Minulý týden jsem psal o tom, jak se pět autorů Deníku Referendum staví k „pestrosti“ a „levicovosti“ Strany zelených. Dnes se zaměřím na poslední klíčové slovo: „liberálnost/liberalismus“.
Vycházím z těchto článků: Levicoví liberálové mají koho volit (Jan Sládek), Proč zůstávám ve Straně zelených (Andrea Cerqueirová), Dilema liberálního voliče (Ondřej Hudec), Po zelené doleva? (Martin Škabraha) a Liberální dilema Strany zelených (Jan Černý).
Liberálnost/Liberalismus
Podle Sládka, Hudce a Škabrahy by se Strana zelených měla profilovat jako „liberální“; právě tím by se měla odlišovat od tradičních levicových stran. Cerqueirová se o této představě nezmiňuje; Černý se k ní staví rezervovaně.
Sládek, Hudec ani Škabraha nepoužívají abstrakta „liberalismus“ či „liberálnost“: Sládek mluví o „levicových liberálech“; Hudec o „levicově liberálních“ (a „sociálně liberálních“) voličích; Škabraha prostě o „liberálech“. Zejména Sládek a Hudec totiž – spíš než určitou politickou filozofii – mají na mysli specifickou sociální skupinu; mluvívá se i o „městských liberálech“ (tak i v Černého článku).
S pojmy „liberalismus“ a „liberálnost“ operuje ve své kritické reflexi až Černý. Zároveň však obohacuje debatu o významy tohoto pojmu, které se u předchozích autorů nevyskytují. Proto bude vhodné prozkoumat, jak zmínění autoři slovo „liberální“ (a příbuzné výrazy) používají.
Tento pojem sice má svůj učebnicový politologický význam, ale zároveň na mnoho lidí zkrátka působí dobře. Možná i proto chtějí Sládek, Hudec a Škabraha pro Stranu zelených nárokovat „liberálnost“.
Koneckonců: také Martin Bursík nyní toto slovo používá jako rozlišovací znamení i vábidlo na voliče. Vetkl jej do názvu své nové strany; a v jednom z prvních rozhovorů po jejím založení vyhlásil, že „zelení ztratili schopnost oslovit liberální voliče“.
Liberalismus jako životní postoj
Jádro polemiky mezi Škabrahou a Černým tkví ve vymezení liberalismu coby úhrnného životního postoje. 
Martin Škabraha
Zároveň by neměl „věřit v Práci a Lid jako hybatele dějin; pochybuje totiž o pojmu dějin samotném.“ V tomto „odkouzlujícím přístupu“ vidí Škabraha „užitečný korektiv“ sklonu levice k ideologičnosti a „politickému romantismu“.
Černý namítá, že liberální postoj nelze vydávat za „jakési věcné, neideologické, post-metafyzické hledisko“. I mně se zdá, že tento směr Škabrahovy argumentace není šťastný. Jistěže by se pragmatičnost (bude to fungovat?) a skeptická racionalita (proč vlastně máme v tuto hodnotu věřit?) měly uplatňovat i v politice. Jedná se ale o jiné téma, než je otázka, jakou pozici by Strana zelených měla zaujmout ve spektru českých politických uskupení.
Černý upozorňuje, že zatímco socialismus se zakládá na velkém vyprávění o „Práci, Lidu a Dějinách“, liberalismus vychází „ze stejně tak velkého vyprávění o Svobodě, Rozumu a lidských Schopnostech“. Nyní se ovšem podle něj „(neo)liberální vyprávění vyčerpává“, což „uvolňuje prostor k regresi k nějaké formě fašistické vlády“. Oproti Škabrahovi proto zdůrazňuje potřebnost nového velkého vyprávění.
Zde se jedná o politickou „estetiku“. Liberální demokracie je, jak známo, nudná; naopak rudé i hnědé totalitarismy dokázaly svou estetikou uchvátit masy obyčejných lidí i stovky vynikajících umělců. To je velké a samostatné téma. Nyní k němu jen poznamenám (obecně, nikoliv vůči Černému), že působivé velké vyprávění se dnes neobejde bez politického marketingu a že štítivý odpor k němu jen nešťastně uvolňuje prostor populistickým a autoritářským silám.
Politický liberalismus
V tomto významu používá daný pojem Černý: „Po komunistické diktatuře tu konečně máme liberální režim“. Politický liberalismus mu ovšem poněkud splývá s ekonomickým: rád by, aby se u Strany zelených více uplatňoval „odstředivý, de facto antirežimní“ (tedy „antikapitalistický“) postoj.
Musí však politický liberalismus úzce souviset s ekonomickým, nebo ne? Už zakladatelské dokumenty a slogany z 18. století připouštějí obě možnosti. Americká Deklarace nezávislosti (1776) vyhlašuje, že všichni lidé jsou „stvoření jako rovnoprávní“ a mají právo na „život, svobodu a usilování o štěstí [pursuit of happiness]“.
