Co je a co není zelená politika I.

Mají zelení být „pestří“? A v jakém smyslu má být zelená politika „levicová“? Daniel Soukup rozebírá texty, které na stránkách Deníku Referendum vyšly v době před loňskými volbami o Straně zelených.

Před říjnovými volbami se v Deníku Referendum rozvinula podnětná debata o programovém směřování Strany zelených. Jelikož se blíží sjezd, který vybere nové vedení strany (25.–26. ledna), je na místě tuto debatu oživit.

Rád bych se zaměřil na vybraná „klíčová slova“ pěti textů, které se zamýšlejí nad možnými podobami zelené politiky: Levicoví liberálové mají koho volit (Jan Sládek), Proč zůstávám ve Straně zelených (Andrea Cerqueirová), Dilema liberálního voliče (Ondřej Hudec), Po zelené doleva? (Martin Škabraha) a Liberální dilema Strany zelených (Jan Černý).

Kromě Jana Sládka psali všichni autoři články až poté, co Martin Bursík opustil Stranu zelených a založil LES. I Sládek ale tuto eventualitu zmiňuje: podotýká, že se Bursík „vedení [SZ] moc neúčastní“ a možná se „snaží o založení vlastní strany“.

V dnešním článku se soustředím na „pestrost“ a „levicovost“ Strany zelených. Příští týden pak v dalším, navazujícím článku proberu otázku „liberálnosti“ SZ.

Pestrost, vnitřní pluralita
O vnitřní různorodosti Strany zelených píší Sládek, Cerqueirová a Škabraha. Sládek ji jednoznačně oceňuje, což dává najevo už volbou pozitivně vyznívajícího výrazu „pestrost“ (zároveň se zřejmě jedná o odkaz na knihu Hany Librové Pestří a zelení). Připouští, že „pestrost neznamená vždy soulad,“ ale podle něj „se obcházet nemá“.

U zelených – a také u Pirátů – Sládek zdůrazňuje „volný stranický režim, vnitřní demokraci[i]“. Přiznává, že „část veřejného mínění je za to trestá, neboť prý nejsou profíci, kteří táhnou za jeden provaz.“ Sládek však rozvíjení vnitřní plurality pokládá za významnou hodnotu; naopak „úporná snaha o jednotu strany vede k otupování názorů“.

Také Cerqueirová si „dlouho... myslela, že ve Straně zelených, stejně jako v Německu, vedle sebe mohou existovat dva poměrně odlišné názorové proudy.“ Není zcela jasné, jak se podle ní Bursíkovým odchodem situace změnila. Píše sice, že tato její představa „nevyšla“ a že „asi bylo nutné, aby se dva směry od sebe oddělily a voliči měli možnost si vybrat“; zároveň ale tvrdí, že „zelení nejsou ani po odchodu Bursíka monolitem“.

Cerqueirová se sice názorově řadí k levicovějším zeleným; ve svém článku však zdůrazňuje, že Bursík „není asociál“, a jemu i Kateřině Jacques děkuje „za vše, co pro SZ i zelenou politiku doposud udělali“. Přitom ledaskdo vnímal Bursíkův odchod těsně před volbami mnohem méně smířlivě; například jako snahu Stranu zelených poškodit.

Také Škabraha vyzdvihuje hodnotu „vnitřní plurality“ politických stran. Ale pro současnou situaci Strany zelených volí dramatický obraz, který její vnitřní pluralitu zpodobuje jako fatální rozštěp: „Zeleným, pyšnícím se někdy tím, že se na ose levice – pravice nemusí vymezovat, jako by se lámala země pod nohama a oni stáli každou nohou na jiné straně toho zlomu. Takto rozkročeni dlouho nevydrží. Stejně tak ale nemohou stát na jedné noze.

Levice
Sládek i Cerqueirová registrují a vítají vnímaný posun Strany zelených doleva. Cerqueirová souhlasí s tím, aby se politika SZ opírala o tři pilíře: životní prostředí, lidská práva a sociální politiku. Sládek jako příklady levicových témat, které současná SZ prosazuje, uvádí odmítnutí školného na veřejných vysokých školách nebo „větší důraz na podporu bydlení, včetně sektoru sociálního bydlení“.

Zvláštním problémem je vztah zelených ke KSČM. Sládek kategoricky prohlašuje, že „primitivní antikomunismus se u zelených nenosí.“ Škabraha diferencovaněji uvádí, že „pro část zelených je... typický naprosto odmítavý vztah k ostalgické KSČM“; kvůli němu „je ztížena spolupráce s levicí jako takovou“.

Cerqueirová uvádí konkrétní příklad církevních restitucí: z „protichůdných názorů“ na ně, které ve Straně zelených existují, podle ní „vzniklo... stanovisko-kočkopes, ani nahá, ani oblečená“. O tématu jsem v Deníku Referendum už psal (Koho? Lidovce nebo zelené, 15. 10. 2013). Jen tedy stručně zopakuji, že sám stanovisko Strany zelených k restitucím pokládám naopak za zralý a vyvážený výsledek demokratického střetu protichůdných názorů.

Škabraha otázku levicovosti SZ zasazuje do mezinárodního kontextu: upozorňuje, že „když se na počátku tohoto tisíciletí institucionalizovalo hnutí Globálních zelených, bylo poměrně blízké čerstvému hnutí proti ekonomické globalizaci.

Škabraha se také zamýšlí nad postojem zelených k protikladu stát versus trh. „S pravicovým pohledem na svět“ je podle něj „neslučitelná představa, že by vývoj ekonomiky měl směřovat k určitému žádoucímu stavu definovanému nějakým politickým projektem... a že když k němu nesměřuje, žádá si to státní zásahy“. Jako příklad uvádí podporu obnovitelných zdrojů energie.

Zelení tedy podle Škabrahy „tíhnou přirozeně spíš doleva“, ale přesto se s tradičními levicovými stranami neshodují v otázkách jako „prolomení limitů těžby v severních Čechách a dostavba Temelína“.

Tyto příklady Škabraha dále nerozvíjí; sám bych je spojil s jeho poznámkou, že tradiční pravolevá osa se vázala „na třídní příslušnost (práce versus kapitál)“. Právě Temelín a limity těžby jsou totiž příklady situací, kdy zájmy „práce“ a „kapitálu“ mohou být i v souladu; důvody, proč tyto projekty odmítnout, leží každopádně někde jinde.

Tím se již dotýkáme otázky, čím přesně se zelená politika vymyká z tradiční pravolevé škály. Podle Sládka, Hudce a Škabrahy svou „liberálností“. Tomuto klíčovému slovu se budu věnovat příští týden.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.