Omyly na cestě růstu a dozrávání

Filip Outrata

Je člověk, který chce sloužit společnosti a měnit ji k lepšímu, předurčen k tomu, aby zažíval neustálá zklamání? Musí každý, kdo chce dospět a někam dospět, prožít řádku životních omylů? Autor v letním seriálu přemítá nad svým idealismem.

Co všechno ve svém životě vlastně může člověk považovat za omyl? Je omylem věřit něčemu nebo někomu, o kom toho víme příliš málo? Je omylem mít o někom nebo o něčem nerealistické představy? A pokud to je omyl, nemá člověk na takové omyly nárok, nejsou právě ony tím, co jeho životu dává smysl, obsah a barvu?

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Takové otázky mě napadají nad letním tématem životního mýlení, oklik a zvratů. První omyl, který mi přijde na mysl, je už dost letitý. Bylo to moje přesvědčení, že český národ, který jsem na prahu dospívání v listopadu 1989 užasle sledoval na náměstích a na prahu svobody, je předurčen k tomu sehrát v dějinách světa nějakou důležitou, výjimečnou roli.

Takto řečeno to zní nabubřele a směšně, ale já to tak tenkrát skutečně prožíval. Asi jsem na to měl nárok, bylo mi čtrnáct let, fascinovalo mě, jak se kolem děje a kolotá historie — tu jsem miloval od samého dětství — a já můžu být u toho. Byl jsem hrdý na Václava Havla a na to, že žiju právě v téhle zemi, v tomhle dějinném okamžiku. A věřil jsem — pokud jsem o tom vůbec takto přemýšlel — že z toho okamžiku vzejde něco trvalého, podstatného a hodnotného.

V tom jsem se zřejmě zmýlil. Dnes, skoro třicet let od těch dní, je Česká republika tím nejšedším průměrem, už dávno se nedá říci, že bychom světu něco zajímavého dávali, něčím inspirovali. Revoluční poezie je pryč, zůstala trudná práce chápat příčiny toho, proč je dnešní česká společnost taková, jaká je. Od normalizace jsme se oklikou dostali k normalitě. Asi to bylo nevyhnutelné a realistický a analytický pozorovatel by to věděl dlouho dopředu. Takovým jsem ale tehdy právě nebyl.

Kromě jiného autor věřil, že Lepší ČSSD je možná. Výsledkem je ale neúspěch. Foto Flickr.com

Zájem o veřejné věci a o politiku mi zůstal i nadále. Od pozorovatele a diskutéra o politice k aktivnímu účastníkovi jsem se posunul v roce 2010, kdy jsem v reakci na protiparoubkovskou vlnu, klip Přemluv bábu a další radosti vstoupil do sociální demokracie. V dalších letech jsem se v různých iniciativách sociálnědemokratického a křesťanského ražení spolu s dalšími podobně postiženými jedinci o cosi pokoušel. Ovšem, jak dnes musím přiznat, bez skutečného a dlouhodobého úspěchu.

Nevím, jestli se to dá označit za omyl. Všechny ty iniciativy, od vystoupení proti politické aktivitě kardinála Duky pod názvem Za církev sociálnější po skupinu Lepší ČSSD je možná, byly vedeny snahou na něco negativního upozornit a něco pozitivního naopak podpořit. Jenže výsledkem byl z faktického hlediska neúspěch a role malé, bezvýznamné skupinky, která nakonec jen bezmocně pozoruje, jak se události ubírají jiným směrem, než si představovala.

Možná je to normální pro každou aktivistickou i v pravém slova smyslu politickou činnost a ten, kdo se jí chce opravdu věnovat, se zkrátka musí obrnit trpělivostí a zkoušet to stále znova. Ať jsou vnější okolnosti sebevíc nepříznivé, nesmí to vzdát a musí zarputile jít za vizí, představou, snem, které má. Omyly na té cestě je nejlepší považovat za její nutné etapy, kterými si musí projít každý, kdo chce někam dospět. Kdo chce dospět.

Pořád si nejsem jistý, jestli u politické angažovanosti vydržím, nebo časem zjistím, že to byl jeden z mých životních omylů a měl bych se raději zabývat něčím jiným, v čem budu užitečnější pro druhé a i sám spokojenější. V každém případě věřím, že všechny mé životní omyly budu vždy brát jako důležité etapy na cestě růstu — růstu jako člověka, jedinečné lidské bytosti, ale i růstu a dozrávání občanského, společenského.

    Diskuse
    JP
    August 15, 2018 v 12.5
    Změnit svět
    Bylo to v jednom filmu o "Posledním Mohykánovi". Víceméně klasický hollywoodský výtvor této sorty, triviální dobrodružná story, natočená bez invence a bez vtipu.

