Nenechme se zmást iluzí, že proti národovecké pravici pomůže zaujmout jasný postoj
Marc SaxerMorální a jazyková ostrakizace pravicové populisty jen dál posiluje. Řešením je naopak politika, která dokáže spojovat lidi s různými identitami.
Říká se, že proti národovecké pravici musíme zaujmout jasný postoj. Zdá se však, že hashtagy či rušení pozvánek na koncerty postup pravicových populistů zastavit nedokážou. Hledání nějaké lepší strategie začíná otázkou, čí hodnoty tady vlastně bráníme. Boj proti národovecké pravici totiž nemůže fungovat, pokud bude veden jako součást kulturního třídního boje. Tento boj probíhá mezi středními třídami ve společnosti. Proto se v dobách extrémní nerovnosti hádáme o morálku a identitu, ne o rozdělení bohatství.
Otázku, kdo jsme a kam směřujeme, od nepaměti zodpovídají kněží a filosofové. Dnes se tohoto nároku na výklad světa chápou akademici a kreativní třída. Pro sociologa Andrease Reckwitze jsou společenským měřítkem a cílem hodnoty vítězů postindustriální ekonomiky vědění — kosmopolitismus, otevřenost, diverzita, seberealizace. Třída akademiků určuje, jaký způsob života považovat za hodnotný, a jaký nikoliv.
Mnoho lidí už ale v tomto neustálém zápolení o viditelnost, uznání a úspěch nedokáže držet krok a touží po opoře, sounáležitosti a úctě. Společenské skupiny navracející opětovnou vážnost hodnotám, jako je homogenita, plnění povinnosti, středový postoj a solidarita oslovují zejména podnikatele, zaměstnance a pracovníky staré střední třídy. Vytváří-li se skupina, musí být jasné, kdo k ní patří, a kdo ne. V politice to znamená stavět proti liberální otevřenosti, rušení hranic a deregulaci opak: zavírání hranic a opětovné zavádění národní identity.
Saxer zde jasně poukazuje na to: tak jednoduchá situace opravdu není. Ti liberálové - to jsou kosmopolité. Se vším, co s tím souvisí. Tedy stejně tak v tom dobrém, v tom pozitivním, humánním - ale stejně tak i v tom negativním.
A je velice důležité a věci prospěšné, že Saxer věci nazval právě tímto jménem. Dokud se totiž liberálové budou nazývat právě a výhradně liberály - potud se jim omezenost, limitovanost jejich životního a ideového principu nikdy neozřejmí.
Saxerův jedinečný počin je v tom, že liberálům neumožňuje uschovat se do této pevnosti svého vlastního sebesrozumění, a svého pocitu absolutní mravní nadřazenosti. Saxer liberálům ukazuje, čím - vedle svého liberalismu - jsou ještě dále: totiž právě těmi "kosmopolity".
A tento kosmopolitismus, ten byl vždy záležitostí krajně ambivalentní. Na jedné straně stojí skutečně ta otevřenost vůči (velkému) světu, vůči jeho pohybu, je to odbourávání domáckého zápecnictví. Ale na straně druhé je tento kosmopolitismus vždy spojen s rozrušením tradiční pospolitosti, s rozpouštěním tradičních hodnot, s vykořeněním. Kosmopolitismus má ve své uspěchané, sem a tam po celém světě poskakující hybnosti vždy něco povrchního.
Saxer poukazuje právem na to, že i ta "komunitární", tedy antikosmopolitní identita má svůj určitý díl legitimity. A že je nutno tuto legitimitu vzít vážně, a že není možno si celou věc usnadňovat tak, že na její vyznavače paušálně degradujeme jako "fašisty".
Potud tedy dobře. Otázka je, co s tím.
Saxer spatřuje řešení v tom, zavést takové sociální podmínky ve společnosti, aby se nikdo nemusel obávat o své sociální postavení. Podle něj se tím odstraní ten konflikt mezi kosmopolitními liberály, a mezi (sociálně znejistělými) komunitaristy.
Tady ovšem Saxer směšuje dvě věci: sociální znejistění na straně jedné, a ten komunitní (skupinový, národnostní, tradicionalistický) identitarismus na straně druhé.
Jistě: kdyby se podařilo zavést ekonomicko-sociální systém, který by v š e m lidem poskytoval dostatečné sociální a statusové jistoty - pak by se tomu konfliktu mezi kosmopolity a komunitáři dozajista ulámaly ty nejostřejší hroty.
Jenže: jak jsme si při definování obou těchto směrů, obou těchto hodnotových identit ukázali výše, jejich protiklad, a tedy i jejich střet je naprosto principiální. Je to střet o hodnoty; a je to střet o humanitu.
A jestliže Saxer má na jedné straně plnou pravdu v tom, že není možno ty komunitáře označovat za "fašisty", tam kde z nich ve skutečnosti hovoří jenom jejich sociální či existenční nejistota - tak na straně druhé nelze přehlédnout, že mnohé z jejich postojů nicméně m a j í charakter názorů a postojů fašistoidních. A takové názory v posledku nelze omluvit naprosto žádným vlastním prekérním postavením.
Takže: ano, určitá forma dialogu mezi oběma tábory je skutečně potřebná a nutná; ale na straně druhé je nutno vidět, že ke skutečnému sblížení je možno dospět až tehdy, poté co o b a tábory budou schopny a ochotny přiznat principiální limitovanost, omezenost a podmíněnost svých vlastních "posvátných" hodnot a principů.