Od ateismu k víře

Eva Hájková

Zájem o témata studijního předmětu „vědecký ateismus může být vlastně zájmem o náboženství, ba dokonce může ztělesňovat skrytou touhou po transcendenci. O tomto svém překvapivém poznání píše Eva Hájková v dnešním díle letního seriálu.

V čem jsem se v životě nejvíce mýlila? To je opravdu těžká otázka. Celý lidský život je vlastně neustálým zbavováním se omylů a iluzí — o světě, o životě i o sobě samém. Nakonec si člověk všechny ty omyly (které někdy mohly vést i k nesprávnému jednání) musí odpustit. A ztracené iluze si musí něčím nahradit. Nejlépe něčím, co už nelze ztratit. Obojí je snazší pro věřícího než pro ateistu. Ateista totiž musí odpustit sám sobě (což může být někdy hodně těžké), zatímco věřícímu odpouští Bůh, který ho zná lépe než on. A ten mu také namísto iluzí může poskytnout naději, tak potřebnou pro život.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Jeden z mých největších životních omylů tkvěl právě v tom, že jsem víru v Boha pokládala za pošetilost, protože jsem měla nesprávnou představu o tom, co to vůbec znamená věřit. Nevěděla jsem, že můj zájem o témata studijního předmětu „vědecký ateismus“, který jsem projevovala už od střední školy, je vlastně zájmem o náboženství, ba dokonce že může být skrytou touhou po transcendenci, po navázání kontaktu s tím, co člověka přesahuje.

Nevěděla jsem, že víra je hlubokou existenciální lidskou potřebou. A existuje-li tato potřeba, musí existovat také něco, co ji může naplnit. Podobně jako existují léky na různé neduhy, z nichž se potřebujeme uzdravit — chce to jen hledat, hledat a hledat — existuje také Bůh, který odpovídá na tuto naši existenciální potřebu — potřebu víry. Před několika lety jsem tedy udělala velký životní krok, který vůbec nebyl snadný — posunula jsem se od ateismu k víře. Přesvědčila jsem se totiž, že Bůh v našich životech skutečně působí, a to dokonce i tenkrát, když v něj nevěříme.

Ztracené iluze je třeba něčím nahradit. A nejlépe tím, co už nelze ztratit. Foto Pixabay

Legrační bylo, že jsem v mládí ten svůj ateismus měla za tak životně důležitý, až jsem pokládala za nezbytné prověřit po této stránce každého kluka, se kterým bych se případně mohla nějak sblížit. Jeden víceméně kamarádský vztah jsem ukončila ještě dříve, než mohl přerůst ve vážnější známost, a to zejména z toho důvodu, že chlapec, s nímž jsem udržovala kontakt, byl věřícím katolíkem. A bylo mi čím dál tím více zřejmé, že jím také zůstane.

Nebyl to jediný důvod, ale i tak jsem si myslela, že světonázorový nesoulad je zásadní překážkou partnerského soužití. Že je zkrátka zapotřebí si manžela správně vybrat i po této stránce, aby pak nedocházelo k nějakým nedorozuměním. A tak jsem ze vztahu raději vycouvala.

Když jsem se později seznámila se svým nastávajícím (bylo to právě před třiceti sedmi lety, uprostřed prázdnin), pochopitelně jsem se co nejdříve snažila vyzvědět, jak na tom je se vztahem k náboženství. Jenže mi přišlo hloupé hned zkraje ho „kádrovat“, tedy ptát se ho na to už na první schůzce. Jinak se mi po všech stránkách zamlouval. Asi po týdnu známosti mě pozval na chatu svých rodičů. Pochopitelně v době, kdy rodiče byli zrovna na dovolené, kdesi daleko, takže nehrozilo, že by se náhle objevili.

Byla to moc hezká schůzka až do doby, kdy jsem v jedné z místností spatřila černou cedulku s pozlaceným nápisem „Na Božím požehnání vše záleží“. Krev mi ztuhla v žilách. Nahlas jsem se neodvážila na nic zeptat, ale náladu jsem z toho měla dost pošramocenou. Po pár dnech nejistoty jsem se rozhodla jít s pravdou ven — tedy s pravdou o své „vědecko-ateistické“ orientaci. A tak se všechno vyjasnilo. Kámen mi spadl ze srdce. Můj nastávající nebyl z věříci rodiny. Byl ateista. Cedulku někde našla jeho mladší sestra („…ségra to asi někomu zabavila…“). A ačkoliv nápisu příliš nerozuměla, cedulka se jí tak zalíbila, že si ji postavila na poličku ke svému lůžku. Čímž ve mně, neplánované návštěvnici, způsobila velký duševní zmatek.

