Dlouho jsem si myslel, že náš výklad dění, jehož jsme součástí, je nezpochybnitelným obrazem reality, v níž žijeme a kterou společně prožíváme. Záleží pouze na tom, čeho si víc všímáme a jaké máme zájmy. Snad pouze ženy ledasco mohou vidět a hodnotit jinak, vždyť již v první třídě holčičky dostaly penály červené a my kluci měli modré. Záhy se holčičky vskutku od nás poněkud oddělily, žily si vlastním životem, ale ve stejném světě jako my kluci. I pro ně platily v první třídě stejné počty a v třídě deváté se dobíraly u kvadratických rovnic stejných výsledků.

Také zásady slušného chování byly pro všechny stejné, zprávy v televizi se vysílaly jen jedny, měli jsme společnou povinnou četbu i jednu (komunistickou) ideologii. V tělocviku skákat přes koně museli všichni, pouze nemocní necvičili. Domníval jsem se, že také onen mírně svíravý pocit u žaludku, vyvolaný obavou, abych koně nadél přeskočil, pociťují všichni.

Zejména školní léta a dospívání nám dávají společný výklad světa, orientují nás v jeho hodnotách, usměrňují naše cesty, na životních křižovatkách platí stejná pravidla, a co vidím já, musí vidět každý. A jak tomu rozumím já, musí tomu rozumět každý, vždyť je to tak logické — jiný výklad byl by nesmyslný, příkladem budiž parní lokomotiva.

Dokonce i (komunistickou) ideologií zamořený výklad světa dával nám možnost společně o ní pochybovat, vždyť také ony společné pochyby nás pak masově dovedly až k převratu v roce 1989.

V jednotném výkladu událostí mě utvrdil i srpen 1968, který až na pár blbců všichni vnímali jako okupaci — a jiného výkladu ani nebylo. Že to okupace byla, museli vědět i ti, kteří pak z konjukturálních důvodů začali tvrdit něco jiného, ale vědět, vědět přece museli, vždyť viděli stejnou porobu jako my.

Asi v té době jsem se utvrdil v názoru, že jsou-li naše cesty, prožitky a okolnosti společné, vnímáme-li stejnou realitu, nemůžeme ji vnímat a hodnotit jinak než hodně podobně. Pouze někdo důvtipněji, jiný je rád, když mu člověk způsobilejší poskytne důvěryhodný výklad toho „jeho světa“.

A to byl asi můj největší omyl. Můj individuální „ostrovtip“ jsem mohl pokládat za univerzální, protože těmi mými cestami vždy kráčel houfec podobně „ostrovtipných“. Dostatečný vzorek pro potvrzení oné „univerzálnosti“.

Až nyní stojím na pomyslné křižovatce, snad protože houfec ostrovtipných poněkud prořídl, a rozvažuju, do jaké míry mé dosavadní pochopení světa vskutku odpovídá oné „nezpochybnitelné realitě“, a nebo jsem se už dávno vydělil a samolibě si razím svou cestu tak, abych realitě naopak unikal a mohl si dále konstruovat svůj výklad světa, sen o něm a jeho optimistickou vizi? Nebo v reálném světě sice kotvím dostatečně, ale vybírám si z něj jen to, co se hodí do mé osobité konstrukce?

Například jak byla teď ta strašná vedra. V našem městečku na nejrušnější, vražedně horké ulici cikáni kopali výkop pro nové elektrické kabely. Byla to parta mladých mužů, kluků, vedená asi dvěma staršími, zručnými kopáči. Kvůli jiným inženýrským sítím bagrovat se tam nedalo, proto kopali ručně. Žádná hlína, ale zem tvrdá a kamenitá, vzdorovitá, kdy každá rána krumpáčem bolí.

Jel jsem kolem nich dvakrát autem, bylo v něm hrozný vedro, a pak se tam šel podívat i pěšky, pot ze mě lil, a oni pořád kopali. V tom mém vidění světa a úsudku o něm mě napadlo, že o tom napíšu proto, abyste to i vy, které cikáni třebas i okradli a dělají jim bugr v domě a nepořádek všude kolem, mohli pokládat za odčinění příkoří, jež vám způsobili, protože taková práce je v té „třiatřicítce“ vskutku jakoby za trest.

K tomu v rámci mého vidění světa dodávám, že bych možná raději byl i poněkud okraden, snášel bugr v domě a nepořádek kolem něj, než místo nich tam kopal, den co den, stále dál… ulice je dlouhá a do kopce. Nejen že bych to nezvládl, neuměl, ale možná bych to ani nepřežil.

V rámci objektivního vidění světa jsem ty kopající cikány neviděl pouze já, ale všichni, kdo kolem jeli a šli. A pak jsme seděli na městské radě a přišla řeč i na problémy s nepřizpůsobivými občany. Obvyklé lamentace, známe je. A já se o kopajících cikánech ani nezmínil, proč bych měl, přece vidět je museli všichni. Jen bych ten výjev vykousl z reality a zasadil do svého vidění světa. Stojí to za řeč?

Zatímco v tom „vašem“ vidění světa stejný realistický výjev v rámci obecnější problematiky nepřizpůsobivých občanů není ani polehčující okolností, tedy rovněž to nestojí za řeč, a možná ani za vidění.

Připouštím, že mé vidění světa podléhá jistému zkreslení ve jménu optimismu, jejž se možná až kýčovitě držím. A jak se „poměry konsolidují směrem k nule“ (V + W), je to stále nápadnější a pošetilejší. Na druhé straně ani to „vaše“ vidění světa a jeho výklad neodpovídá realitě, protože ti cikáni tam skutečně kopali, ba ještě kopou, jen jsou o pár metrů dál.

Otázka tedy je, jsme-li vůbec schopni realitu správně vnímat a hodnotit, přestože všichni pociťujeme stejné svírání žaludku, když máme přeskočit koně nadél (s kozou problém není). Za čas se možná ani v ničem víc už neshodneme, tak nepochopitelná nebo třeskutá ta realita bude.