„Ahoj vole!“

- „Rozumíš česky?“

„Ano.“

- „Proč jsi říkala ,ahoj, vole!‘?“

„Ano.“

- „Ty český neumíš, co?“

„Ano.“

Odpusťte mi to neslušné slovo hned v úvodu. Člověk dělá chyby. Byl to můj první rozhovor v češtině, uznávám, že ne moc podařený. Před zhruba sedmnácti lety jsem se poprvé chystala do školy. Moc jsem se těšila. Školu jsem bezmezně milovala. Možná proto, že v Afghánistánu jsem ji měla zakázanou.

„Ženy přece nepotřebují studovat, jejich úkolem na Zemi je sloužit mužům, být krásná, poslušná, cudná, čistá, neposkvrněná. K tomu nepotřebují školu ba naopak, je třeba je držet doma, ve vězení,“ prosazovali muži shora, bohové společnosti, islámští fundamentalisté z Tálibánu.

Dlouho jsem přemýšlela, o čem psát jako o svém největším omylu. Ve svém ne úplně dlouhém životě jsem stihla chybovat mnohokrát a dopouštěla jsem se mnoha omylů.

Například jsem si myslela, že po pádu Tálibánu se v Afghánistánu zlepší životní úroveň, že ženy budou mít lepší postavení, budou se moct svobodně vzdělávat, být paními svých životů, že skončí éra konfliktů a válek, ale bohužel se to nestalo.

↗

Malá láska. Foto WmC

Jeden z mých životních omylů ale měl tendenci se opakovat. Řecký filosof Hérakleitos říkal, že „dvakrát do stejné řeky nevstoupíš,“ já jsem to však částečně dokázala. Tady je pár příkladů.

V uprchlickém táboře ve Zbýšově u Brna, kde jsme už nějaký čas pobývali, děti navštěvovaly kurz psaní a čtení. Sociální pracovnice, která nás učila latinku, si myslela, že jsem po zhruba třítýdenním kurzu připravená navštívit normální českou školu. Byl pátek, v pondělí jsem měla nastoupit do školy. V táboře rozdávali školní pomůcky.

Nějaké věci mi chyběly a museli jsme jet vlakem až do Brna. Na zdech hlavního nádraží v Brně bylo velkým písmem nasprejováno „AHOJ VOLE“. Zastavila jsem se u toho. Neuměla jsem ještě pořádně číst, nakonec jsem to však dala dohromady. „A-hoj vo-le!“ Ha! To je určitě lepší varianta než jenom suché „Ahoj“, říkala jsem si. Několikrát jsem si to pro sebe opakovala, aby mi to zůstalo v hlavě.

V pondělí jsem šla hrdě do školy. „Umím je aspoň pořádně pozdravit,“ těšila jsem se v duchu. Třída o mně věděla. Učitelka na mě čekala. „To je blablala, vaše nová spolužačka,“ pronesla třídní učitelka, která zapomněla, jak se jmenuju. „Už, už, řekni to Fatimo,“ dodávala jsem si odvahu a nahlas řekla „Ahoj, vole!“ Ano, tak jsme se hned stala rebelkou třídy, přestože jsem netušila proč.

Od mého One woman show ve třídě uběhlo několik let. Byla jsem starší a uměla líp česky, nebo jsem si to aspoň myslela. Dostala jsem se na gymnázium v Šumperku, kde jsme bydleli po získání trvalého pobytu a zhruba třech letech strávených v uprchlickém táboře.

V prvních hodinách češtiny jsme četli české básně. První z nich byla nejstarší známá česká duchovní píseň Hospodine, pomiluj ny. Učitelka chtěla vědět význam. Nebojácně jsem se přihlásila o slovo. Kantorka mě s údivem na tváři vyvolala. Čekala, co řeknu.

„Hospodine, pomiluj ny, znamená… Hospodáři, pomiluj mě,“ nic jiného jsem nestihla říct. Učitelka se smála, až brečela, nemohla mluvit, pouze opakovala: „Fatimko, Fatimko...“

Spolužáci se však zas moc nesmáli, že by taky nevěděli, kde se stala chyba? „Hospodin je Bůh, Fatimko,“ pronesla učitelka se slzami v očích, držela se stolu, aby nespadla. „Takže, Bože, pomiluj mě?“ pokračovala jsem nevěříc. To už se rozesmála i celá třída.

V hodinách českého jazyka a literatury jsem ještě párkrát ukázala, že čeština je jeden z nejtěžších jazyků. Má bohatou slovní zásobu, je flektivní, časuje se, skloňuje se, na rozdíl od perštiny, mé mateřské řeči, má tři rody. Naučit se ji pořádně tedy trvá nějakou dobu a není to úplně lehké.

Mám jedno štěstí, ráda mluvím. Přestože jsem učitelce řekla vole, hospodáře (Boha) vyzvala k sexu, o lasičce si dlouho myslela, že je to zdrobnělina malé lásky, přesvědčovala učitelku, že fretka je ryba, nepřestala jsem mluvit. Chybovat je lidské, říká české přísloví a já jsem taky jenom člověk.