Učit se cizímu jazyku odposloucháváním domorodého obyvatelstva je metoda sice přirozená a intenzivní, ale někdy má skutečně svá úskalí.

Tuto historku - pokud si ještě dobře vzpomínám - vyprávěl nějaký docent z jedné pražské vysoké školy. Za minulého režimu tehdejší stát pěstoval přátelské svazky s jistými "pokrokovými" režimy z oblasti třetího světa, a studenti z těchto států pak mohli studovat na československých univerzitách. A tento český docent vyprávěl, že jednou o něčem hovořil s jedním takovým studentem, snad se Sýrie či z jiné arabské země. Ten docent mu sdělil zřejmě něco překvapivého, takže onen student na to reagoval nevěřícným: "Kecáš!"

Na tento způsob velmi nenuceného způsobu komunikace (který onen student ovšem dozajista přebral od svých spolužáků) ten docent pochopitelně reagoval poněkud zaraženě. Student zaznamenal tuto reakci, a tak se po chvilce přemýšlení korigoval do zdvořilostně korektnější verze: "Pardon! Kecáte!!"

Na straně druhé, používat v cizí řeči formulace převzaté z učebnic může být nakonec stejně tak ošidné.

Když jsem svého času sám jako emigrant absolvoval kurs němčiny, vyprávěl nám náš učitel - velice sympatický a vtipný muž - vlastně svým původem smutnou historku o tom, jak svého času jednomu z jeho kolegů zemřela matka.

Když se o tom dozvěděli jeho studenti, chtěli mu vyjádřit svou účast. Mezi těmi studenty byla také jedna Japonka; a - jak nám vyprávěl náš učitel - Japonci se vždy vyjadřují velice obrazně a květnatě.

A této mladé Japonce připadalo nějaké obvyklé vyjádření soustrasti příliš strohé a neosobní; a tak si ve slovníku našla všechny další možnosti, kterými by bylo možno tuto soustrast vyjádřit. A vybrala si nakonec tu, která jí připadla jako ta opravdu ze všech nejkvětnatější.

A tak tehdy oni posluchači jazykového kurzu svou soustrast svému učiteli vyjádřili touto větou: "Milý pane učiteli, je nám hrozně líto, že Vaše maminka už vidí kytičky zezdola!"