    Ale byla tu jedna scéna, která působila jako by tam byla vložena od nějakého zcela jiného autora, nežli od toho který psal samotný scénář.

    Je to ta scéna, kdy skupinka hrdinů (včetně onoho "posledního Mohykána" je před nepřátelskými Irokézy zčásti vzata v ochranu, zčásti zajata jiným kmenem. A náčelník toho kmene, už velmi starý muž - dejme tomu se jménem Černý mrak - se u příležitosti této výjimečné situace pustí do uvažování nad svou vlastní životní cestou:

    "Když byl Černý mrak ještě jinochem plným svěžesti, domníval se že bude v jeho silách změnit svět, podle jeho vlastního přání. Ale Velký Manitú nechal svět běžet dál podle jeho vlastní vůle.

    Když byl Černý mrak dospělým bojovníkem v plné síle, domníval se že teď má sil dost na to, změnit chod světa. - Ale Velký Manitú nechal svět běžet dále podle jeho vlastní vůle.

    A teď, když je Černý mrak starcem hledícím do tváře smrti, tak poznává, že ať se sám snažil jak chtěl, Velký Manitú vždy nechal svět běžet podle jeho vlastní vůle."

    Co k tomu ještě přidat dalšího? - Nejen my v naší civilizaci plné všemožných plánů a cílů a ideologií, ale i u zcela přírodních národů platí nakonec to samé: my - alespoň dokud jsme mladí a věcí tohoto světa neznalí - vždy znovu a znovu věříme, že to budeme zrovna my, kdo dokáže pohnout světem. A nakonec znovu a znovu musíme zjistit, že "Velký Manitú" má sílu mnohem a mnohem větší, a nechá tento svět otáčet se podle zcela jiných zákonů, nežli jaké bychom mu chtěli vtisknout my.

    Takže tedy: přijmout odevzdaně tento samovolný běh věcí, podrobit se mu a "všechno ponechat Manitúovi" na starosti?...

    Jisté je: tento svět se mění. Není už zdaleka takový, jako býval dříve. A v současné době se mění a otáčí daleko rychleji, než tomu bylo dříve.

    Měnit věci tedy v zásadě je možno. Ale pokud to chceme být my sami, kdo něco změní a ovlivní, pak k tomu máme jenom dvě možnosti:

    - buďto jednat se shodě s "vůlí Manitúa"; tedy v souladu s tím, jakou dynamiku a jaké směřování má sám svět právě v tento čas;

    - anebo to musíme být my sami, kdo by měl sílu stejnou jako "Manitú". Anebo alespoň zčásti takovou.

    Ale největší naděje na úspěch našeho snažení jsou tehdy, když jsou dány obě tyto podmínky zároveň.
    JP
    August 15, 2018 v 12.45
    Český národ a jeho světodějná role
    Ano, této iluzi o exkluzivitě vlastního národa a jeho světodějné roli se velice snadno a lehce propadá.

    Bylo tomu tak nejenom v roce devětaosmdesátém, ale předtím už v roce osmašedesátém. A tehdy z mnohem silnějších důvodů. Mnozí intelektuálové - především ti z pravicového křídla politického spektra - se později, po ztroskotání Pražského jara těmto představám tehdejších Čechů a Slováků o světovém významu jejich snažení o "socialismus s lidskou tváří" posmívali, jakožto prý projevu směšného velikášství.

    Jenže - v tom osmašedesátém tehdejší Československo skutečně bylo v centru světové pozornosti. Na rozdíl od Maďarska v roce 1956, kdy se jednalo nakonec pouze o sice dramatický a heroický, ale ideově nijak inspirativní pokus o prosté svržení komunismu, a na rozdíl od polské Solidarity později (s tímtéž cílem), ten československý pokus o "socialismus s lidskou tváří" měl tehdy opravdu světodějný rozměr a význam. Jednalo se totiž o opravdu závažný, historicky jedinečný a ojedinělý pokus o to, smířit ideu sociální rovnosti s ideou svobody. A připomeňme, že v té době sám západní kapitalismus (i s jeho politickým systémem parlamentní demokracie) procházel krizí identity, jak protestující mládež tak i velké části pracujících vrstev k němu hledali alternativy. A kdyby se tehdy ten experiment s tím "socialismem s lidskou tváří" podařil, kdyby se tedy ukázalo že to je možné, spojit socialismus s demokracií - tak to by mělo opravdu světodějný význam. Takže jestliže tehdejší protagonisté toho obrodného procesu snad poněkud příliš propadli pocitu vlastní důležitosti a významnosti, pak to na straně druhé naprosto nebylo jenom pouhou iluzí a projevem osobního velikášství.

