Počet protestujících požadujících nezávislost Katalánska dosáhl loni jen v Barceloně neuvěřitelného jednoho milionu lidí, což vedlo katalánskou politickou reprezentaci k vyhlášení referenda o samostatnosti. To znamenalo největší ohrožení takzvaného režimu z roku 1978, tedy uspořádání vzešlého z frankistické diktatury. Obnovenou monarchii doplněnou o parlament kritizovala španělská levice od samého počátku — usilovala totiž o republiku.

Tehdy nasadila španělská vláda tisíce policistů, kteří měli za úkol konání referenda o katalánské nezávislosti zabránit. Díky výborům na obranu referenda (CDR, přejmenovaným na Výbory na obranu republiky) se však referendum přesto uskutečnilo. Výbory navíc zmobilizovaly desetitisíce lidí na obranu volebních místností. Výsledek všelidového hlasování 1. října 2017 byl jednoznačně pro nezávislost.

Nerozhodnost a represe

Jako odpověď na násilí ze strany španělského státu proběhla pravděpodobně nejdůležitější masová stávka katalánských pracujících. Vedle radikálně levicových odborů ji nakonec podpořily i hlavní odborové organizace Comisiones Obreras a Unión General de Trabajadores. Lidé v celém Katalánsku vyšli do ulic. To byl okamžik, kdy mohlo hnutí dosáhnout svého. Místo toho ale nastalo velké váhání způsobené jednak slabostí antikapitalistické levice, jednak nerozhodností dalších politických stran, které měly v hnutí za nezávislost většinu (historicky středopravicová Partit Demòcrata Europeu Català a středo-levá Esquerra Republicana de Catalunya).

↗

Jen v Barceloně dosáhl v roce 2017 počet protestujících jednoho milionu. Foto Marius Monton

Iluze o poklidném předání moci na základě rozhodnutí lidu narazily na tvrdou realitu politické moci. Reakce Madridu na sebe nenechala dlouho čekat. Nastalo masové zatýkání politiků, úředníků i aktivistů, kteří se na referendu podíleli. Celkově bylo obžalováno na 900 lidí. Centrální vláda také uvalila na Katalánsko paragraf 155 ústavy, který znamenal přímou vládu Madridu. Toto protektorátní vládnutí skončilo letos v červnu, ale nevypadá to, že by si síly „nerozdělitelného Španělska“ nějak pomohly.

Boj pokračuje

Mezitím byl na místo bývalého prezidenta Puigdemonta, pobývajícího toho času v Belgii, zvolen Quim Torra, který je dle svých slov připraven pokračovat v tom, co nazývá referendum po skotském vzoru. Mnohem důležitější pro další vývoj v Katalánsku je ovšem proces uvnitř hnutí za nezávislost.

Na straně španělského státu stojí organizace zaměstnavatelů, katalánský klér a španělští nacionalisté. Na straně republiky a nezávislosti tak zůstávají dělnická třída a část chudší střední třídy. I proto zdůrazňuje Oscar Simon, jeden z vedoucích představitelů strany Candidatura d'Unitat Popular (Kandidátka lidové jednoty), že je třeba dále zintenzivnit sociální požadavky v rámci hnutí za nezávislost.

Dosavadní politická dominance středopravých a středolevých sil otupovala sociální požadavky hnutí, čímž snižovala jak mobilizační potenciál v Katalánsku, tak možnosti solidární akce jinde ve Španělsku. Právě obviňování Katalánců z nacionalismu je často překážkou pro silnější solidární akce, ačkoli nezávislosti je nakloněna hlavně levice. Jedním z možných způsobů, jak obavy z podpory „nežádoucího“ nacionalismu překonat, je idea „Federace iberijských republik“, která by mohla i v nekatalánské levici iniciovat praktické a smysluplné akce na podporu Katalánska a k ukončení monarchistického režimu, který panuje už dlouhých čtyřicet let.