Život jako chůze po tenkém ledě
Vladimír HanáčekV dnešním dílu letního seriálu vzpomíná politolog Vladimír Hanáček, jak začal přemýšlet nad otázkou, co je ještě odvaha, a co už nedostatek rozmyslu a ochoty myslet dál než na přítomný okamžik.
Stává se velmi často mnohým z nás, že se vydáme v životě nějakým směrem a po čase zjistíme, že si pohodlně kráčíme po tenkém ledě. Vzpomínám si v té souvislosti na svou příhodu z dětství, bezmála čtvrtstoletí starou, jak jsme šli na procházku s babičkou podél zamrzlé řeky a rozhodli se, že si cestu zkrátíme přes led. Teploty byly ovšem kolem nuly a led už na některých místech slábl. Když jsme přešli řeku a vystupovali na opačném břehu, led pod námi praskl.
Podařilo se mi tehdy notně si nabrat do bot vodu a babička se pochopitelně probořila hlouběji. Řeka byla ale u břehu už mělká, takže jsme došlápli na dno a následně vystoupili na břeh. Babička pravila, že jsme mokří a musíme domů, ale já se nechtěl vzdát zbytku procházky. Pokud si dobře vzpomínám, skončilo to kompromisem, kdy jsme se odebrali kratší cestou k domovu usušit oblečení.
Tahle zkušenost nebyla k zahození při mém dalším životním směřování. Kdykoliv jsem se do něčeho pouštěl, vždy jsem v první řadě odhadoval pomyslnou tloušťku ledu, po kterém se za věcí vydám. Kdykoliv jsem měl pocit, že by mohl být led podobně tenký jako tehdy u nás v řece, vůbec jsem na něj nevkročil. To mě ovšem možná stálo hodně životních příležitostí a možná i splněných cílů. Lidové přísloví říká: „dvakrát měř, jednou řež“, ale nevyplácí se měřit desetkrát ze všech stran a potom vůbec neřezat…
Paradoxem současné společenské situace je, že naše společnost vykazuje v různých dobách a kontextech sklony k obojímu. Mnohé události poslední doby na naší politické scéně, v hospodářství, kultuře, ale i ve sportu, připomínají spokojenou procházku po praskající ledové ploše, která se každou chvíli hrozí prolomit. Dokonce se stává, že led již zcela povolil a někteří kráčející se již koupou ve studené vodě.
Ostatní šťastlivci, kteří zatím zůstávají nahoře, se však tváří, že se nic neděje a že vlastně taková koupel někomu může i prospět. Ano, mnozí se musí vykoupat, aby jim ledová lázeň připomněla, oč zásadního jde, a dávali na své počínání větší pozor. Pokud bychom však pod led spadli všichni, pak nás nebude mít kdo vytáhnout. Na podobného hrdinného zachránce mnozí z nás toužebně čekají, a když nepřichází, tak si ho sami tvoříme.
Na straně druhé ale mnohé jiné komentáře poukazují na to, že naše společnost je přece jenom poměrně málo odvážná, pokud jde o ochotu vkročit na tenký led. Štěstí přeje připraveným a těm, kteří se nebojí. Vkročit na tenký led je přece nezbytností, chceme-li „dohnat a předehnat“, jak se kdysi říkávalo. Bez ochoty dělat bláznivé věci přece nejde uspět v „globální konkurenci“ a „doba si to žádá“…
Jak to tedy vlastně je? Co naši společnost tak fatálně sužuje? Bohorovná pošetilá snaha přejít řeku po tenkém ledě, který se každou chvíli hrozí probořit? Nebo naopak neochota na led vstoupit, i když se s trochou opatrnosti přejít dá?
Život společnosti, stejně jako život jednotlivce, je vlastně tváří v tvář zásadním výzvám permanentní chůze po tenkém ledě. Ochota na něj vkročit a schopnost ho přejít bez úhony je podmínkou úspěchu. Detailně ovlivňovat jeho tloušťku nelze, bez ohledu na to, kolik emisních povolenek jsme dosud prodali. Ovlivnit lze v první řadě tloušťku vlastní.
Takže přátelé, zhubnout a vzhůru na tenký led!
