Chci přispět X

Potvrzeno: španělská krajní pravice se vrací do vysoké politiky

Krajně pravicová strana Vox výrazně uspěla ve volbách do regionálního parlamentu v Andalusii a je možné, že se v nejlidnatějším španělském autonomním společenství bude podílet i na vládě.

(frak)

05.12.2018 01:18

Foto_twitter_vox_es

Představitelé krajní pravice slaví „reconquistu" Andalusie a chystají se promluvit do celonárodní politiky. Foto Twitter, @vox_es

Předpovědi se potvrdily, Španělsko přestalo být jednou z mála evropských zemí bez silné přítomnosti krajní pravice ve vysoké politice. Ke zlomovému okamžiku došlo v neděli, kdy se do andaluského regionálního parlamentu probojovala strana Vox. A nejen to – ve volbách získala tato euroskeptická, nacionalistická a protipřistěhovalecká formace vedená bývalými členy Lidové strany (PP) celých jedenáct procent a dvanáct poslaneckých křesel.

Bude tak mít příležitost promluvit do sestavování vlády nad nejlidnatějším autonomním společenstvím v celém Španělsku, které bývalo od demokratizace baštou Socialistické strany (PSOE). Socialisté vedení dosavadní andaluskou premiérkou a neúspěšnou kandidátkou do čela PSOE, Susanou Díazovou, sice opět zvítězili, propadli se ale o celých sedm procentních bodů na pouhých 28 %.

Historicky nejhoršího výsledku dosáhli také lidovci, kteří jen těsně obhájili tradiční druhé místo – nebezpečně blízko se naopak přiblížilo konkurenční hnutí Ciudadanos, které právě spolu se stranou Vox jako jediné zaznamenalo lepší výsledky oproti posledním volbám. Nyní je možné, že se všechny tyto strany od středu až ke krajní pravici domluví na vládní spolupráci a poprvé od pádu Frankova režimu sesadí socialisty z čela Andalusie.

Bašty krajní pravice
Víkendový úspěch krajní pravice není možné brát na lehkou váhu – Andalusie je rozlohou i počtem obyvatel srovnatelná s Českou republikou a přítomnost v jejím regionálním parlamentu nebo dokonce účast na vládě poskytuje straně Vox prostor k expanzi na celonárodní úrovni. To ostatně v reakci na výsledky zdůraznil i její místní volební lídr, Francisco Serrano.

Bližší pohled na andaluské výsledky přitom naznačuje, kde má španělská krajní pravice největší potenciál: triumfovala totiž zejména v bývalých baštách PP, obecně v oblastech s vyššími průměrnými příjmy a ve středně velkých městech. Slušně ale strana dopadla i v největších městech včetně Sevilly, Córdoby nebo Málagy, kde získala okolo dvanácti procent hlasů, přestože se právě v těchto metropolích proti jejímu úspěchu v následujících dnech pořádaly mnohatisícové demonstrace.

Vůbec nejlepšího, bezmála třicetiprocentního výsledku, se Voxu podařilo dosáhnout v devadesátitisícovém El Ejidu, kde zhruba třetinu obyvatel tvoří imigranti převážně ze severní a subsaharské Afriky nejčastěji zaměstnaní ve zdejším „skleníkovém moři“, jak se přezdívá na zemědělství závislé oblasti. Skleníky lákají legální i nelegální imigranty v širokém okolí, což řadu místních popuzuje, přestože zároveň o práci za stejně špatných podmínek zpravidla nestojí nebo přistěhovalce sami zaměstnávají.

Voličská základna
Boj proti v poslední době rostoucí imigraci je samozřejmě jedním z klíčů k úspěchu krajní pravice ve Španělsku. Vox slibuje tvrdá opatření včetně stavby „neprostupné“ zdi kolem historických španělských enkláv na marockém pobřeží Ceuta a Mellila nebo deportace všech nelegálních imigrantů a ukončení volného pohybu v rámci Schengenského prostoru. Ne náhodou jsou veřejná vystoupení vrcholových straníků plná historických narážek na reconquistu nebo trumpovských hesla typu „uděláme Španělsko znovu velkým“.

