Jako kdyby se to stalo včera. Už si nepamatuji, jestli to byla třetí nebo čtvrtá třída, zato si přesně vybavuji ten moment, kdy učitelka začala rozdávat přepadové písemky z dějepisu. Čtyři otázky, z mého dnešního hlediska naprosto jednoduché, z tehdejšího pohledu vesnického lempla z Horního Těrlicka však téměř nepřekonatelná překážka.

„Kde upálili mistra Jana Husa? Moment, to si vybavuju. Bylo to něco na K. Myslím, že tam bylo Ko a končilo to na ice. Jaké podobné město znám? No jasně, Kopřivnice!“ vybaví se rodákovi z Moravskoslezského kraje. Drobný omyl, avšak s dlouhodobými následky.

Původně jsem svůj kus do letního seriálu chtěl psát o jednom odpoledni, které jsem strávil čtením vskutku odporné knížky Utrpení mladého Werthera, a demonstrovat na ní pokrytectví Johanna Wolfganga von Goethe, případně popsat, jak jsem přestal věřit průzkumům veřejného mínění poté, co jsem si rok přivydělával sbíráním dotazníků pro STEM.

↗

Výprava do Kopřivnice se příliš nevydařila. Repro Národní muzeum

Všechna tato témata mi ale na letní seriál přišla moc vážná. Hudební téma mi vyfoukl kolega Josef Patočka. Plánovanou zpověď, jak jsem přestal poslouchat metal a v poslední době znovu nalezl divoké rytmy System of a Down a Slipknot si tak nechám na jindy. Na poslední chvíli jsem si vzpomněl na svou již zmiňovanou životní hanbu, která mne na cestě životem doprovází už téměř patnáct let.

Není rodinné oslavy, kde by babička či někdo jiný z rodiny nedal k dobrému historku, jak jsem zaměnil jihoněmecké město za rodiště Emila Zátopka. Některé zdánlivě drobné omyly provázejí člověka celý život, byť se týkají pouze záměny několika písmen.

Mou tryznu navíc umocňuje, že od loňského roku zase hraji národní florbalovou ligu a Kopřivnice je jedním z našich soupeřů. „Babi, o víkendu hrajeme v Kopřivnici.“ „Tam, kde upálili Husa?“ Rodinné výlety se také neobejdou bez tradičních průpovídek. „Jsme v Kopřivnici. Je to hanba, že tady Husovi neudělali ani pomník, viď, Radku,“ slyším při cestě na Štramberskou trúbu, která leží povážlivě blízko mého osudového města. Češi jsou smějící se bestie, národ Švejka.

Karel Kosík ve své úvaze o Úsměvu a ústech popisuje zvláštní propojení mezi humorem a tělesností, kdy ten pravý smích provázejí tělesné záškuby, ba i nezvladatelné projevy hluku. „Člověk lidových veselic se smál, jak mu velela přirozenost, hlasitě, z plna hrdla, nekontroloval se, jak vyhlíží.“ Asi tak nějak se smála učitelka, ba i rodiče, když si pročítali mou písemku. A já se dnes už směji s nimi.

Z písemky jsem nakonec dostal trojku. Dvě otázky jsem zvládl odpovědět správně, jejich znění si už bohužel nepamatuju. Dílo zkázy však dokonalo ještě mé tvrzení, že popel mistra Jana jeho trýznitelé vysypali do Vltavy. „Přece popel takového člověka nevysypou do Kopřivničky, nebo snad Odry či Moravy,“ honilo se mi zřejmě tehdy hlavou.

V rozvernějších chvílích se mě rodinní příslušníci ptají, proč vezli Husovy ostatky přes celou republiku, z Kopřivnice do Prahy. Uznávám, že logiku to moc nemá. Stejně jako nemá logiku, proč jako člověk zakládající si na alespoň určitém stupni inteligence rozšiřuji tuhle příhodu mimo okruh rodinný. Vystavuju se totiž riziku posměšků i z jiných stran. Kdo však nemá v životě podobný škraloup, ať zapálí hranici. V Kostnici, v Kopřivnici se totiž vyrábí Tatrovky.