Každá politická strana hodná toho jména se vyznačuje určitou mírou vnitřní plurality, pro jejíž popis se používají slova jako „křídla“ nebo „frakce“. V české politice, zdá se mi, panuje vůči tomuto jevu spíše nedůvěra. Já jej vnímám naopak pozitivně.

Strana, která má dobře rozpoznatelné frakce a hlásí se k nim, je pro mne čitelnější a důvěryhodnější než strana, která neustále zdůrazňuje svoji jednotu, ačkoliv je jasné, že i v ní probíhá boj mezi různými skupinami, prosazujícími odlišné ideové varianty rámcového programu strany.

Vím-li, že ve straně zrovna převládá frakce A, protože přehlasovala frakci B, je pro mne strana jednak čitelnější, jednak vím, že když se cesta prosazovaná frakcí A neosvědčí, je ve straně připravená programová alternativa, případně i více alternativ.

Důležité ovšem je, aby rozepře mezi frakcemi vždy končily tím, že přehlasovaná menšina přijme svou momentální porážku a zůstane straně loajální (což neznamená, že její členové nemohou navenek říkat, co si myslí). Má-li strana takovouto kulturu kompromisu, je naděje, že se dohodne například i na úrovni vládní koalice a svoji dohodu dodrží.

Tolik spíše obecný komentář k vnitrostranické pluralitě, dále se věnuji konkrétně problému Strany zelených.

Když se země pod nohama láme

Současná česká Strana zelených musí ve vztahu ke své vnitřní pluralitě řešit jednu specifickou potíž. Zatímco nové „podnikatelské“ nebo populistické strany s ad hoc namixovanými programy nemusí problém ideově definovaných frakcí příliš řešit a zatímco tradiční strany bývají ukotvené na pravolevé ose, vázané historicky silně na třídní příslušnost (práce versus kapitál), zelení mají celosvětově jasně rozpoznatelný a už poměrně tradiční rámcový program, který však na zmiňované ose tak jednoznačně ukotven není.

Přesněji řečeno, zelení tíhnou přirozeně spíš doleva, toto vymezení lze však v jejich případě učinit na ose stát versus trh, aniž by se zohledňovaly historické třídní souvislosti.

Mezi rámcové programové teze zelených patří tzv. energetický obrat, tj. přechod na obnovitelné zdroje energie, který nelze učinit bez státního usměrňování ekonomiky. Státní zásahy přitom může připustit i umírněně pravicový politik, ale jen aby korigoval politicky neúnosné sociální, někdy i ekologické dopady trhu.

S pravicovým pohledem na svět je ale neslučitelná představa, že by vývoj ekonomiky měl směřovat k určitému žádoucímu stavu definovanému nějakým politickým projektem (třeba právě převaha OZE) a že když k němu nesměřuje, žádá si to státní zásahy; autentická pravice prostě odmítá jakoukoli ekonomickou „teleologii“ (směřování k určitému účelu), správný je jakýkoliv stav, který nastolí trh. Tato nevyhnutelná ne-pravicovost zelených je nicméně sama o sobě nenutí hlásit se k levici v tradičním slova smyslu.

V českém prostředí je distance od takovéhoto vymezení se podtržena ještě tím, že část ekologického hnutí, s nímž pojí SZ přirozené pouto, se rodila již před Listopadem jako součást protirežimní opozice, jak to s uměleckou licencí zachycuje třeba film Tomáše Vorla Kouř (1990).

Pro část zelených je pak typický naprosto odmítavý vztah k ostalgické KSČM, díky kterému je ztížena spolupráce s levicí jako takovou. Ačkoliv odpor ke KSČM není nutně namířen proti levicovému myšlení samotnému, v praxi tak často funguje, když například na kritiku kapitalismu automaticky reaguje slovy: „To jsme tady slýchávali čtyřicet let!“

Jenže dějiny neskončily v roce 1989. Zatímco v době vzniku celosvětového ekologického hnutí vládl v zemích globálního Severu třídní kompromis, od konce 70. let se ve spojitosti s ekonomickou globalizací a tzv. neoliberalismem projevují pohyby, které onen kompromis, vyjádřený sociálním státem, trhají ve prospěch kapitálu; to oživuje rétoriku třídního zápasu.

Když se vloni na Václavském náměstí sešlo na sto tisíc lidí protestujících proti neoliberální vládě, byl to projev téže vlny, která v USA nesla hnutí Occupy Wall Street, známé krom jiného kvazitřídní rétorikou My jsme 99 %! Jde o objektivní společenský proces, který zelení nezpůsobili, jeho důsledky však na ně dopadají.

Českým zeleným, pyšnícím se někdy tím, že se na ose levice — pravice nemusí vymezovat, jako by se lámala země pod nohama a oni stáli každou nohou na jiné straně toho zlomu, stále se prohlubujícího. Takto rozkročeni dlouho nevydrží. Stejně tak ale nemohou stát na jedné noze.

