V životě jsem měla tendenci — už od dětství — samu sebe přehodnocovat. Když mě na základce bavily přírodovědné předměty, a díky našemu učiteli z nich nejvíc chemie, vážně jsem se zabývala myšlenkou, že nepůjdu na gymnázium, ale na chemickou průmyslovku. Tehdy to bylo ještě neškodné koketování s jinými sklony a spády, s jinou identitou, protože ta moje hlavní, humanitní, založená na literatuře, byla zjevná a pro moje okolí naprosto samozřejmá. A já bych bývala raději vynikala v matice nebo třeba v gymnastice než v těch mých osvědčených předmětech jako dějepis nebo čeština.

Možná v tom bylo ještě něco — v oborech, pro něž jsme měla nadání, jsem se jakousi vnitřní cestou dostala dál a před své vychovatele a učitele a poměrně brzy jsem začala pociťovat nedostatečnost jejich vedení. A žádné lepší k dispozici nebylo, žili jsme v malém městě a jiní humanitní vzdělanci, než byli naši a jejich přátelé ve městě nežili (musím připomenout i to, že z města bylo vystěhováno původní německé obyvatelstvo a společnost, v níž jsem vyrůstala, byla s minimálními výjimkami společností nově příchozích.)

Ale zpátky do školy: Chemická průmyslovka byla daleko od našeho tehdejšího bydliště a rozhodnutí by mi tenkrát rozmlouvali i učitelé — zase takový lumen jsem v té chemii nebyla. Dobře si ale vzpomínám na ten pocit: pokusit se o úkrok stranou, vybočit z očekávání, zkusit něco jiného. V tom, co mi jde, k čemu se hodím, mám celkem jasno, i moje okolí, tak co se vydat jinudy?

↗

Nevydávat se špatně schůdnými cestami a chvíli nechat život jen tak plynout. Foto Pixabay