Motivy pro vstup do politické strany mohou být ledajaké: potřeba bránit skupinové zájmy, snaha se prosadit, touha někam patřit anebo vyhraněné politické přesvědčení.

Nakolik vyprofilované je však „zelené“ přesvědčení? Nejedná se jen o odnož nové levice (na západě), popřípadě o směs nové levice s havlismem (v Česku)? Vždyť ideové debaty o liberalismu či levicovosti, kolikrát dost bouřlivé, odkrývají spíš různorodost než stmelenost názorů na to, v čem má zelená politika spočívat.

A také spektrum českých stran a hnutí, které se postupně profilovaly jako „zelené“ (byť některé nedůvěryhodně nebo krátkodobě), je pestré: Strana zelených, hnutí Zelení, Demokratická strana zelených, Strana pro ekologii a zdraví, Klíčové hnutí, Strana pro otevřenou společnost, Změna, Liberálně ekologická strana. Mnoho „zelených“ navíc vždy stálo mimo politická uskupení.

Tato roztříštěnost zatím omezuje dopady zelené politiky, ale zároveň naznačuje, že skutečně můžeme mluvit o svébytném, byť rozrůzněném názorovém proudu: debatovat a hádat se, slučovat a vylučovat mohu jen s tím, ke komu mám dostatečně blízko.

Podle mě lze proto za všemi ostrými spory vysledovat specifické a sdílené vidění světa. Pojmy rozdělují; zelený pohled spojuje. Ale zelený pohled nemůže sám o sobě nic ovlivnit. Má-li účinně působit na politiku, musí transmutovat do slov. Rád bych se o to pokusil — i s rizikem, že moje vymezení se ukáže jako přespříliš subjektivní.

Láska k cizímu

Tradiční strany vznikaly na obranu vlastních skupinových zájmů. Zelený pohled se vyznačuje xenofilií, láskou k cizímu. Však nám také kritici předhazují, že protežujeme „žáby před lidmi“ a že to s podporou etnických a sexuálních menšin přeháníme.