Zelení antikapitalističtí?

Když se na počátku tohoto tisicíletí institucionalizovalo hnutí Globálních zelených, bylo poměrně blízké čerstvému hnutí proti ekonomické globalizaci, což se odrazilo i v jeho chartě. Cituji z její poslední verze (Dakar 2012): „2.7 (Světoví zelení) přezkoumají vztah mezi výlučným vlastnictvím a výlučným užíváním zdrojů, aby zabraňovali poškozování životního prostředí a rozšiřovali přístup k základním životním prostředkům pro všechny, zejména domorodé komunity. (...)

2.9 Budou usilovat o rovnoměrnější rozdělení blahobytu a tvorbu rovných příležitostí uvnitř všech společností, uznávajíce že zároveň existuje rostoucí množství chudých a marginalizovaných lidí v rozvojových zemích. 2.10 Chápou, že současná forma financializovaného neo-liberálního kapitalismu prospívá bohatým a je náchylná ke krizím. Přispívá k rostoucí nerovnosti a vyvlastnění chudých lidí. (…)

5.1 Uznávají, že základní prostředky k životu jako voda musí zůstat ve veřejném vlastnictví a pod veřejnou kontrolou; a že kultura, základní přístup k potravinám, sociální a veřejné zdravotnictví, vzdělání a svobodná média nejsou „komodity“, jež by měly být vydány mezinárodním dohodám o trhu. (…)

5.8 Budou usilovat o zavedení Tobin-Hendersonovy daně nebo daně z finančních transakcí a o další nástroje, které omezí spekulativní mezinárodní měnové transakce a podpoří investice do reálné ekonomiky; dále pak budou usilovat o vytvoření fondů podporujících spravedlnost v globálním rozvoji.“

Tematizace vlastnických vztahů či samotného kapitalismu je sice v českém prostředí stále spjatá s antikomunistickým reflexem a tedy poněkud tabuizovaná, jinak ale program českých zelených pro volby 2013 není zase tak vzdálen duchu citovaných tezí. Jdou zelení doleva? Ve srovnání s programem vlády, jejíž členy se stali v roce 2006, jednoznačně ano.

Tento posun v programové oblasti však není totéž jako přiblížení se tradičním levicovým stranám v reálné politice. Zde stále možnost spolupráce naráží na otázky jako prolomení limitů těžby v severních Čechách a dostavba Temelína, stejně jako na personální politiku KSČM (Semelová jako volební lídryně v Praze a podobně).

V sociální demokracii sice existuje proud, který by se zelenými mohl spolupracovat bez potíží, mám ale pochybnosti, zda je v současné době dostatečně silný (možná i proto, že nemá odvahu otevřeně se definovat jako frakce).

Nechci spekulovat o povolebním uspořádání. Zajímá mne jiná otázka. Daly by se teze citované z Charty světových zelených označit za antikapitalistické? Je pak antikapitalistické i potenciální směřování českých zelených? Odpověď závisí na tom, co přesně myslíme termínem kapitalismus. Obhájci kapitalismu se často zároveň prohlašují za obhájce tržní ekonomiky.

Pro mne ale termíny kapitalismus a tržní ekonomika vůbec neznamenají totéž. Zatímco to poslední označuje prostě ekonomiku fungující na bázi svobodně projevované poptávky a nabídky, kapitalismus je označením ne toliko ekonomiky, ale určitého typu společnosti, charakteristického podřízením veškerého života požadavkům soukromých vlastníků kapitálu (především finančního), prosazujících maximalizaci (svého) zisku jako dominantní morální normu.

Jestliže pak například trváme na tom, že zdravotnictví nebo umění jsou statky, které této normě podléhat nemohou, zastáváme, alespoň v tomto konkrétním bodě, antikapitalistický postoj. Kapitalismus je monoteistický a nesnese pluralitu principů (jakou předpokládají kupříkladu Walzerovy „sféry spravedlnosti“, podle nichž by se každá oblast života měla řídit svým příslušným principem a zásluhy jedné, třeba v ekonomice, by se neměly přenášet do výhod v nějaké jiné, například politice).

Slovo trh je v kapitalistickém systému používáno velmi neprůhledně, když se pod ním nejednou skrývají toliko zájmy bank a korporací, řídících tržní „soutěž“ podle své vůle. Je to velmi dobře vidět třeba na rétorice zdůrazňující nutnost nezasahování do trhu, aby se nenarušilo jeho samovolné směřování k údajně přirozené rovnováze.

Tržní ekvilibrium (rovnováha mezi nabídkou a poptávkou dosažená s pomocí cenového mechanismu) je přitom abstraktní matematický model, který v reálu může nabýt bezpočet konkrétních podob v závislosti na společenských vztazích.

