Stává se velmi často mnohým z nás, že se vydáme v životě nějakým směrem a po čase zjistíme, že si pohodlně kráčíme po tenkém ledě. Vzpomínám si v té souvislosti na svou příhodu z dětství, bezmála čtvrtstoletí starou, jak jsme šli na procházku s babičkou podél zamrzlé řeky a rozhodli se, že si cestu zkrátíme přes led. Teploty byly ovšem kolem nuly a led už na některých místech slábl. Když jsme přešli řeku a vystupovali na opačném břehu, led pod námi praskl.

Podařilo se mi tehdy notně si nabrat do bot vodu a babička se pochopitelně probořila hlouběji. Řeka byla ale u břehu už mělká, takže jsme došlápli na dno a následně vystoupili na břeh. Babička pravila, že jsme mokří a musíme domů, ale já se nechtěl vzdát zbytku procházky. Pokud si dobře vzpomínám, skončilo to kompromisem, kdy jsme se odebrali kratší cestou k domovu usušit oblečení.