Strana zelených, čas na sebereflexi a konec iluzí

Strana zelených by se měla zbavit některých sebeklamů; například názoru, že se jí netýká pravolevé dělení.

Na rozdíl od řady kolegů ve Straně zelených si nemyslím, že by otevřená diskuse o směřování strany byla zbytečná, ani že by se jednalo o nepatřičné praní špinavého prádla na veřejnosti. Domnívám se naopak, že po dlouhé sérii neúspěchů a poloúspěchů nastal čas na důkladnou sebereflexi a diskusi o zelených hodnotách. A že čas na revizi dlouhodobého politického programu SZ (Vize ekologické demokracie), do níž by měla ideová debata vyústit, dozrál už dávno.

Často slýchaný názor, že místo programové diskuse bychom se raději měli ze všech sil věnovat důležitějším věcem (třeba rozšiřování elektorátu a členské základny), mi připadá zjednodušující. Zdravá a fungující instituce by měla – jak napsal už sv. Pavel o církvi – připomínat tělo, v němž má každý svébytný orgán své místo a uplatnění. Naopak život v instituci, v níž se na každého, kdo se o něco začne snažit, okamžitě sesype kritika, že by se měl raději věnovat něčemu jinému, není ani příliš komfortní, ani příliš plodný.

Pokládám navíc za žádoucí, abychom programovou diskusi vedli také veřejně. Jistěže ne vždy je vhodná chvíle to či ono ventilovat ven a jistěže některé věci by měly zůstat uvnitř strany napořád. Nicméně známkou zdravé strany (a koneckonců i jednou z hlavních zelených hodnot) je to, že se nevymezuje úzce stranicky, ale dokáže do své činnosti zapojovat i zájemce zvenčí.

Proto jsem rád, že projev Ondřeje Slačálka na sjezdu zelených vyvolal kritickou reakci Petra Kutílka; a jsem vděčný za odpovědi na mých deset otázek o případném levicovém obratu Strany zelených – zejména za reakce Dušana Radovanoviče a Jana Sládka přímo v diskusi pod článkem a za samostatné texty Jiřího Gutha a Jana Trnky. Živě se diskutovalo i na Facebooku.

Na závěry je ještě brzo; nicméně rád bych provedl jakousi předběžnou inventuru a zaměřil se při ní zejména na některé iluze a nedorozumění, které dané téma obklopují.


Představa řady zelených, že není potřeba zabývat se levicovostí či pravicovostí, ale stačí vymezovat postoje strany ke konkrétním politickým tématům, je iluze. Foto FB Strany zelených

Zaprvé, nepokládám za moudré rozetnout celou zamotanou problematiku tím, že přestaneme používat pojmy „levice“ a „pravice“, byť chápu kupříkladu argumenty Filipa Outraty. Je zřejmé, že jde jen o povrchní nálepky (a je třeba si to neustále připomínat); nicméně vteřinu poté, co bychom se jich zbavili, bychom beztak museli vymyslet nějaké podobné. Bez nálepek se dá v politickém terénu jen těžko orientovat. A zakořeněná představa, že zelení nejsou vlevo ani vpravo, ale „vepředu“, spíše zastírá než objasňuje podstatné problémy.

Zadruhé, pro smysluplnou orientaci mi připadá nejvhodnější pracovat se dvěma pravolevými škálami, tradiční socioekonomickou a „kulturní“ (v širokém slova smyslu).

Takový model není přehnaně složitý, a přitom odstraní většinu bezděčných nedorozumění i poťouchlých otázek těch, kdo se snaží popírat realitu pravolevého dělení: „Je ochrana přírody a menšin pravicová, nebo levicová?“ – V socioekonomickém smyslu ani tak, ani onak; v „kulturním“ smyslu jde jednoznačně o hodnoty levicové/liberální (což jsou – samozřejmě jen v daném kontextu! – synonyma).

Zatřetí, představa řady zelených, že není potřeba zabývat se levicovostí či pravicovostí, ale stačí vymezovat postoje strany ke konkrétním politickým tématům, je iluze.

