Vidět svět zelenýma očima

V čem spočívá svébytnost zelené politiky? Podle autora ve sdíleném pohledu na svět, který se vyznačuje například láskou k cizímu nebo hledáním alternativ.

Motivy pro vstup do politické strany mohou být ledajaké: potřeba bránit skupinové zájmy, snaha se prosadit, touha někam patřit anebo vyhraněné politické přesvědčení.

Nakolik vyprofilované je však „zelené“ přesvědčení? Nejedná se jen o odnož nové levice (na západě), popřípadě o směs nové levice s havlismem (v Česku)? Vždyť ideové debaty o liberalismu či levicovosti, kolikrát dost bouřlivé, odkrývají spíš různorodost než stmelenost názorů na to, v čem má zelená politika spočívat.


Olga Sommerová a Ondřej Liška. Foto Jiří Schott, Mediafax

A také spektrum českých stran a hnutí, které se postupně profilovaly jako „zelené“ (byť některé nedůvěryhodně nebo krátkodobě), je pestré: Strana zelených, hnutí Zelení, Demokratická strana zelených, Strana pro ekologii a zdraví, Klíčové hnutí, Strana pro otevřenou společnost, Změna, Liberálně ekologická strana. Mnoho „zelených“ navíc vždy stálo mimo politická uskupení.

Tato roztříštěnost zatím omezuje dopady zelené politiky, ale zároveň naznačuje, že skutečně můžeme mluvit o svébytném, byť rozrůzněném názorovém proudu: debatovat a hádat se, slučovat a vylučovat mohu jen s tím, ke komu mám dostatečně blízko.

Podle mě lze proto za všemi ostrými spory vysledovat specifické a sdílené vidění světa. Pojmy rozdělují; zelený pohled spojuje. Ale zelený pohled nemůže sám o sobě nic ovlivnit. Má-li účinně působit na politiku, musí transmutovat do slov. Rád bych se o to pokusil – i s rizikem, že moje vymezení se ukáže jako přespříliš subjektivní.

Láska k cizímu
Tradiční strany vznikaly na obranu vlastních skupinových zájmů. Zelený pohled se vyznačuje xenofilií, láskou k cizímu. Však nám také kritici předhazují, že protežujeme „žáby před lidmi“ a že to s podporou etnických a sexuálních menšin přeháníme.

Jistě: do zelených uskupení vstupují i mnozí příslušníci menšin, aby hájili své zájmy, a zdravé životní prostředí je v zájmu všech. Svébytnost zeleného pohledu však spočívá v tom, že xenofilie přerůstá osobní náklonnosti a bezprostřední potřeby. Mnoho z těch, kdo vidí svět zeleně, se třeba o přírodu ani tolik nezajímá, ale stejně ji vždycky budou hájit.

Autonomie oblastí
Ve skutečnosti samozřejmě „žáby před lidmi“ neprotežujeme. Jen poukazujeme na to, že i příroda (včetně žab) má svou autonomii, kterou je třeba ctít. Podobně se to má s podporou lidských práv: nechceme „zrušit obchod s Čínou“ – jen upozorňujeme, že nároky a názory exportérů nejsou mírou všech věcí.

Osobně bych obdobný princip uplatnil i v jiných oblastech. Domnívám se například, že svou autonomii má i vzdělávání či kultura. Názor, že vzdělávání má sloužit jen konkurenceschopnosti nebo kultura jen turismu, bych proto pokládal za nezelený.

Vždy jde samozřejmě jen o relativní autonomii; žádná oblast není opuštěný ostrov. Zelený pohled však vychází z přesvědčení, že celek – společnost, stát, svět – funguje nejlépe, když má každá oblast maximální samostatnost. Co napsal Martin Škabraha o svobodném rozvoji jedinců, platí i o rozvoji celých oblastí:

Zelení vědí, že každý má jinou ,náturu‘ a všechny mohou být pro společnost stejně přínosné, protože ekosystém je zpravidla tím odolnější vůči krizím, čím rozvinutější má biodiverzitu… Svobodný rozvoj každého ovlivňuje svobodný rozvoj všech.

