Tento text byl pro mě zajímavá výzva. Rozhodl jsem se podělit se o pět omylů, se kterými žiji, a věřím, že to byly dobré lekce, byť školné nebylo vždy přiměřené.

1. Všechno jde, když se chce. Na tomhle je velký kus pravdy, ale... chce to taky rutinu. Všechno, co jsem se v životě nějak naučil, jsem se naučil proto, že jsem to dělal, nejen když se mi zrovna chtělo. Dělal jsem to denně, protože to bylo třeba. Paradoxně mě to naučilo pár let závodního plavání. Ne že bych nějak vynikal, ale naučil jsem se, že když každý den skočím do bazénu, svět není tak zlej, aby to nebylo vidět na výsledku. Někomu se dostaví dřív, jinému později — v tom může být leccos povznášejícího i frustrujícího.

2. Vzdělání je v knihách. Měl jsem veliké štěstí na střední školu, a zvláště na učitelku angličtiny. Díky tomu a podpoře rodiny jsem si udělal C1 státnici ještě před maturitou. Aniž bych někde byl, jel jsem až později. Byl to překvapivý výsledek, a tak jsem se dlouho hodně věcí učil z knih. Dělám to tak dodnes, ale už vím, že tam je jenom základ. Mně vyhovuje, nutný asi není, ale rozhodně to není všechno, co se chcete naučit.

Pochopil jsem to v den, kdy mě zapsali na studium učitelství a zároveň mi přišel e-mail, zda chci příští rok učit angličtinu na soukromé škole jazyků. Při mém hlavním povolání nešlo stíhat obojí, vybral jsem si rovnou učení místo učení se učení. A přesto jsem dnes učitel, a dokonce si myslím, že — často k neštěstí mých blízkých — jsem prostě pedagog povahou.

A kde jsem se nejvíc naučil učit? Na pódiu s kytarou — nebát se, přijít s dobrou náladou, připraven, snažit se zaujmout a něco pěkného předat. Než jsem začal učit, měl jsem za sebou nějakých dvě stě koncertů. Pokaždé, když jdu učit, nemyslím na učebnice učení, které jsem nikdy nečetl. Říkám si, že je to vlastně jen další koncert.

3. Deprese je lenost. Měl jsem také docela kruté období života plné úmrtí blízkých a s tím spojeného neštěstí. Jsem dalek chodit po světě s tím, že je to cenná lekce. Žádné poučení nevyváží to, že bych byl rád, aby tu ti lidé dále byli. Jak jsem se s tím vším pral, začal jsem se zpomalovat a postupně ztratil schopnost rozhodovat se.

Oblomovovské chvíle sedění na posteli a dumání nad tím, jaké ponožky si vzít a jestli si je někdy vzít, jsem si spojil s pocity viny. Asi jsem zlenivěl, nejsem přece v situaci sám, moji blízcí to mají mnohem těžší. Takže nakonec patřím mezi ty, kdo zbytečně šli k doktorovi později, než měli. Popral jsem se s tím bez léků, ale jestli tyhle řádky pomohou jen jednomu člověku řešit svůj psychický stav bezodkladně, budu rád.

4. Politika je svinstvo. Říkám s pobavením, myslím vážně — v politice je daleko méně korupce, než si myslíte, zároveň je tam mnohem více lenosti a blbosti. Jestli se lidstvo dokáže líp zbavit korupce než lenosti a blbosti, to nevím. Takže nevím, jestli je to dobrá zpráva. Léta v politice, včetně těch zastupitelských, mě naučila, že všude jsou dobří lidé... a pak ti ostatní. Bez ohledu na strany, a to včetně mnou nemilované KSČM.

A když jsem se potkal s těmi druhými, musel jsem si říkat — poslali je sem občané, musíš se s nimi dohodnout, nelze je hodit přes palubu, to by znamenalo nerespektovat voliče. Nakonec jsem podal ruku každému, i když mě to stálo občas hodně přemýšlení, pochyb a úsilí. Nakonec jsem si toto nejcennější gesto, které znám, popsal jako — ať jsi jaký jsi, podávám ti ruku proto, že věřím, že dneska v tobě zazáří to lepší.

5. Děti je třeba naplánovat na nejvhodnější čas. Jsem dalek toho kecat někomu do života, ale tohle by asi byla jediná výjimka. Nešpekulujte, mějte děti — pokud je to vaše cesta životem — co nejdříve, kdy je budete chtít. Nikdy na to není vhodný čas a vždycky vám to změní život. Včetně nevypočitatelného (ani statistiky tady nepomohou) rizika, že v jedné vteřině se vám život sesype. Všechno to za to stojí.

I já jsem čelil spoustě nejistot a přitom jsem si měl uvědomit jenom jednu věc, za to stoprocentně jistou — čím později budete mít děti, tím méně s nimi budete. To je vlastně ten jediný čas, o který opravdu běží. Všechno ostatní je hezké mít — mít práci, partnera, bydlet, ale čas vám to nepřidá. Neodkládejte to, mně bylo 33. Možná nechcete mít děti, ale máte něco jiného životně důležitého, co odkládáte. Není kam a není proč.

Naštěstí má tento text limitovaný počet znaků. Už jen při psaní mě napadaly další omyly. Snad tedy nepřibyl omyl napsat tento text spíše ze života než z úvah nad věcmi veřejnými. Nakonec ale — každý život je veřejný, už proto, že je to jeden celý svět.

A v čem věřím, že jsem se nemýlil?

• kde je vůle, tam je cesta
• tam, kde je láska, je všechno dovoleno
• dobrý člověk žije v každém z nás