Když jsme si s mým budoucím mužem po několika dnech všechno vysvětlili, zasmáli jsme se tomu, a ještě léta pak na to vzpomínali. Tenkrát ani jeden z nás netušil, jak se časem všechno obrátí — že nikoliv manžel, nýbrž já sama se jednou dám na cestu víry, která ve mně kdysi vzbuzovala takový odpor. Chtě nechtě se mi při tom vybaví přísloví: Člověk míní, Pánbůh mění. Manžel se poměrně brzy vyrovnal s tím, že má doma místo ateistky křesťanku. I když zpočátku to bylo pro něj velké překvapení. Člověk si opravdu nikdy nemůže být jist, koho si vlastně bere za manžela nebo za manželku.

    Diskuse
    Mimochodem, paní Hájková - kde vlastně berete tu jistotu, že jste se mýlila tehdy, a že se nemýlíte teď?...
    August 24, 2018 v 11.22
    Říká mi to srdce, ne rozum. A já jsem se rozhodla věřit srdci.
    JN
    August 24, 2018 v 20.0
    Co by odpověděl rozum
    na otázku po smyslu a původu dobra?

    Řekl by: dobro existuje proto, abychom se měli dobře.
    Takto by, pane Nusharte, odpověděl jenom velice přízemní instinkt; ale v žádném případě skutečný (filozofický) rozum.
    VP
    V mém rodném kraji, doposud silně katolickém, je stále živé úsloví Chodit do Chropyně na móresy. Nikdo to nedokázal vysvětlit. Až později jsem zjistil, že to bylo chodit do školy, do bratrské školy v Chropyni. A arcibiskup Ditrichštejn tak dlouho usiloval o koupi Chropyně, až mohl podle Cuius regio eius religio vyhnat Jednotu bratrskou a věhlasnou bratrskou školu zbourat až do základů. Pak jsem přemýšlel, jak asi moji předkové prožívali chvíli, kdy vzpurní Valaši přepadli a zpustošili náš kostel a vedli pana faráře za vousy vesnicí. Část vesnice mu pomohla, druhá část ne. A on tu vzpurnou část, ve které jsem se narodil, proklel. A taky proč se hanácká vesnice přihlásila opět později k žádosti Valachů (vyvolané lstivě jezuity) k náboženské svobodě. Bylo v mém životě hodně omylů – ještě později jsem zjistil, že můj rod se do mé rodné vesnice přistěhoval až v 19. století, ale zase z blízké vsi, jejíž náboženskou historii nemám zmapovanou, byla však jistě podobná. Mnohé další popudy přivedly mé srdce k Jednotě bratrské, zatímco zbytek rodu zůstává oddaný katolické víře. Překvapilo mne, že Eva Hájková, marxistka a tehdy nevěřící, mi doporučila knihu bratrského profesora Jindřicha Halamy: Sociální učení českých bratří 1464 – 1618. Sama ji vlastnila. Podléháme mnoha omylům, ale i mnoha výzvám. Naše srdce si vybere to správné. (Jsou v něm snad už geneticky zakotvené touhy našich předků?). Vyjádřil to už svatý Augustin: Neklidné je naše srdce, dokud nespočine v tobě, Bože.
    JN
    August 26, 2018 v 9.2
    Není, pane Poláčku, "filozofický rozum" vlastně protimluv?
    Copak rozum (v určitém pojetí tedy "věda") může zkoumat dobro a zlo? Není v tom rozpor?
    JP
    August 26, 2018 v 10.58
    Protimluvy filozofického rozumu
    Pane Nusharte, ta formulace "rozum - v určitém pojetí věda" je vlastně naprosto přesná, bezezbytku vystihuje stav dané věci.

    Řeč je tady ovšem výhradně o filozofickém rozumu. Nebo snad přesněji, začněme samotnou filozofií.

    Ta má totiž dvě základní složky, které opravdu navzájem stojí v opozici. Ta jedna složka - to je opravdu striktní, racionálně a logicky uvažující rozum. A jsou i velcí myslitelé (především Hegel), kteří (pravou) filozofii bezezbytku identifikují s tímto čirým racionalismem respektive logikou.

    Ale filozofie jako taková má ještě druhou složku; tato druhá složka se nám nejspíše vyjeví, když si připomeneme původní význam slova filo-sofía: láska k moudrosti.

    Tato moudrost, ta je opravdu něčím zásadně jiným, nežli ten racionalistický rozum. A protože je něčím jiným nežli tou precizně, ale chladně uvažující logikou, je velice obtížné tuto složku nějak jednoznačně určit, popsat, definovat. Dá se snad jenom naznačit, opsat v příměrech, jako je Platónův "příměr o jeskyni". Tedy vylíčení toho, jak se filozofické myšlení nespokojuje s vnímáním pouhého povrchu, pouhého zdání věcí, ale jak si stále více vypracovává schopnost vnímat věci jinak, v jejich - napohled neviditelné - podstatě. Ten moment prohlédnutí, definitivního osvobození se od vnějšího zdání věcí - ten svým způsobem je asi dost příbuzný mystickému prožitku "osvícení" například buddhistických mnichů.

    Takže s tímto vědomím dvojího charakteru filozofického myšlení se vraťme k té konkrétní otázce, zda je vůbec legitimní, aby filozofický rozum zkoumal takové věci, jako je dobro.