Poslední právo se obvykle vykládá v ekonomickém smyslu: například 5. a 14. dodatek k americké ústavě používají přímočařejší trojici pojmů „život, svoboda, majetek [property].“
Ponecháme-li nyní stranou právo na život, zůstane nám triáda „rovnost, volnost, usilování o štěstí“. Její srovnání s triádou vzešlou z Francouzské revoluce – „rovnost, volnost, bratrství“ – naznačuje mnohé o fundamentální evropské „levicovosti“ (solidárnosti) a americké „pravicovosti“ (individualismu).
Co z toho vyplývá pro současnou politiku? Třeba to, že obhajoba liberální demokracie se může snadno spojovat s odporem k ekonomickému neoliberalismu; ba že tím navazuje na bohatou evropskou politickou tradici.
Na druhou stranu: slavný výraz „usilování o štěstí“ se (politologicky i právně) dá interpretovat rozmanitě. V USA se alternativní, neekonomické chápání uplatňuje přinejmenším od přelomového soudního případu Meyer vs. Nebraska (1923): Nejvyšší soud tehdy (s odvoláním na právo občanů „usilovat o štěstí“) rozhodl, že nebraský zákon zakazující výuku cizích jazyků je neústavní.
Ostatně: „právo brát se o štěstí svoje, své rodiny a blízkých“ zmiňuje i nový český občanský zákoník. Starý liberální pojem „štěstí“ se tedy nejspíš i v Česku brzy stane předmětem právních sporů.
Ze zeleného hlediska by se „štěstí“ dalo vykládat i ve smyslu ekologické „kvality života“. Jaképak štěstí v krajině zamořené zplodinami a hlukem?
Ekonomický liberalismus
Vyhrocený ekonomický liberalismus (neoliberalismus) je podle všech pěti autorů neslučitelný se zelenou politikou. Škabraha však rozlišuje mezi „kapitalismem“ a „tržní ekonomikou“: tržní princip uznává, ale chce ho odkázat do patřičných mezí; kupříkladu zdravotnictví nebo umění se jím řídit nemají. To je podle něj „antikapitalistický postoj“, jelikož „kapitalismus je monoteistický a nesnese pluralitu principů“.
Kulturní liberalismus
Na konec jsem si nechal ten význam slova „liberální“, který nejúžeji souvisí s vymezením zelené politiky: důraz na témata, jako jsou ochrana životního prostředí nebo práva menšin. O nich hovoří Sládek, Hudec i Škabraha. Kam je máme zařadit na pravolevé ose?
Jednoduchá pravda, kterou však je zjevně potřeba neustále opakovat, zní, že tradiční pravolevá osa už pro politologické třídění nestačí; musí se doplnit o druhou, kolmou osu. Zatímco postavení na tradiční ose ukazuje názory na ekonomiku, pozice na kolmé ose ukazuje kulturní (v širokém smyslu: tj. i morální a společenské) postoje.
Souhrn „zelených“ kulturních postojů se porůznu označuje jako „kulturní liberalismus“, „liberální levice“, „moderní levice“ a podobně.
Odlišnost ekonomické a kulturní osy je dobře vidět třeba na rozdílu mezi britským stereotypem „čtenář Guardianu“ („Guardian reader“) a českým stereotypem „čtenář Respektu“. Obě tyto chimérické bytosti jsou kulturní liberálové/levičáci; avšak „čtenář Guardianu“ je nalevo i ekonomicky, kdežto „čtenář Respektu“ je ekonomicky napravo.
Ještě výraznější je rozdíl mezi kontinentální Evropou a USA. V USA se dnes za „liberalismus“ označuje světonázor typický pro Demokratickou stranu: tedy kulturně, ale i ekonomicky (!) levicový. Proti němu stojí kulturně i ekonomicky pravicový „konzervatismus“ (typický pro Republikánskou stranu).
V Česku, jak poznamenává Černý, došlo v polistopadové éře k „privatizac[i] toho, co znamená být liberální, českou pravicí“. Sládkův, Hudcův a Škabrahův článek se tak dají chápat i jako snaha vydobýt právo na prestižní označení „liberální“ také pro nepravicové české strany a myšlenkové proudy.
Uvidíme, zda tato snaha uspěje. Každopádně by stálo za to kulturní chápání slova „liberální“ v českém prostředí zpřesnit. Pouze převzít jeho americký význam nestačí: řada kulturních a morálních otázek, které v USA rozněcují prudké střety mezi tamními liberály a konzervativci (např. potraty nebo držení zbraní), se totiž v české politické debatě neuplatňuje.
A další terminologický dotaz: co vlastně má být opakem kulturního liberalismu – autoritářství? Vždyť třeba ochrana životního prostředí se bez direktivních (v očích kritiků: „autoritářských“) zásahů neobejde. A direktivní jsou dejme tomu i genderové kvóty.
Nebo konzervatismus? Kupříkladu Jan Černý označuje „konzervativní... politickou orientaci“ za „antiekologickou“. Ale Martin Škabraha naopak pokládá „vztah ke krajině“ za konzervativní hodnotu, která „přispívá k zelenému pohledu na svět“.
Zásadní otázka ovšem zní: definuje se soubor „kulturně liberálních“ (zelených) hodnot světonázorově, nebo sociologicky? To znamená: opírá se o soudržnou politickou filozofii, anebo prostě o to, že ho sdílí určitá popsatelná skupina voličů?
