Zde ještě dodatečné upřesnění, v čem konkrétně spočívala zdařilá reakce PSOE u oněh pěti událostí, do nichž jsem v textu shrnul vývoj v posledním roce a půl:

1) Katalánská krize – PSOE chce otázku řešit systémově ústavní reformou, která by udělala ze Španělska federaci. Země je totiž dodnes určitým historickým-vývojem-vzniklým hybridem různých systémů, v rámci něhož má každý ze státotvorných regionů, tzv. autonomní společenství (Katalánsko, Andalusie, Kastilie atd.), trochu jiné postavení a jiná práva. Každé usilí o změnu vlastního postavení jednoho regionu pak vyvolává reakci v regionech ostatních.
Velká část Katalánců odmítala v posledních letech jakékoliv jiné usporádání než úplné odtržení, po událostech let 2017 a 2018 a po radikalizaci španělské pravice, jejíž část volá dnes po reformě směrem k unitárnímu státu, se ale postoje posouvají. Projevilo se to i v nedělních volbách, v nichž v Katalánsku nevíce posílila stará republikánská levice ECR, což je strana. se kterou se dá mluvit,

2) reakce na posun Ciudadanos doprava – Ciudadanos se ještě u minulých voleb profilovali jako liberální středopravá síla, která má blíže do středu než k pravici, a stojí o spojenectví s PSOE. Přibližně na přelomu let 2017 a 2018 – v době po katálnské krizi – ovšem začali svůj profil měnit a od lidoveckých skandálů na jaře 2018 začali aspirovat na postavení vůdčí síly pravice. PSOE je takto okamžitě přijala a začala s nimi tak jednat – tedy se vůči nim i více vymezovat,

3) svržení Rajoyovy vlády – ve Španělsku je možné svrhnout vládě vyslovením nedůvěry pouze v případě, že je zároveň schválena důvěra pro vládu jinou, resp. vládu jiného premiéra. Chtěl-li tak Sánchéz Rajoye sesadit, musel si zároveň mezi poslanci sehnat podporu pro svou osobu jako pro náradníka, což bylo při složení staré sněmovny velice těžké. Ukázalo se zde, jak prozíravé bylo od PSOE si kultivovat koaliční potenciál u všech ideově blízkých stran včetně těch nejmenších. Socialisté zde potřebovali každý hlas,

4) nástup Voxu a jeho mediální zúročení – Sánchéz se okamžitě postavil symbolicky do čela odporu proti nové krajní pravici. Udělal to i rychleji a radikálněji, než představitelé Podemos. Důsledkem bylo, že řada politicky nevyhraných médií socialisty v těchto volbách více či méně podporovala – dávala jejich rétorickému boji s Voxem větší prostor, zvala představitele PSOE častěji k rozhovorům, atd.

5) prohrané hlasování o rozpočtu jako páka k volbám – příslušný rozpočet připravili socialisté spolu s Podemos jako velmi levicový. Sánchézovo vedení zde zjevně vidělo, že případné předčasné volby v daném okamžiku vyhraje a že má jen málo co ztratit. Spolupráce na rozpočtu přitom obě strany sblížila coby budoucí koaliční, nebo smluvně opoziční partnery.

compaňeros espaňoles!

Relativnímu úspěchu tradiční levice nebude ovšem vesměs dopřána větší než velmi malá mediální pozornost. Přece by však mohl být poněkud inspirativní a prvkem budoucích aspoň dílčích korekcí v evropské politice i poměrech.

Ona dělá hodně ta španělština. Pokud odpočteme dění na Slovensku, přebírají podle mé zkušenosti česká média vnímání toho, co je ve světě důležité, především z preferencí anglojazyčných agentur. Přítom za pozornost by stálo i například jen srovnání jazyka, jaký používala PSOE po prohraných volbách 2015, a jaký používá teď -- pryč je veškerá taková ta pýcha tradičních velkých stran "všechno vím, všechno znám a všechny naše problémy pramení z nejednoty, ze špinavé kampaně protivníků či případně ještě tak z chyb v komunikaci". Je to opravdu osvěžující zážitek.