    Skutečně, tento podvojný - a rozporuplný - charakter filozofie se ukazuje například zcela hmatatelně při četbě Aristotely "Etiky".

    Aristoteles - to byl (na rozdíl od Platóna, který neměl daleko k výletům do mysticismu) právě takový zastánce zcela striktního, analytického myšlení. A nelze popřít: jeho výklady o zásadách etického jednání (a o způsobech, jakým se lidé těmto zásadám stále znovu prohřešují) - tyto výklady jsou dokonalé, naprosto precizně rozebírají dopodrobna způsoby a motivy lidského jednání, a mají i po těch dvou a půl tisíciletích naprosto nezměněnou platnost i pro člověka dnešní doby.

    Ale na straně druhé: když by se člověk chtěl opravdu zeptat a dozvědět, CO je to nakonec tedy skutečné dobro, pak se tato otázka u Aristotela dost utopí právě v tom množství jednotlivých výkladů a analýz.

    Ne že by sám Aristoteles neposkytl žádnou odpověď na tuto otázku, a zase je nutno uznat že jeho vývody jsou naprosto správné; ale pořád je to všechno pojímáno nakonec jenom z čistě racionalistického hlediska.

    Jednou větou řečeno: je to logicky, racionálně naprosto bezvadné; ale nějak tu chybí ta druhá stránka filozofie, totiž ta moudrost.

    Takže k té otázce, zda je vůbec přípustné, aby "filozofický rozum" zkoumal dobro: ano, je to přípustné a je to nutné; ale na straně druhé se nikdy nesmí zapomenout na to, že ten čistě logicky uvažující filozofický rozum sám nikdy nedokáže to dobro uchopit jako takové, jako svým způsobem mystérium lidské existence. K tomu je zapotřebí té druhé složky filozofického myšlení, té "moudrosti". A je k tomu zapotřebí i mnohem více, zčásti víra a teologie, ale především je k tomu zapotřebí samotného člověka. Pokud tu nebude člověk ochotný to dobro konat - pak mu žádná filozofie nepomůže.
    JN
    August 27, 2018 v 10.35
    "Zkoumat dobro", to zní divně,
    ale pro samotnou "moudrost", zapomněl jste na "lásku" k ní.

    Dobro se stále nějak vzpírá tomu, aby bylo zkoumáno (byť zkoumáno moudrostí a ne logikou - nic tím nenaznačuji).

    Vzpírá se dokonce i tomu, aby "bylo konáno". Chcete-li dobro konat, musíte buď VĚDĚT, co máte konat, nebo to musíte CÍTIT. ("Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.")

    Jednotliví lidé se ale v tom "vědění dobra" i v tom "cítění dobra" dost liší a jen těžko se tedy lze smířit s myšlenkou, že úroveň poznání dobra (poznání ne v úzkém slova smyslu pouze rozumové, ale ani samozřejmě pouze úzce citové) je závislé na úrovni intelektu či moudrosti - to by vedlo od poznání dobra spíše k pýše.

    Nedá se tedy "chtít být na vysoké úrovni poznání dobra", neboť pak bychom byli zaručeně na nízké.

    Především, pane Nusharte, je zcela zásadní chybou od sebe oddělovat intelekt a duši, rozum a city. Obojí jsou zcela základní výbavou člověka na jeho cestě životem; a kdykoliv mu jedno z obojího bude chybět, tak bude na této cestě klopýtat.

    Právě proto ke klasickým antickým ctnostem patřily jak moudrost, tak ale i "sophrosyné", což je do češtiny obvykle překládáno jako "zdrženlivost", ale to je krajně úzký překlad, já osobně bych to spíše vykládal jako "rozmyslnost", v každém případě se jedná o (vědomou) zavázanost jedince mravním a etickým hodnotám.

    Jsou tedy celkem dvě základní komponenty, které směřují k pravému dobru: za prvé ochota k dobru, osobní zavázanost vůči dobru; a za druhé vědění, poznání, c o je skutečné dobro.

    To první, ta osobní ochota či zavázanost vůči dobru, to je samozřejmě absolutní základ všeho, a bez toho není nic.

    Ale na straně druhé, jenom tento základ nestačí, je také nutno vědět, dokázat ve zcela konkrétních životních situacích posoudit, rozpoznat jaké konání bude v daném kontextu dobré, a které - třeba i z dobré vůle - nakonec způsobí více škody nežli užitku.

    Například: někdo se bude pokoušet druhému, který právě prožívá životní krizi, pomoci prostřednictvím "dobrých rad". V nejlepším úmyslu. Jenže, pokud ten rádce nebude mít dostatečně široký životní rozhled a životní zkušenost a moudrost, pak obvykle svými "dobrými radami" toho druhého uvrhne ještě více do zmatku, do pocitu že mu ve skutečnosti nikdo nerozumí.
    VP
    Filosofie není poznávání, ale láska k moudrosti. Filein sofian.
    + Další komentáře