Hezky to ilustruje scéna z jednoho dílu seriálu Jack Holborn. Když se trosečníci po útrpném putování divokým vnitrozemím dostanou do jistého koloniálního přístavu a chtějí si zde za diamanty z pirátského pokladu koupit nové šaty, místní obchodník je vezme brutálně na hůl, protože nemají, kam jinam se obrátit.

Když před ním ale vzápětí stojí v nových luxusních šatech a rozhodnou se, že ještě potřebují nějakou hotovost, dá jim šejdíř za další várku diamantů mnohem větší částku, ačkoliv se zdaleka nejedná o tak vzácné kameny jako předtím.

Když se hrdinové diví, co jej k tomu vede, s úsměvem odpoví, že nyní už vypadají jako gentlemani, mohou se vydat mezi lidi a tam udělat dobrý obchod podle svých podmínek; předtím by se s nimi nikdo nemazlil. Která cena diamantů byla ta správná? Obě. Ekvilibrium je prostě v praxi relativní.

Zpátky na dvou nohách

Zelení nemohou být pro kapitalismus, protože nemohou věřit, že maximalizace soukromého finančního zisku má být dominantním kritériem ekonomické racionality a správy společnosti. Přitom ale zelení nepotřebují být „proti trhu“.

Zásahy do ekonomiky motivované snahou o energetický obrat nejsou protitržní, jestliže trhem prostě chápeme neosobní mechanismus, který poté, co nějak nastavíme podmínky, začne produkovat nějaké výsledky (jež se nám budou líbit nebo nelíbit, a podle toho pak ty podmínky upravíme).

Za protitržní lze ale takové zásahy označit v případě, že používáme slovo trh ideologicky a normativně jako jakýsi rétorický štít, chránící rentiérské zisky těch, kteří si slovo trh, označující původně zvláštní typ veřejného prostoru, zprivatizovali.

Jestliže ale zelení při geologickém zlomu z výše načrtnuté metafory musí upřednostnit levou nohu před pravou, co s tou druhou nohou? Je nesporné, že Strana zelených musí být založená na spolupráci dvou pomyslných křídel, protože i napravo od nynějšího středu jsou lidé, kteří podporují environmentální témata a bez jejichž účasti bude celá kauza slabší.

Někteří z nich by možná ocenili, kdyby zelení zůstali úzkoprofilovou stranou, soustřeďující se právě jen na témata tradičního ekologického hnutí a nevěnující se nad rámec nutný pro ekologická opatření tématům, na nichž hrozí pravo-levý spor. Toto řešení je ale nemožné, zelení jsou politická strana, ne ekologická nevládka; musí nabízet komplexní program, řešící celkový stav společnosti.

Odpovědí je podle mého názoru pojmenování oné druhé nohy slovem „liberální“. Jedná se o vymezení, které jde napříč pravo-levou osou, zároveň ale nese řadu hodnot, k nimž se tolik hlásí lidé pravicové politické orientace — liberálové všeho druhu vyzvedávají individuální svobodu, toleranci a pluralitu.

Pro levicovou „nohu“ zelených by liberální pilíř znamenal užitečný korektiv v pragmatickém, jakoby odkouzlujícím přístupu k fenoménům, jež má levice někdy tendenci vnímat příliš ideologickými brýlemi — například družstevní forma vlastnictví, dělnická samospráva nebo přímá demokracie mohou být levičáky často prosazovány z důvodu jakéhosi politického romantismu, pro rudé chvění vzduchu, jež kolem sebe vyvolávají.

Liberál by v tomto měl být „post-metafyzický“, měl by ta řešení hodnotit z hlediska jejich věcné relevance a nesdílet automatickou nedůvěru třeba k námezdní práci coby ztělesnění údajného odcizení. Neměl by věřit v Práci a Lid jako hybatele dějin; pochybuje totiž o pojmu dějin samotném.

Zároveň však jeho pragmatický pohled znamená, že zmiňovaná levicová řešení klidně přijme, jestliže se budou ukazovat jako dobrá, nebude je automaticky zavrhovat jako něco „komunistického“ a podobně; nechá zmizet jejich historickou velikost, ale zároveň jim pomůže klestit cestu do normální veřejné diskuse v rámci „biodiverzity“ politických životních forem.

Protože zelení rádi hovoří o tom, že jdou kupředu a myslí více než jiní na budoucnost, je pak třeba připsat jen pomocnou, ale přesto potřebnou roli i konzervativním inspiracím. Ne tedy další noha, ale řekněme berlička.

Z konzervativného spektra přispívá k zelenému pohledu na svět třeba vztah ke krajině. Koneckonců, v ochraně přírody, neoddělitelné součásti environmentalismu, jde o uchovávání, tj. konzervování toho, co nás na Zemi předchází a co sami neumíme jen tak vytvořit; umíme to ovšem snadno a nenávratně zničit.