, ať už individuální, lokální nebo globální. Lze se tomu divit?

Vždyť sama politická síla, která má zelenou v erbu, k dnešku dobrovolně přijala rétoriku, podle které jsou zelená témata apolitická. Sama sebe tím odsoudila do role apologetů těchto druhořadých, „po-politických“, takřka volnočasových problémů; problémů malých dětí, s nimiž jim snad občas pomohou po návratu z práce jejich tatínkové ze skutečných politických stran se skutečnou politickou mocí.

Chiméra populismu
Žádná strana nemůže očekávat, že si ji její voliči v jejím autistickém blouznění sami najdou. V tomto smyslu je populismus, o kterém se Slačálek rovněž zmiňuje a který je proti srsti některým hrdým straníkům, samotným jádrem zastupitelské demokracie.

Výchozím bodem jakékoli politiky jsou hlasy voličů. Těchto hlasů lze dosahovat silově a oligarchicky s pomocí takových finančních prostředků, jimž nejde čelit, ale i nadšeně a demokraticky, s pomocí entuziasmu a odhodlání stát se tím, kdo hledá cestu k dialogu s co největším počtem lidí. Odpor vůči populismu je odporem vůči snaze hledat cestu k majoritní společnosti. Odpor vůči populismu je odporem vůči snaze zosobnit politické zastání nejširších vrstev obyvatelstva. Odpor vůči populismu je zavrženíhodným elitářstvím.

I zelení se přeci ve svých kampaních dopouštěli a dopouštějí populismu. I zelení používají na zlanaření svého elektorátu zkratky a symboly, o kterých ví, že v cílové skupině zaberou. Jaký jiný smysl má ikona Václava Havla v klipu zelených před posledními parlamentními volbami? Sama proti-populistická dikce se (nejen) v zeleném provedení stává populismem par excellence. Jenom ten populus, tedy lid, na který dnešní zelení míří, není populus jako takový, nýbrž jen jeho mikroskopický výsek.

Petr Kutílek i Daniel Soukup argumentují v tom smyslu, že současní voliči zelených nejsou levicoví. Jenže v tomto jim, alespoň co je mi známo, nikdo neoponuje. Hlavní kritika současného kurzu zelených přeci směřuje k tomu, že ať už jsou jejich voliči jacíkoli, je jich především žalostně málo.

Obrat zelených vlevo považuje Petr Kutílek za riskantní. Z pohledu zvenčí je však jen těžko patrné, co je to, co by mohli zelení ztratit.

Pokud Tomáš Schejbal ve svém polo-satirickém (ale současně i polo-vážném) projevu citoval Bertolta Brechta, musíme jeho slova chápat rovněž polo-satiricky (jako slova vystihující absurditu hněvu partaje vůči všem, kteří je nevolí), ale současně i tak trochu vážně: pokud Stranu zelených nevolí levicoví voliči a Strana zelených prohrává, co by se stalo, kdyby ji alespoň někteří levicoví voliči přeci jen volili? Jenže voliči si svou stranu nikdy sami nenajdou. Strana si je musí najít sama.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Zima1

Petr Jedlička - redaktor DR

Středa, 11.Února 2015, 22:07:36

Nu, když se to člověk snaží hodnotit nezaujatě -- mi naopak přijde, že SZ může takovým posunem ztratit právě všechno, co má: důležité radnice v několika městech, kam ji dnes volí bobos a rodiny + středohavlovský koaliční potenciál, který se zatím ukazuje jako klíčový pro její úspěch v senátních volbách.

Co ale může naopak získat? Myslím krom ujištění, že takto se profilovat je pro ni správné...

Přijde mi, že problémem SZ není ani tak apolitičnost, anti-změna a to, že si vystačí s malými tématy, ale fakt, že má málo členů, kteří by dokázali pohnout s něčím jiným než právě s těmito malými „apolitickými“ tématy. Jestli není potíž víc v tom, že proponenti posunu SZ doleva spíše píší články a pronáší projevy o potřebě posunu doleva, než by se v rámci strany prosazovali konkrétní levicovou politiku a přesvědčovali soudruhy jejími výsledky...

... ten Žižkov Stropnického, Ruta a spol. je přece výjmkou. Nebo není?

Když nejsou lidi, kteří by tu levicovou politiku chtěli dělat, opravdu by straně prospělo, kdyby ji začala v takové situaci otevčeně nabízet?

Není pak z hlediska strany přeci jen nejrozumější ten přítup Jany Drápalové založený na důsledné zelené mravenčí práci v komunále (která prostě MÁ symsl), dokud přirozeně nedoroste generace, která bude chtít nejenom protestovat, snít, komentovat a studovat nebo učit, ale i levicovou politiku dělat?

Vojtěch Klusáček - Brno

Středa, 11.Února 2015, 22:24:42

V prosazování velkých pravicových témat - Topolánkova balíku, rovné daně, Drábkových škrtů - byla SZ agilní a schopná až běda. Celý problém SZ je, že se jedná o strany pravicovou, s převážně pravicovou členskou základnou. Volební úspěch za Bursíkových dob byl dosažen prodejem stejného obsahu pod inovovanou značkou (SZ se stala de facto ODS č. 3, pro pravicové voliče, jimž tradiční pravice už přece jen moc nevoněla), spolu s chytáním hejlů z řad levicového elektorátu na ekologická témata a "ani vlevo, ani vpravo, vpředu". První efekt se vyčerpal, co se druhého týče, pevně doufám, že se výlov v levicovém rybníku rovněž už dařit nebude i vzdor v poslední době se vyrojivším vějičkám o levicovém obratu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.