Dlouho jsem si myslel, že náš výklad dění, jehož jsme součástí, je nezpochybnitelným obrazem reality, v níž žijeme a kterou společně prožíváme. Záleží pouze na tom, čeho si víc všímáme a jaké máme zájmy. Snad pouze ženy ledasco mohou vidět a hodnotit jinak, vždyť již v první třídě holčičky dostaly penály červené a my kluci měli modré. Záhy se holčičky vskutku od nás poněkud oddělily, žily si vlastním životem, ale ve stejném světě jako my kluci. I pro ně platily v první třídě stejné počty a v třídě deváté se dobíraly u kvadratických rovnic stejných výsledků.

Také zásady slušného chování byly pro všechny stejné, zprávy v televizi se vysílaly jen jedny, měli jsme společnou povinnou četbu i jednu (komunistickou) ideologii. V tělocviku skákat přes koně museli všichni, pouze nemocní necvičili. Domníval jsem se, že také onen mírně svíravý pocit u žaludku, vyvolaný obavou, abych koně nadél přeskočil, pociťují všichni.

Zejména školní léta a dospívání nám dávají společný výklad světa, orientují nás v jeho hodnotách, usměrňují naše cesty, na životních křižovatkách platí stejná pravidla, a co vidím já, musí vidět každý. A jak tomu rozumím já, musí tomu rozumět každý, vždyť je to tak logické — jiný výklad byl by nesmyslný, příkladem budiž parní lokomotiva.

Dokonce i (komunistickou) ideologií zamořený výklad světa dával nám možnost společně o ní pochybovat, vždyť také ony společné pochyby nás pak masově dovedly až k převratu v roce 1989.