Části Španělů konvenuje podobně tvrdá rétorika vůči zastáncům katalánského a baskického separatismu, proti nimž strana opakovaně pořádala demonstrace a vyslovuje se pro potlačení autonomního uspořádání Španělska a návratu k násilné centralizaci po vzoru Frankova režimu. „Kriminální“ strany požadující nezávislost by podle představ Voxu měly být postaveny mimo zákon a Španělsko by mělo přerušit diplomatické vztahy s Belgií, která přijala „pučistu“ – bývalého předsedu katalánské vlády, Carlese Puigdemonta.

Konzervativní katolíky pro změnu láká deklarovaný odpor vůči „komunistickým“ výdobytkům, jak zakladatel a předseda strany Santiago Abascal nazývá posilování práv LGBT komunity, zákony proti genderově motivovanému násilí, kvóty na rovné zastoupení žen a mužů na kandidátkách nebo právo na potrat hrazený ze zdravotního pojištění. Všechna tato opatření prosazená vesměs za socialistických vlád by strana Vox chtěla zrušit.

Ve faktické rovině se postoje prezentované představiteli Voxu příliš neliší od toho, co prosazovali lidovci – ostatně sám předseda Abascal z této strany vzešel a říjnový průzkum mezi sympatizanty krajně pravicové formace ukázal, že šest z deseti z nich v posledních parlamentních volbách lidovcům vhodilo svůj hlas. V jejich formulaci jsou ale podstatně radikálnější a provokativnější, což dobře ilustruje vztah k dědictví Frankova režimu, kde se Vox na rozdíl od vysoce postavených lidoveckých politiků neváhá otevřeně angažovat na straně odpůrců přenesení diktátorova těla z Údolí padlých.

Lidová strana navíc vzhledem k sérii korupčních skandálů a neslavnému konci vlády expremiéra Mariana Rajoye již delší dobu čelí rozkladu voličské základny, o jejíž mladší a liberálnější část se hlásí hnutí Ciudadanos, zatímco pravý okraj začíná s neokoukanými tvářemi a bez zátěže korupční minulosti obsazovat Vox.

Naděje „demokratické fronty“
Volební úspěch Voxu přiměl politiky z PSOE i levicovějšího hnutí Podemos k výzvám po vytvoření „demokratické fronty proti strachu“, jak nazval kýžené spojení ostatních politických uskupení proti extrémistům ministr rozvoje, José Luís Ábalos. „Každá strana se musí rozhodnout, jestli je proti extrémní pravici, nebo jestli chce záviset na její podpoře, aby se dostala k moci,“ prohlásila po volbách poražená vítězka v čele andaluských socialistů, Susana Díazová.

Spojení s Voxem ve formě volební koalice nebo spíše podpory menšinové vlády však v tuto chvíli nevylučují lidovci a dokonce ani Ciudadanos, kteří se přitom v Evropě hlásí k širšímu liberálnímu proudu reprezentovanému například francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem. Obě tyto strany chtějí využít příležitosti k odstavení socialistů od moci v Andalusii – a pro dosažení tohoto cíle se bez hlasů krajně pravicových poslanců neobejdou.

Ciudadanos v tuto chvíli přichází do jednání s variantou, že by se jejich volební lídr v Andalusii Juan Marín stal příštím předsedou menšinové vlády s podporou socialistů i lidovců. Nicméně vzhledem k tomu, že Ciudadanos skončili až na třetím místě, takové řešení vypadá nepravděpodobně a početně silnější partneři už jej hlasitě odmítli.

Generální sekretář Ciudadanos José Manuel Villegas se nechal slyšet, že „nevylučuje žádný scénář“ a nejvyšší představitelé hnutí od vyhlášení výsledků voleb opakovaně zdůrazňují potřebu „změny“ v Andalusii, což znamená ukončení socialistické vlády nad autonomním společenstvím. Může se tak stát, že se Španělsko v příštích týdnech dočká nejen přítomnosti krajní pravice ve vysoké politice, ale rovnou jejího přímého či nepřímého podílu na (zatím regionální) vládě.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.