Ze „zelených“ uskupení na autonomii oblastí nejzřetelněji upozorňuje Klíčové hnutí důrazem na sociální trojčlennost (oddělení politiky, ekonomiky a kultury). Přiznaná utopičnost této nauky i její antroposofické kořeny ji mohou ledaskomu odcizit; přesto není bez významu, že se myšlenka oddělení oblastí v české veřejné debatě ozývá.

Hledání alternativ
S xenofilií souvisí zájem o všemožné alternativy – v energetice, ve školství, ve zdravotnictví, v životním stylu. Zelené vidění je zde ovšem těžké přesně vymezit: kupříkladu alternativní medicína má mezi zelenými přesvědčené zastánce i rozhodné odpůrce. Některé lifestylové alternativy zase levicovějším zeleným připadají jako povrchní hříčky blahobytných městských intelektuálů.

Při práci na vzdělávacím programu Strany zelených jsme si formulovali zásadu, která by snad mohla mít obecnější platnost: důstojný standard pro všechny; podpora alternativ pro ty, kdo mají zájem a možnost je rozvíjet.

Pravicovější zelení by měli uznat, že jakýsi „návrat k přírodě pro bohaté“ by byl jalový politický program, jelikož většina lidí tráví většinu času obstaráváním základních životních potřeb.

Levicovější zelení by se zase nemuseli tolik posmívat „kavárenským řečem“ intelektuálů. Vždyť právě z nich vzešly za posledních dvě stě let téměř všechny zajímavé politické myšlenky i uskutečněné alternativy. Vzešla z nich samozřejmě i spousta nesmyslů a hrůz; to je ale další pádný důvod, proč je potřeba kavárenské řeči bedlivě poslouchat, a ne šmahem odvrhovat.

Dotváření skutečnosti
My zelení bychom prý ostatním pořád jen něco pěkného zakazovali: dnes sjezdovku a zítra golfové hřiště; jednou kanál Dunaj-Odra-Labe a jindy zas Olympijský park na Letné. Nemůžeme přijít i s něčím pozitivním, s nějakými rozvojovými plány?

Samozřejmě můžeme. Naše plány se ale představám druhých leckdy jeví jako skromňoučké. Nemáme totiž v sobě to, co Václav Cílek označuje jako „planační pud“, a chybí nám i pud budovatelský. Tedy: schází nám neúprosná vůle, která zplanýruje vše, co jí stojí v cestě, a postaví, co se jí zrovna zamane.

Nejsem přírodovědec; ale snad by se zelený přístup dal přirovnat k tomu, jak organismus interaguje se svým prostředím. Vycházíme z poznání, že „krajina sama je zárodkem cest“ (Michal Ajvaz); cesty krajině nevnucujeme, ale dotváříme je. I v tomto smyslu tedy platí, že „zelení… nestojí jednoduše na straně natura proti societas“.

Osobně si myslím, že tento princip lze uplatňovat i v jiných oblastech, než je vztah k přírodě, a že by snad někdy mohl pomoci při řešení praktických otázek zelené politiky.

Například: nedovedl bych říct, jak přesně má vypadat zelený daňový systém. Ekologická daňová reforma? Samozřejmě. Daňová progrese a důstojná minimální mzda? Opět souhlasím – zelená politika nemůže znevýhodňovat chudé.

To jsou ale jen základní parametry, které nechávají řadu důležitých otázek otevřených. Jistě nejsem sám, kdo by si rád bral příklad ze skandinávských zemí. Jenže: můžeme v Česku zavádět skandinávsky vysoké daně bez skandinávsky silné důvěry ve stát? Těžko.

Naopak vyjít se dá z toho, že v Česku se vcelku slibně rozvíjí občanská společnost: řada lidí dělá řadu užitečných a zajímavých věcí zadarmo. Nestálo by tedy za úvahu prosazovat v Česku spíš nižší daně a jednodušší daňový systém? A ponechat větší prostor angažovanosti zdola?

Laicky se mi zdá, že právě na takovou cestu navádí současná česká sociální krajina. A nesejde na tom, že zrovna tento postup by byl pravicový; jindy se zas může nabídnout řešení levicové. Podstatné je se krajiny ptát, jaké cesty v sobě skrývá.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.