V životě jsem měla tendenci — už od dětství — samu sebe přehodnocovat. Když mě na základce bavily přírodovědné předměty, a díky našemu učiteli z nich nejvíc chemie, vážně jsem se zabývala myšlenkou, že nepůjdu na gymnázium, ale na chemickou průmyslovku. Tehdy to bylo ještě neškodné koketování s jinými sklony a spády, s jinou identitou, protože ta moje hlavní, humanitní, založená na literatuře, byla zjevná a pro moje okolí naprosto samozřejmá. A já bych bývala raději vynikala v matice nebo třeba v gymnastice než v těch mých osvědčených předmětech jako dějepis nebo čeština.

Možná v tom bylo ještě něco — v oborech, pro něž jsme měla nadání, jsem se jakousi vnitřní cestou dostala dál a před své vychovatele a učitele a poměrně brzy jsem začala pociťovat nedostatečnost jejich vedení. A žádné lepší k dispozici nebylo, žili jsme v malém městě a jiní humanitní vzdělanci, než byli naši a jejich přátelé ve městě nežili (musím připomenout i to, že z města bylo vystěhováno původní německé obyvatelstvo a společnost, v níž jsem vyrůstala, byla s minimálními výjimkami společností nově příchozích.)

Ale zpátky do školy: Chemická průmyslovka byla daleko od našeho tehdejšího bydliště a rozhodnutí by mi tenkrát rozmlouvali i učitelé — zase takový lumen jsem v té chemii nebyla. Dobře si ale vzpomínám na ten pocit: pokusit se o úkrok stranou, vybočit z očekávání, zkusit něco jiného. V tom, co mi jde, k čemu se hodím, mám celkem jasno, i moje okolí, tak co se vydat jinudy?

Když mi kádrováci zakázali vysokoškolská studia, dostalo se mi současně i řady dobrých rad, jak přece jen proklouznout do umělecké společnosti, o kterou jsem tou dobou už stála. Potkala jsem totiž v Plzni, kde jsem navštěvovala gymnázium, konečně ty správné učitele. Ale nebyli to ti, kteří před námi stáli u katedry, ó ti to vůbec nebyli! Byli to lidé od kavárenského stolu v Besedě, básník, hudební skladatel, dva malíři, divadelní režisér, herec. Všichni odstaveni od podílu na oficiální kultuře, živili se všelijak.

Každý z nich usilovně pracoval na svém, tvorbu nevzdávali, jen rezignovali na oficiální uplatnění. Tihle lidé ve mně definitivně upevnili vědomí toho, co znamená pěstovat svůj obor, teprve mezi nimi jsem pochopila, že to člověk nemusí dělat jako zaměstnání. A tihle lidé byli ochotni mi vykládat věci, o kterých moji gymnaziální profesoři neměli ani páru. Experimentální poezie, duchovní hudba, absurdní divadlo.

Umělecká kavárna v Plzni ovšem způsobila, že pro mě dobré rady (a ti, kteří mi je dávali, to se mnou opravdu mysleli dobře) byly nepřijatelné. Vstoupit do SSM a jako svazák se podílet na aktivitách DAMU? Ne, nesmím-li na té škole studovat, nebudu se tam na ničem podílet. Stát v pozadí Studia Viola jako scenáristka a režisérka jeho poloamatérských aktivit? Ne, buď chci být oficiálním spolutvůrcem řádného repertoáru, nebo nic. Takže nic.

To „nic“ bylo samozřejmě omyl. Kdybych byla trpělivější a méně zatvrzelá, asi bych se časem dostala mezi disidenty, mohla chodit na bytové semináře a tak bych se odzadu dostala opět k podstatným učitelům. Jenže já jsem se nechtěla plížit zadem. Buď hlavním vchodem, nebo nic.

No jo, ale člověk přece něco chtěl? Někam potřeboval patřit? A tehdy, v řádu svých předčasných přehodnocení, jsem se rozhodla bez předchozího pobytu na výsluní přejít rovnou do nikam.

Odešli jsme s mužem, kterému se v tu chvíli hodila jeho maturita na lesnické škole, byť to povolání dosud nikdy nevykonával, na samotu, do hájovny, kterou jsme bez problémů získali jako služební byt. Bylo tam krásně, i dům byl nádherný, veliký, vešel se tam v podstatě neomezený počet lidí, všichni přátelé u nás mohli trávit léto, dvůr zajišťoval bezpečí a zahrada a hospodářství poskytovaly nezkonzumovatelné množství všeho.

Zpočátku se to jevilo jako ideální řešení: kdekdo k nám jezdil, lidé, s nimiž bylo těžké se scházet v Praze, se sjížděli k nám na hájovnu, vozili literaturu, vyprávěli o událostech a jejich účastníky přiváželi s sebou na návštěvu. Bylo to moc pěkné, jenže hájovna byla služební byt a nebylo možné tam třeba pořádat koncert nebo hrát divadlo, na to jsme byli příliš pod kontrolou.

Pár let mě bavilo být tou sečtělou kritickou intelektuálkou, která dělá v lese a má na starosti náročné hospodářství a tři děti, docela mi ta role šla. Celé to přestalo fungovat, když děti poněkud vyrostly a já už jsem nechtěla dál sázet stromky a vyžínat paseky. Chtěla jsem uplatnit své pravé schopnosti, protože ti, kteří k nám přijížděli, byli moc rádi za to pohostinství, ale já jsem se i kvůli těm návštěvám začala cítit vyřazená.

A tak to časem začalo skřípat, napřed mezi námi a vedením lesního závodu, pak mezi námi navzájem, a skončilo to rozchodem a odchodem z hájovny a celé té přírodní existence. Bylo to dobré, ale nemohlo to vydržet. Byl to omyl?

Některé věci se o sobě už nikdy nedozvím, protože jsem v životě nedostala příležitost je zažít. Například zda bych se dokázala přizpůsobit poměrům na divadelní fakultě v době normalizace. Možná bych se stejně nechala vyhodit, ze stejného pocitu, z jakého jsem odmítla nabídky na amatérskou spolupráci v rámci organizovaného mládežnictví. Nevím — kdyby tam byl nějaký skutečný učitel, jako byl v Plzni básník Zdeněk Barborka, zvládla bych možná i tu nutnou míru konformity. Jenže — kde by se tam v 70. letech vzal? A byla bych ochotná ho uznat?

Snahu sama sebe předefinovat vidím dnes jako svůj největší životní omyl. Ne však tak úplně jako chybu. Neznamenalo to totiž vlastní popření, jen pokus o zlom do jiného úhlu životní cesty. Jak bych se dozvěděla, co člověk zmůže a co už ne, kdybych to nezkusila? Osud, v jehož sílu a moc upřímně věřím, mě po čase vrátil tam, kam patřím. A kde se mi snad postupně podařilo být i užitečná.

Když vidím mladé lidi (i svoje děti), jak to sami se sebou podobným způsobem zkoušejí, chtěla bych jim říct, aby si toho tolik nenakládali a nevydávali se pořád tak špatně schůdnými cestami. Že můžou chvíli nechat život jen tak plynout. No jo, ale jak jinak mají poznat, kolik doopravdy unesou? Na to odpověď nemám.