    A za druhé: shodou okolností zrovna v dnešním Právu politolog Pehe vyjádřil názor, že by bylo na čase to Pražské jaro rehabilitovat. A kromě jiného konstatuje, že tehdejší "kvalita intelektuálního diskurzu", jakož i jedinečné vzepětí tehdejších tvůrčích a uměleckých sil nebyly od té doby - a tedy za podmínek údajné "naprosté svobody" - už nikdy dosaženy!

    Ano, je tomu opravdu tak, a sám to už léta opakuji znovu a znovu: to krátké období Pražského jara nebylo jenom jakýmsi banálním "střetem dvou skupin komunistů o moc", jak to prezentují pravičáci; tehdy došlo k jedinečné renesanci toho nejlepšího z marxismu a z marxistické filozofie, znovu se obnovil jeho původní humanistický impuls, byly pokusy ho spojit s existencialismem, zčásti i pokusy o dialog s křesťanstvím. Tak či onak, tehdejší veřejné diskuse měly nejen bezprostředně (či profánně) politický charakter, ale vždy se za tím vznášelo to filozofické či existenciální zázemí, vždy za tím stála otázka po člověku samotném, o smyslu jeho existence a o podmínkách jak tohoto smyslu dosáhnout.

    Ano, i v osmdesátém devátém se snad mohlo na chvíli zdát, že i zde budou diskutovány takovéto hluboké otázky lidské existence; ale tyto iluze byly velice rychle rozbity materiální, bezmyšlenkovitou profánností jak kapitalismu samotného, tak ale i parlamentní demokracie s jejím fixováním na to, co je "politicky průchodné". A v této "politické průchodnosti" se ztratily všechny vyšší ideje a ideály; neboť ty nutně míří právě za horizont toho, co ta běžná parlamentní praxe považuje za "danou realitu".

    Takže: odvážíme se někdy přece jenom rehabilitovat to Pražské jaro?

    Nebo přesněji: dokážeme ještě někdy zopakovat to jeho jedinečné vzepětí tvůrčích a intelektuálních kvalit?
    DU
    August 15, 2018 v 21.44
    Ze dvou hledisek
    Z hlediska budoucnosti Československa, respektive Česka, bylo uvolnění během Pražského jara, kdy se z reformistů - aktérů stali bezmocní přihlížeči následků, v podstatě tragické. Reprezentace nedokázala zajistit tomuto "geniálnímu pokusu" zahraničně-politickou podporu. Vedle toho Slováci získali to, co jim o čtvrtstoletí později umožnilo klidný a zvládnutelný rozchod. Získali opět předpoklady k samostatnosti.

    Ale je zde ještě onen rozměr ideový, který popisuje pan Poláček. V podstatě poslední záchvěv moderny, možnost dovršení ideálu z francouzské revoluce. Spojení rovnosti se svobodou i s bratrstvím. Zřejmě by to dopadlo tak, že by se Československo s případným demokratickým (i když tehdy nereálným) vývojem potkalo v budoucnu s modelem Švédska, Rakouska nebo Finska, ovšem trochu jinak, ze startovací pozice východního bloku. V roce 1968, to byl ještě čas moderny, vše toto bylo možné, lidé tomu věřili a šíření informací nedosahovalo globální postmoderny jako po roce 1989.

    Kvalita intelektuálního diskursu byla neuvěřitelná. Pusťme si třeba projevy ministra zemědělství Borůvky, člověka bez vzdělání, z chudých poměrů, komunistu, jak dokázal formulovat myšlenky a zejména ideály. Nikdo nepochyboval o tom, že v ně plně věřil a svými slovy o tom dokázal přesvědčit a nadchnout ostatní.

    Nicméně v oblasti českých zemí k tomu intelektuálnímu diskursu a idealismu, který sledoval svět, byly ty nejlepší podmínky. Tradice průmyslově nejrozvinutější části střední Evropy, intelektuální zázemí z tradicí z doby podunajské monarchie, dlouhé svobodné prostředí, malý postih druhou světovou válkou a k tomu kompenzatorní přesvědčení o domnělé národní velikosti, která byla mnohem více obrozenecky vysněná než reálně odkazovaná u sousedních národů - Poláků, Němců, Maďarů. Poláci a Maďaři dělali v roce 1956 a 1981 povstání proti Sovětům, komunistům. My jsme pokračovali v budování světlých zítřků národa který se sám zrcadlil v pocitu vyvolenosti.
    MP
    August 16, 2018 v 11.44
    Davidovi Ungerovi
    Několik drobných výhrad

    a) V roce 1968 nemá smysl mluvit o reprezentaci. Právě její krize umožnila, že se Pražské jaro 1968 odehrálo. A vyčítat skupině, která se stala hegemonem veřejného mínění (nikoli reprezentací státu), že pod hrozbou intervence dokázala ůpouze" prosadit nový veřejný diskurz a vynutit si se stávající mocí diskusi o změnách, to je trochu nerealistické.

    b) "Národ, který sám sebe zrcadlil v pocitu vyvolenosti" se v roce 1968 nekonal. Nejblíže k tomu měl Kunderův Český úděl a to nejblíže bylo zatraceně daleko.

