Na současné české vládě není pozoruhodná její snaha o nejrůznější škrty a reformy, které mají údajně zlepšit státní finance. Zejména ministři za TOP 09 a za občanské demokraty jsou v tomto ohledu pozoruhodní snad jen tím, že neoliberální poučky vykládají o poznání dogmatičtěji než pravicoví politici na západ od nás, a že hodnocení ratingových agentur je pro některé vládní politiky téměř slovo svaté.

Skutečně pozoruhodná je současná vláda především svou někdy až neuvěřitelně nízkou mírou sociální citlivosti, kterou bychom mohli s jistou mírou nadsázky označit za sociální autismus.

První ochutnávkou nepochopení sociálního kontextu škrtů a reforem byla snaha plošně snížit platy státních zaměstnanců o deset procent. Byl to tah asociální a politicky neprozíravý hned z několika důvodů.

Především bylo zřejmé, že vláda, která chce provádět nepopulární opatření, bude potřebovat loajální státní aparát. Jenže právě tomu hned na začátku svého působení vyhlásila válku. Navíc tak činila urážlivým způsobem, kdy o státních úřednících mluvili někteří členové vládních stran jako o jakési téměř parazitické, přemnožené vrstvě.