Kdekdo už stihl pochválit Realisty, že to po třech letech od vzniku „realisticky“ zabalili a přestali zaplevelovat českou politiku. Já se s dovolením nepřidám. Šlo o stranu, kterou bych nevolil ani v pomatení mysli. No, stranu, spíš politický projekt několika vychytralých politologů, ekonomů a zbrojařů. Řekli si: Lidi se rádi bojí, tak jim předestřeme apokalyptickou vizi, kam se řítí Evropa, a načrtneme řešení. Nepochodili s tím: nacionalistická a xenofobní část populace má radši ostřejší řízky než akademiky s tituly před jménem i za jménem.

Ať už to bylo cokoliv, strana, hnutí nebo byznysový záměr, bylo to pohřbeno podezřele brzy. Skoro bych navrhoval, aby strana, která skončí dřív než po čtyřech letech, platila nějaké penále. Možná by potom nerostly jako houby po dešti.

Copak takto se chová drsňácká partaj, která slibovala nadělit taťkům kvéry? Není zbabělé utíkat z boje po jedné dvou prohrách? A nic na tom nemění, že řadu tváří Realistů beztak brzy uvidíme v Trikolóře. Mimochodem, Václav Klaus ml. je též intelektuál, ale také obratný politik a schopný rétor, který působí — podobně jako Andrej Babiš — dojmem, že je zrozen k úspěchu a připraven se o něj s námi „prostými“ podělit.

Dezerce ale není specialita jenom Realistů. Zdejší luhy a háje jsou plné couvajících politiků. Stačí na ně houknout — a podlomí se jim nohy.

Andrej Babiš takto ve sporu o střídání na ministerstvu kultury zařadil zpátečku před Milošem Zemanem. V politice si ve střetu s matadorem v prezidentském úřadu nevěří a raději mu jde z cesty, i když by si měl premiérské kompetence bedlivě střežit.

Jiný typ rezignace předvádí druhdy asertivní tvář hnutí ANO, brněnský exprimátor Petr Vokřál. Serveru Aktuálně.cz vysvětlil, že z Babišových kauz bychom měli vyvozovat závěry a důsledky až po soudním verdiktu nebo že je ANO předčasné označovat za levicové, poněvadž se teprve formuje a vyvíjí. Má to schopný manažer a oblíbený lokální politik zapotřebí?

Velmistry v ustupování jsou sociální demokraté. Skousnou Babišovy zapáchající kauzy i skandální chování, před prezidentem se třepou jako ratlíci a pro zavelení k odchodu z vlády, nebude-li Staněk vyměněn za Šmardu, vymýšlejí jeden termín za druhým — konec června, půlka července, první srpen… Jelikož se však ve skutečnosti pakovat nechtějí, hledají záminky, proč je dobré „být při tom“.

Když se jeden den ČSSD přesto osmělí a ztratí před Zemanem či Babišem ostych, druhý den si to zas rozmyslí. Typickou ukázkou oranžové taktiky byl ve středečních Událostech komentářích na ČT místopředseda Michal Šmarda vypočítávající a opěvující dávné zásluhy Miloše Zemana. Místo toho, aby na prezidenta houkla, hledá ČSSD stále cesty ke smíru. A to přesto, že ji má hlava státu dávno na lopatě a pouze ji gurmánsky dosoluje.

Realisté, babišovci i sociální demokraté zřejmě zapomněli, co lidé od politických stran a jejich reprezentantů očekávají. Touží po politicích, kteří jim sdělí: Víme, co chceme, máme energii to udělat a nic nás nezastaví. Co ale s takovými, kteří se zneviditelní, sotva na ně někdo houkne? Jak se postarají o občany a celou zemi, když se nedokážou zastat ani sami sebe?

Bývaly doby, kdy strany symbolizovaly pokrok, dynamiku, zlepšování životních podmínek. Dnes jsou obhájkyněmi zaběhaných pořádků. I těch nejděsivějších. Nechají na sobě štípat dříví či utíkají z ringu. Těžko říct, co je horší. Jasné je jedno: ukazují, nakolik jsou zbytečné. Což u cinknutých Realistů nevadí, ovšem v případě kdysi progresivní a veskrze užitečné sociální demokracie je k pláči.