    PK
    August 16, 2018 v 13.23
    Všechno jenom omyl?
    Je skutečně otázka, jestli všechno to, co člověk po letech aktivity a pokusů, často převážně marných, opouští, co definitivně nechává za sebou, často třeba s trpkostí a zklamáním, je možno označit za omyl.

    Uvedu příklad z oblasti partnerských vztahů: pokud jsem vypozoroval, lidé, kteří se po mnohaletém vztahu rozcházejí, málokdy označují celý ten vztah za omyl. Mají přece pěkné vzpomínky na ty začátky, kdy si rozuměli, a kdy mezi nimi bylo všechno v pořádku. Nemluvě o tom, že často mají také potomka z tohoto vztahu, a ten určitě nemůže být označen za produkt omylu.

    Jestliže tedy pan Outrata zjistí, že politická angažovanost už ho více frustruje než že by mu přinášela radost a naplnění, tak to neznamená, že jeho dosavadní aktivity byly omylem. A to přestože třeba sám nevidí žádný pozitivní přínos veškeré své snahy, ať sám pro sebe nebo pro společnost.

    K duchovní výbavě a inspiraci křesťana patří mimo jiné i starozákonní Kazatel, který sice na jedné straně bezútěšně konstatuje, že "všechno je marnost, marnost nad marnost", ale na druhé straně též pozitivně zjišťuje, že "všechno má svůj čas".
    FO
    August 16, 2018 v 14.28
    Panu Poláčkovi
    Díky za první příspěvek, myslím, že je výstižný. K pražskému jaru 1968 - je mi docela líto, že jsem je nezažil, ale souhlasím, že to muselo být zejména po intelektuální a kulturní stránce mnohem intenzivnější. Společnost nebyla otupělá dvěma dekádami normalizace.

    Myslím, že z řady různých důvodů se to jedinečné vzepětí už nemůže podařit zopakovat...
    FO
    August 16, 2018 v 14.35
    Panu Kolaříkovi
    Díky moc za poznámky. Ten můj článek je míněn skutečně jako tázání - dá se toto vše považovat za omyl, a případně v jakém smyslu?

    Já sám nelituji ničeho, do čeho jsem se kdy pustil, vždy mi to něco přineslo. Jiná věc je, zda pro určitý typ angažovanosti má člověk předpoklady, zda je to něco, čemu by se měl věnovat. U sebe a politických aktivit si tím nejsem jistý. Proto se ptám, hledám.

    Díky i za ten příměr k partnerskému vztahu. Myslím, že je to přesné: není jen současný stav, současná krize, ale celá historie vztahu (nebo politické a jiné angažovanosti, což je vlastně také vztah). Je dobré ji vidět jako celek.

    A díky i za připomenutí Kazatele.
    JP
    August 16, 2018 v 15.27
    Diskurs roku osmašedesátého
    Shodou okolností jsem zrovna v této době začal pročítat výtisky Rudého práva z roku 1968. (Až teď jsem narazil na internetový archiv V. Prečana; už dávno bylo mou touhou moci se znovu ponořit do atmosféry tehdejší doby.)

    Zatím jsem teprve v polovině ledna; ale je velice zajímavé sledovat, jak už tehdy panovala (ve srovnání s pozdější normalizací) až neuvěřitelně svobodomyslná nálada.

    A dokonce i takový pozdější tuhý a dogmatický normalizátor jako Oldřich Švestka tu v Rudém právu dokázal napsal vlastně zcela rozumný rozbor situace, otevřeně konstatující mnohé deformace nejen v ekonomice, ale dokonce i v práci strany!

    A přitom: tato polovina ledna, to bylo sice už po zbavení dogmatického Novotného jeho funkce prvního tajemníka (a zvolení Dubčeka do této funkce); ale v tuto chvíli bylo do skutečného "propuknutí" Pražského jara ještě velmi daleko, nějaký "Akční program" byl ještě věcí zcela neznámou, a v tu chvíli ještě nikdo nemohl s jistotou vědět, jestli zde skutečně proběhla nějaká zásadní změna v politice strany, anebo jenom ryze personální "škatule hejbejte se".

