Celý spor o neodvolání a nejmenování ministra kultury ještě není u konce, a ještě dlouho ani nebude, ale již s jistotou můžeme říci, že má dva poražené a jednoho vítěze. Vítězem je prezident Zeman. I kdyby nakonec jmenoval Michala Šmardu ministrem kultury, celá kauza ukázala, že premiér Babiš nemá svoji vládu pevně v rukou, nemá poslední slovo, kdo bude a nebude ministrem jeho vlády. ČSSD si pak odnese těžké šrámy a snaha o přeměnu parlamentního režimu může mít v budoucnu negativní dopady na kvalitu vládnutí v České republice.

Je příliš snadné kritizovat ČSSD, že měla na post ministra kultury nominovat někoho, proti němuž prezident nemůže říci ani slovo, někoho s patřičným vzděláním, rozhledem a všeobecnou podporou kulturní obce. Na druhou stranu, Šmarda je úspěšný starosta, místopředseda strany a nová mláda tvář, která by mohla přitáhnout nové voliče díky dobrým komunikačním schopnostem. Ale stalo se a prezident situaci využil, využil i morální slabosti Antonína Staňka, který jasně netrval na svojí rezignaci hned zpočátku jako například někdejší ministryně Kateřina Valachová, a patrně kývl na to být pěšákem ve vyšší hře.

Tato hra je ale nezodpovědná a nebezpečná. Politologové rozumějí snaze politických aktérů rozšiřovat svoji moc, jak je to jen možné, proto nepřekvapí snaha prezidenta Zemana posunout parlamentní systém vlády k tomu polo-prezidentskému, kde má prezident za určitých konstelací možnost přímo ovlivňovat podobu vlády a to, kdo bude premiér. Bohužel tak činí v rozporu s Ústavou, kdy bez zbytečného odkladu nepřijal demisi ministra Staňka (čl. 74) a naznačil, že odmítá jmenovat Michala Šmardu (čl. 68).

Kdyby premiér hypoteticky podal kompetenční žalobu, každý student prvního ročníku právnické fakulty ví, že by prezident spor prohrál. Prezidentovo protiústavní jednání je ale nebezpečným precedentem. Každé porušení ústavních principů, pravidel, norem a ustálených institucí vede k postupné erozi demokratického systému, jak ve své knížce Jak umírá demokracie na mnoha empirických příkladech ukazují politologové Ziblatt a Levitsky.

Nejen to, politologie má k dispozici mnoho empirických výzkumů, z nichž vyplývá, že poloprezidentské a prezidentské systémy vládnutí vykazují nestabilitu, polarizaci, vyšší míru korupce a sklony prezidentů k obcházení demokratických pravidel. Pokud někomu abstraktní důvody nestačí, poloprezidentské a prezidentské systémy vládnutí dosahují i horší ekonomické úrovně. Zde se nejedná jen o korelaci, ale i kauzální vztah, jak ukázal v již starším výzkumu politolog Steven M. Fish a v novějším pak John Gerring.

Současnou koaliční vládu můžeme považovat za čtyřčlennou. Čtvrtým hráčem je prezident, který posouvá parlamentní systém vlády k poloprezidentskému režimu. Má vlastní zájmy, které se neslučují se zájmy sociální demokracie, a jak již patrně poznal sám premiér Andrej Babiš, neslučují se ani s jeho zájmy. Všimněme si, že ANO má teoreticky držet ministerstvo spravedlnosti, ale post je obsazen „čtvrtým koaličním partnerem“, a tím je prezident Zeman. Andrej Babiš je nyní v pozici, kdy je na prezidentovi závislý, ale ten již po svém znovuzvolení není závislý na něm. Příčin je hned několik, ale zaměřme se na ty viditelné a strukturální. Tím je společný elektorát hnutí ANO a prezidenta.

Jakékoliv rozpory s prezidentem oslabí volební preference ANO a je jedno, jestli voliči ANO přejdou ke KSČM, SPD či ČSSD nebo se stanou po analýze sociologického šetření ve statistickém programu nevoliči. Stejný problém ve sporu s prezidentem má i ČSSD. Jak potvrdil nedávný průzkum Medianu pro Český Rozhlas, levicový volič dle klasických sociodemografických charakteristik nerozumí ústavně právní dimenzi celého sporu. Vždy, kdy se takovýto spor objeví, ČSSD ztrácí, což ukázal i spor bývalého premiéra Sobotky, kdy se na jeho stranu postavili městští voliči, kteří ČSSD příliš nevolí.

ČSSD již nemá kam ustoupit, je zahnaná do kouta. Pokud si neprosadí své lidi na ministerstva, nemá smysl, aby byla ve vládě. Pokud vyhrotí spor a odejde do opozice, voliči to nemusí pochopit. Levicový volič je dnes s vládou spokojený, důchody rostly, ekonomice se daří a marketing hnutí ANO zabírá. To jsou hodnoty, které jsou dle dat sociologických šetření voliči ochotni upřednostnit před abstraktními demokratickými principy.

Jaké jsou možné scénáře vývoje? Jan Hamáček chytře hodil problém na Andreje Babiše a na prezidenta Zemana. Zatím mají ale oddechový čas, alespoň do konce července. Pak se uvidí. ČSSD i hnutí ANO jsou ale již nyní poraženými v celém sporu. Pokud by ČSSD vystoupila nakonec z vlády, nezbývá než složit vládu s SPD, patrně ve formátu, kdy se chybějící ministři doplní kandidáty prezidenta a jeho poradců. Bude se ale stále jednat o vládu Andreje Babiše?