Česká strana sociálně demokratická připomíná Titanik. Zcela jistě však už ne svým rozměrem, kdy se v průběhu posledních let scvrkla na malou straničku potácející se na hranici volitelnosti.

Titanik připomíná spíše mentalitou kapely, která vyhrává, i když už loď jde dávno ke dnu, a to po tvrdých srážkách s ledovcem v podobě tří po sobě jdoucích volebních debaklů: v říjnu 2017 v parlamentních volbách (výsledek 7,27%), o rok později v komunálních volbách (naprostý propadák a nulový počet mandátů v desítkách zastupitelstev po celé zemi) a naposledy vloni v evropských volbách (zisk 3,95% - pod čarou a bez jediného mandátu).

Účast na vládě s trestně stíhaným oligarchou Babišem je pro ČSSD zničující. Vstup do vlády si sociální demokraté odsouhlasili demokraticky ve vnitrostranickém referendu, jehož se zúčastnily přibližně dvě třetiny členů strany, z nichž se pak 58 % vyjádřilo pro vstup do vlády.

Mnozí tak učinili se skřípěním zubů, jako menší zlo a zabránění mnohem horší variantě, jakou by byla například spolupráce hnutí ANO s Okamurovci. Hlasy volající po obnově a modernizaci sociální demokracie z opozičních lavic zůstaly v menšině. Naopak se prosadil názor, že účast ve vládě zajistí sociálním demokratům větší viditelnost na politické scéně a umožní jim prosazovat jejich politický program. Což pak měli občané-voliči náležitě ocenit.

Z druhé teze se však vyklubala naprostá chiméra. Většinu úspěchů si ve vládě přivlastňuje Andrej Babiš, a to i třeba v oblasti práce a sociálních věcí, kde má ČSSD svou ministryni. Jak jinak si vysvětlit dlouhodobě bídné průzkumy veřejného mínění, ve kterých sociální demokracie balancuje těsně nad pětiprocentní hranicí pro vstup do sněmovny?

Sociální demokracie tak nejenže není schopna ve vládě zvýrazňovat svůj politický profil, ale udržováním Andreje Babiše u moci ztrácí i poslední zbytky své lidské důstojnosti a politické důvěryhodnosti. Ze siláckých prohlášení o tom, že nebude ve vládě s trestně stíhaným premiérem, se stala jen prázdná slova.

K šokujícím skandálům, jako byl únos Babiše juniora na Krym nebo jakým je Evropskou komisí potvrzený vážný střet zájmů premiéra-oligarchy, je sociální demokracie hluchá a slepá. Politicky se de facto stává Babišovým komplicem.

↗

Politicky se ČSSD de facto stává Babišovým komplicem. Foto ČSSD

ČSSD si ve vládě nechá líbit takřka cokoliv. A to nejen od premiéra Babiše, ale i od prezidenta Zemana, který je s premiérem jedna ruka.

Dlouhodobě je přitom zcela zřejmé, že jediným zájmem Miloše Zemana je sociální demokracii zničit. To prezident prokázal mnohokrát v minulosti, například svými útoky na bývalého premiéra Sobotku, a v nedávné době veřejným ponížením kandidátů ČSSD na ministry.

Namísto toho, aby se sociální demokracie od Miloše Zemana definitivně odstřihla, se tato česká nejstarší a dříve hrdá strana nadále nechává veřejně zesměšňovat, a ještě se servilně podbízí, třeba dárečkem k narozeninám v podobě obložené mísy plné tlačenky. Pokud dojde i k tomu, že na podzim do Senátu budou někteří sociální demokraté kandidovat s podporou hnutí ANO, pak se z této strany nemůže stát nic jiného než béčko Andreje Babiše. A takovou stranu už bude asi málokdo chtít volit.

Zbývá ještě nějaká jiná možnost než zánik?

Je však úpadek (a možná i postupný zánik) sociální demokracie v České republice opravdu nevyhnutelný? Nebo je ještě čas na to otočit kormidlem?

