Na současné české vládě není pozoruhodná její snaha o nejrůznější škrty a reformy, které mají údajně zlepšit státní finance. Zejména ministři za TOP 09 a za občanské demokraty jsou v tomto ohledu pozoruhodní snad jen tím, že neoliberální poučky vykládají o poznání dogmatičtěji než pravicoví politici na západ od nás, a že hodnocení ratingových agentur je pro některé vládní politiky téměř slovo svaté.

Skutečně pozoruhodná je současná vláda především svou někdy až neuvěřitelně nízkou mírou sociální citlivosti, kterou bychom mohli s jistou mírou nadsázky označit za sociální autismus.

První ochutnávkou nepochopení sociálního kontextu škrtů a reforem byla snaha plošně snížit platy státních zaměstnanců o deset procent. Byl to tah asociální a politicky neprozíravý hned z několika důvodů.

Především bylo zřejmé, že vláda, která chce provádět nepopulární opatření, bude potřebovat loajální státní aparát. Jenže právě tomu hned na začátku svého působení vyhlásila válku. Navíc tak činila urážlivým způsobem, kdy o státních úřednících mluvili někteří členové vládních stran jako o jakési téměř parazitické, přemnožené vrstvě.

Bylo příznačné, že v den, kdy v Praze na podzim roku 2010 demonstrovalo proti škrtům, s jejichž pomocí vláda hodlala ušetřit necelých deset miliard korun, 40 tisíc státních zaměstnanců, otevíral se nový dálniční okruh v Praze za téměř 30 miliard korun. Odborníci spočítali, že byl astronomicky předražený: stejná stavba v Německu by přišla přinejhorším na polovinu.

Korupce a manipulace státních zakázek se tak staly symbolicky součástí asociálního profilu vlády. I kdyby její snahy proškrtat se k prosperitě byly náhodou správné, ukázalo se, že průměrný občan je jen těžko přijme v situaci, kdy hrozí reálné nebezpečí, že cokoliv se ušetří na něm, skončí v kapsách zákulisních mafií parazitujících na státních zakázkách.

Vládní „boj“ s korupcí, ač původně deklarován jako priorita, nevypadá ani po téměř dvou letech působení vlády nikterak slibně. Zatímco vláda přijímá zákony, které budou mít, nebo už mají, tvrdé sociální dopady na průměrné lidi, zákony, které by měly tvrdé dopady na podnikatelsko-mafiánské struktury navázané na politiku, se přijímat nedaří. A podaří-li se nějaký přijmout, rychle se ukáže, že není opravdu účinný.

Škrty a reformy, nutné prý kvůli předešlému žití si nad poměry, se tak odehrávají v kulisách téměř každodenních korupčních skandálů a krádeží z veřejných peněz, které se navíc téměř nikdy nevyšetří. Od politiků to vyžaduje vskutku velkou míru otrlosti.

Sociální autismus vládních činitelů má své téměř až komické aspekty. Když se provalilo, že šéfka sekretariátu premiéra Nečase si v éře, kdy vláda přichází se stále novými nápady jak odrat průměrné občany, přišla na statisícové odměny, premiér se podivil drzosti médií. Zmíněná státní úřednice a další jí podobní vysocí státní úředníci prý dřou jako koně.

Když se ukázalo, že podobné odměny dostávají v čase všeobecného šetření i náměstci a vrchní ředitelé na v podstatě všech ministerstvech, veřejnost se dozvěděla, že se tak sice děje, ale v rámci ušetřených prostředků! Tedy, že se prý celkový objem peněz vyplácených na mzdách a odměnách snížil, což umožňuje takto odměňovat ty nejplatnější. Tedy ty, co dřou jako koně, řekl by premiér.

Podobná míra sociálního autismu byla pozorovatelná v případě ministra práce a sociálních věcí, když obhajoval kolaps pracovních úřadů při vyplacení dávek, kam byla tato agenda nově přesunuta. Nejenže ministr nepovažoval za nutné projevit o lidi, kteří bez takových dávek nemají často ani na nejzákladnější životní potřeby, žádnou větší starost, ale vinu vysokých úředníků, a potažmo svoji, za katastrofální stav věcí, neváhal přenášet na běžné úředníky na úřadech práce.

Kdyby tito lidé projevili stejnou míru sociální necitlivosti jako ministr, a na protest proti skutečnosti, že je evidentně zbytečný a bůhvíproč pořízený počítačový program uvrhl do situace, kdy musejí pracovat o víkendech a čelit náporu rozzuřených lidí, například začali stávkovat, mohlo dojít ke skutečně výbušné situaci.

Reformy ministerstva zdravotnictví pro změnu například vyústily do prodloužení čekacích lhůt na některé operace takovým způsobem, že by si bylo nutné počkat až půl roku na operaci rakoviny. V kontrastu s nově uzákoněným právem majetných lidí platit si přednostně nejlepší odborníky a zákroky nelze než žasnout nad tím, s jakou lehkostí ničí tato vláda ve jménu svých ideologických postulátů poslední zbytky sociálního smíru.

Když k tomu všemu přidáme téměř až komicky zmatené reformy zcela nekompetentního ministra školství, doprovázené občasnou podporou z úst prezidenta republiky, který neváhá označit studenty, jimž se příčí školné, téměř za parazity, lze konstatovat, že se česká společnost ocitla v bodě, kdy téměř jakékoliv další asociální opatření této vlády může zažehnout docela vážné sociální bouře. Důvodem přitom možná nebudou ani tak samotné reformy, ale skutečnost, že téměř každý reformní krok vlády sociálních autistů se rovná facce do tváře průměrných lidí.