    Už tady, v půli ledna, se ukazují dvě základní tendence, které pak profilovaly celý ten tehdejší obrodný proces:

    Za prvé (jak ukazuje právě ten příklad s O. Švestkou), je velice mnoho lidí, kteří se projevují zcela rozdílným způsobem v odvislosti od reálného (společenského) kontextu, do kterého jsou postaveni.

    Právě tohle je zdrojem (snad jediným) naděje do budoucna: člověka jako takového asi sotva dokážeme nějak zásadně změnit, zlepšit. Ale: my můžeme vytvořit takové společenské podmínky, které v lidech osloví a vybudí ty jejich lepší stránky.

    A za druhé: to jedinečné na tom Pražském jaru bylo něco, co se by snad dalo nazvat "společenským humanismem". (Dalo by se i říci: "socialistickým humanismem"; ale i to samé slovo "socialismus" je už natolik ideologicky zatížené, že je prakticky nepoužitelné.) Jde o to: ano, tehdejší společnost trpěla celou řadou problémů: ekonomických, politických, sociálních i jiných.

    Ale: tehdy skutečně ještě vládlo ve společnosti povědomí, že všechny tyto problémy jsou skutečně "věc veřejná". Anebo snad přesněji: že překonávání těchto problémů je věcí s p o l e č n o u. Že stát a hospodářství a veřejná morálka atd. - že to všechno je opravdu záležitostí všech, a že to všechno je možné řešit jenom společným úsilím, společnými silami.

    Právě tohle je zcela zásadní rozdíl od převratu roku osmdesátého devátého, kdy - po krátké periodě dominance Občanského fóra - se společnost rozpadla na navzájem soupeřící a navzájem na sebe nevražící strany, zájmové skupiny a ideologie.

    V tom Pražském jaru - ano, tam se postupem času také vykrystalizoval zcela zásadní konflikt, mezi reformátory a mezi konzervativci; ale ve společnosti samé byli ti konzervativci v naprosté menšině, většina národa tehdy - spolu s reformátory - zažívala jedinečný pocit identity, pospolitosti, společné snahy o zhumanizování vlastního světa.

    Zásadně důležité je tady si uvědomit: tehdy opravdu nešlo j e n o m a pouze o to, získat více svobody. Ta nově získaná (či získávaná) svoboda byla konec konců nikoli samoúčelem, nýbrž jenom prostředkem k uskutečňování toho, co jsem nazval "společenským humanismem". Právě tím se to blažené období "Pražského jara" tak naprosto lišilo od všeho, co přišlo později; i včetně toho, co přišlo po listopadovém převratu. Ten pocit všeobecné národní pospolitosti se už nikdy nepodařilo obnovit.
    VP
    August 16, 2018 v 16.30
    To, že "Velký Manitú nechal svět běžet dál podle jeho vlastní vůle", nechápu, že běží podle Boží vůle, ale podle vůle světa. Většiny. Zla, které se zdá vítězit. Bůh nikoho neomezuje, ikdyž někdy zasáhne, aby zlo nepřevážilo naprosto. Stále je však dění ve světě v režii Boží a on čeká na nástup těch, kdo začnou hrát a jednat podle Jeho vůle.
    DU
    August 16, 2018 v 19.10
    K Pražskému jaru
    Trefnému (jako obvykle) popisu a analýze Pražského jara pana Poláčka nemám výhrad. Bylo však jen otázkou času, kdy se společnost po případném úspěchu Pražského jara rozpadne do podobných vzájemně soupeřících skupin jako v roce 1990. Reformisté v čele se Smrkovským například jen oddálili obnovu soc. dem., která by při svobodném vývoji byla nevyhnutelnou, především z generačního pohledu. To, co probíhalo od února do srpna bylo tak jednostranné a idealistické právě proto, že to bylo krátké. Sovětská okupace paradoxně zachránila českou společnost od vlastní kocoviny, stejně jako ji zachránil rozpad federace tak, že ta kocovina přišla až někdy v letech 1995-2000, tj. ona Havlova "blbá nálada". Ta má konstituční základ u českého národa, není to jen "chřipka".

    Jedna z okřídlených vět z roku 1968 mi přijde věta prezidenta Svobody, "kam jste se prokecali?". Zde je vidět rozdíl mezi Českem a Polskem nebo Maďarskem. Češi kladli důraz na formulaci idejí, Poláci či Maďaři na praktickou drobečkovou politiku. Obojí má své výhody i nevýhody.


    + Další komentáře