„Pětatřicátníci, chlapci jako květ...,“ zanotoval si v úterý na sociální síti Matěj Stropnický. Chvíli jsem myslel, že jde o reakci na výběr nového ministra zahraničí, než mi docvaklo, že expředseda Zelených takto jen slaví svoje narozeniny (všechno nejlepší do zámku i podzámčí!). Ale téma pro tento sloupek už bylo na stole.

V Černínském paláci má usednout Tomáš Petříček. V resortu práce a sociálních věcí pár týdnů úřaduje Jana Maláčová. Už delší čas je ministrem zdravotnictví Adam Vojtěch. Blízko oné věkové kategorie se pohybují i exministři Robert Pelikán či Karla Šlechtová. Další jména bychom našli v rozličných dresech ve Sněmovně.

Jistě, mladší generace politiků pronikala do vyšších pater i v minulosti. Petra Buzková, Stanislav Gross, Ivan Langer, Ivan Pilip... Jenže ti to brali mimo jiné přes stranické sekretariáty. Přijali výzvy svých stran, schůzovali, kandidovali, klestili si cestičku politickým prostorem. V partajích jim kdekdo klepal na rameno, snadno se stali oblíbenci i svých voličů.

Dnes ale často usedají do ministerských křesel lidé, které neznají ani jejich spolustraníci. V ANO to nepřekvapí, tam uděláte snadněji kariéru coby někdejší manažer Agrofertu. Ale už i ČSSD sahá po jménech zcela čerstvých. Třeba na takové ministerstvo zahraničí byli dosud vždy vysíláni ostřílení matadoři.

Zvykejme si však na nové poměry. A zdaleka nemusí být horší. Mění se společnost, způsoby komunikace i opečovávání politického prostoru. Víc než na schůzích toho zmůžete na internetu nebo při obhospodařování komunitní zahrádky. Politická generace pětatřicátníků pečlivě dbá o svůj profesní rozvoj. Má výborné vzdělání, hovoří několika jazyky, získala již uznání ve svém oboru. Nahoru ji sune to, co umí, ne stranická angažovanost. Když ale dotyční vlastní stranickou legitimaci, tím lépe. (Byť takový Adam Vojtěch trochu přestřelil, když se ministrem za ANO stal coby „přerušený“ člen ODS.)

Jakkoli můžeme mít u řady pětatřicátníků pocit, že jsou jen bohapustými manažery, technokraty, pragmatiky, stále je mezi nimi ještě dost těch, kteří mají hodnotový a ideový kompas nastavený jasně a přehledně. Namátkou Jana Maláčová je nejen bývalá úřednice či akademička, ale též politická a ženská aktivistka. Že je sociální demokratkou tělem i duší, naznačují její vyjádření přesahující rámec svěřeného portfolia.

Za Tomášem Petříčkem je zase minulost nejen akademická, ale i pomocníka volených politiků a někdejšího výrazného člena sociálnědemokratické omladiny. Má snad být hendikepem, že nikdy nezatoužil stát se poslancem či místopředsedou strany?

Zejména pro ČSSD je důležité, že se naučila rozhlížet i jinde než mezi zasloužilými členy, tu a tam s narychlo spíchnutou diplomkou. Velké uznání zaslouží především Bohuslav Sobotka, že vytáhl do vysokých pozic ve státním aparátu spoustu mladých lidí s odbornou erudicí a politickým citem. Kdyby to brali po tradiční stranické linii, dočkali by se tak zhruba za dvacet let.

Jan Hamáček v tomto trendu pokračuje a nabízí čerstvé generaci, k níž částečně také ještě naleží, také ministerské posty — i když až na druhý pokus, poté, co se neuchytí vlivní straníci, kteří se zasloužili o prosazení vstupu ČSSD do Babišova kabinetu. Snad mu dochází, že jestli má sociální demokracie nabrat druhý dech, mělo by to být prostřednictvím lidí, kteří rozumí dnešní době, cestují, mají hodně načteno, lehce přijímají inspiraci odjinud.

Pro voliče ale je také důležité, aby se jednalo o jedince empatické, schopné s druhými rozmlouvat, ne jen ťukat do klávesnic a displejů. Potřebujeme si otestovat, odkud jdou, kam míří a zda to sami vědí. Někteří z nich vyhoří a stáhnou se — možná jen na čas — na venkov jako Matěj Stropnický nebo do své profese jako Robert Pelikán. Dál ale bude platit, že oni patří ke skupině, jež dává nejvýraznější otisk dnešku.

Kéž pochopí rady moudrých předchůdců a vyvarují se chyb generací matek, otců, babiček a dědečků. Za důchodce sám sebe poslední dobou rád označuje Andrej Babiš. O signál víc pro pětatřicátníky, aby se nebáli vstoupit do děje.