Každá strana se každým svým rozhodnutím či vyjádřením posunuje tím či oním směrem v politickém terénu (a ten reálně existuje – byť se nemusíme shodnout na tom, jak nazveme jeho souřadnice); a otázku, pro co se má strana rozhodnout, nelze kvalifikovaně zodpovědět, pokud nevíme, jakým směrem se chce celkově ubírat. Pokud zahodíme kompas hodnot, nezbude nám než více či méně nahodile reagovat na aktuální události – anebo se zříct politiky na úkor babišovské „odbornosti“.

Začtvrté, neměli bychom si namlouvat, že „kulturní“ a socioekonomické hodnoty půjde vždy snadno skloubit. Kupříkladu v nynější kampani za zachování limitů těžby uhlí lze argumentovat tím, že jejich prolomení by vedlo k celkovému úbytku pracovních míst. Jenže co kdyby tomu tak nebylo? Co bychom pak prohlásili za vyšší hodnotu, ochranu přírody, nebo udržení zaměstnanosti?

Konkrétní odpověď bude vždy záviset na tisíci detailech konkrétní situace. Ovšem máme-li se naučit navzájem vyvažovat fundamentální zelené hodnoty, musíme si je nejprve vymezit. Je zjevné, že na kulturní škále se Strana zelených nachází blízko k levicovému/liberálnímu pólu. Se zařazením na socioekonomickou škálu to může být složitější. Nicméně máme-li se posunout vpřed, musíme si přestat namlouvat, že tato škála neexistuje nebo že vlastně není důležitá.

O co se vlastně vede spor?
Z deseti otázek, které jsem před dvěma týdny levicovým zeleným položil, jsou pro samotný obsah politiky nejpodstatnější poslední tři, jež se týkají zahraniční politiky a vztahu ke komunismu.

Nesouhlasím s tím, že by zahraniční politika neměla s pravolevou škálou nic společného. Nevím, jak je tomu v politologické teorii, ale v politické praxi je zcela zjevné, že evropská pravice jako celek je více proamerická než evropská levice.

Přiznávám se, že pokud by levicovější Strana zelených měla přistupovat k USA tak, jak nastiňuje Dušan Radovanovič, byla by to pro mě dost silná káva – totiž jako k „druhému nejbližšímu partnerovi po EU, ovšem kriticky k jeho militaristické politice, nedodržování lidských práv a tendenci dále liberalizovat ekonomické vztahy (TTIP), k Číně a Rusku podobně jako k USA.“

S většinou tohoto vyjádření nemám problém; ale stavět Čínu, Rusko a USA na stejnou úroveň je pro mě těžko přijatelné. Třeba už jen proto, že Spojené státy jsou (v rámci NATO) naším hlavním spojencem.

Vztah ke komunismu je dnes povýtce symbolický; souhlasím s názorem, že větší nebezpečí než od dnešní KSČM hrozí od jiných politických sil. A politickou spolupráci s komunisty, zejména na komunální úrovni, bych a priori neodsuzoval (ale ani nevítal). Nicméně politika se živí i symboly; a jedním ze symbolů polistopadového uspořádání je vymezení se vůči komunismu.

Netvrdím, že je to neměnné dogma; nicméně názor Jiřího Gutha, že k případné spolupráci s KSČM by Strana zelených měla přistupovat jako ke spolupráci „s každou jinou stranou“, pro mě (zatím?) není přijatelný.

Politické hledání má vždycky i osobní rozměr. Tím se vysvětluje politologicky absurdní skutečnost, že z mých otázek týkajících se případného levicového obratu Strany zelených se ani jedna netýká toho, oč by této v souvislosti mělo jít především – totiž socioekonomických problémů. Osobně mám totiž v těchto otázkách jasno; opravdu nehodlám prosazovat podpis TTIP, znovuzavedení rovné daně ani demontáž „přebujelého sociálního státu“.

Čím víc o věci přemýšlím, tím víc ve mně sílí podezření, že spor se vede především o symboly, personálie a politický styl a že se s levicovými zelenými ve skutečnosti na všem podstatném shodnu.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.