Současný kormidelník a jeho palubní důstojníci k takovému otočení kormidla očividně nemají zájem. Záměrně neříkám „odvahu“, nýbrž „zájem“. Jelikož mnohému nezaujatému pozorovateli se může zdát, že se současné vedení sociální demokracie řídí jediným heslem, a tím je „každý den ve vládě navíc dobrý“. Chybu udělal už svého času Bohuslav Sobotka, který měl vládní spolupráci s Andrejem Babišem ukončit mnohem dříve, jakmile začala na jeho střet zájmů a podezření ze zneužívání fondů EU upozorňovat Evropská unie.

Jak se ale říká, nikdy není pozdě. Účastí ve vládě již sociální demokracie nenaplňuje žádný vyšší zájem, ani mravní ani státotvorný ani svůj programový. Je čas z této vlády odejít, byť by to mohlo být mnohými podporovateli a potenciálními voliči vnímáno jako pět minut po dvanácté. Čili pozdě. Ale přece.

Ještě by tak mohl být čas na vnitřní obnovu a modernizaci sociální demokracie, a také na její otevření se občanské společnosti. ČSSD musí co nejrychleji skoncovat s hodnotovou kakofonií, která v ní vládne.

Záměrně neříkám „názorovou“, nýbrž „hodnotovou“. Demokratická diskuse a výměna názorů je součástí DNA sociální demokracie, její historie a identity. Ovšem sociálnědemokratické hodnoty, jako jsou solidarita, férovost, spravedlnost, rovné příležitosti a lidská práva pro všechny, nelze zpochybňovat, a to v žádné politické oblasti, ani domácí ani zahraniční.

To, že někteří členové ČSSD veřejně obdivují Putinův autoritářský režim, nebo že sociální demokracie odmítá přijetí byť jen nepatrného počtu uprchlíků, dokonce i dětí, které z jejich domovů vyhnaly válka a perzekuce, je smutnou vizitkou stavu současné ČSSD. Toto nemá s progresivními hodnotami evropské sociální demokracie nic společného. A nemá to nic společného ani s humanitním odkazem Masarykovy první republiky.

Občanská společnost v České republice se probouzí. Díky Miliónu chvilek pro demokracii zaznívá stále silněji hlas veřejnosti požadující nápravu pokřivené politické kultury a volající po slušnosti a poctivosti v politice. Sociální demokracie by měla být přirozeným adresátem a partnerem těchto výzev.

V této chvíli jím však není. Účast mladého proevropského ministra zahraničí na jedné z manifestací, kde hovořil s lidmi a sympaticky tak prezentoval lidskou tvář sociální demokracie, nestačí. Taková setkání většinou končí pokrčením ramen a konstatováním: „Vás bychom klidně volili, ale kvůli spolupráci ČSSD s Babišem nebudeme.“

Sociální demokracii čekají letos na podzim krajské volby, s jejichž výsledkem současné vedení strany spojilo svou budoucnost. Po třech předchozích volebních debaklech nic nenasvědčuje tomu, že by ČSSD mohla tento negativní trend zvrátit.

Skončí-li stejnou blamáží i krajské volby, strana se může ocitnout v naprostém vnitřním chaosu a možná i bezvládí. A to rok před řádnými parlamentními volbami. Ty pak mohou sociální demokracii definitivně poslat pod pětiprocentní hranici.

Na české politické scéně, stejně jako všude jinde v Evropě, by silná středo-levicová strana neměla chybět. Myšlenky a hodnoty sociální demokracie — pro společnost solidární, sociálně spravedlivou a rovných příležitostí, zdaleka nejsou přežité, spíše naopak.

Tváří v tvář nárůstu populismu, nacionalismu, netolerance a nenávisti v Evropě i ve světě jsou hodnoty sociální demokracie aktuálnější a potřebnější než kdy jindy. Tyto hodnoty jsou nadčasové a univerzální. Nebude-li je jednou reprezentovat a ztělesňovat ČSSD, přežijí tyto hodnoty s větší či menší intenzitou jistě dál v programech jiných politických stran či subjektů — liberálních, zelených nebo třeba křesťansko-demokratických. Anebo i nějaké nové reálně sociálně-demokratické strany.

Sociální demokracie bez uvedených hodnot totiž existovat a přežít nemůže. Pak už by to totiž nebyla sociální demokracie, ale nanejvýše nemastný neslaný hybrid založený na osobních zájmech a egoismu.