Ne lidé, to kapitalismus ničí planetu

Robert R. Raymond

Kapitalismus staví na tom, že vytváří dluh. V tom je systémem, jenž nemá precedens. Kniha Dějiny světa na příkladu sedmi laciných věcí ukazuje, jak se dluh legitimizuje a také to, jak zajistit, aby kapitalismus nebyl systémem posledním.

Kuřecí nugety jsou tím nejkapitalističtějším objektem. Jedním z příznaků antropocénu jsou právě kosti kuřat — každý den se sní 50 milionů kuřat. Jedním z indexů, podle nichž případná budoucí inteligentní forma života pozná, že na planetě žili lidé, jsou kuřecí kosti. Ilustrace Clker-Free-Vector-Images, Pixabay

Pravice často socialisty obviňuje z toho, že prostě chtějí „věci zadarmo“. Velkou ironií je, že celá kapitalistická ekonomie by ve skutečnosti zkolabovala, kdyby se nemohla spoléhat na „věci zdarma“.

Bez bezplatného či uměle udržovaného laciného přístupu k přírodním zdrojům, péči, pracovní síle a celé řadě dalších složek, by se přitom kapitalismus nad vodou neudržel.

Jediný způsob, jímž se ve skutečnosti kapitalismus vůbec mohl ustavit, byl proces tzv. primitivní akumulace, který využil neplacené práce a volných zdrojů skrze otrokářství a kolonialismus.

Právě tato opomíjená historie přiměla Raje Patela a Jasona W. Moora k sepsání knihy Dějiny světa na příkladu sedmi laciných věcí, kterou právě vydalo nakladatelství Neklid. Kniha rozkrývá moderní kapitalistický svět tak, že sleduje zneklidňující historii toho, jak bylo od vzniku kapitalismu proměněno a přeorganizováno těchto sedm aspektů — příroda, peníze, práce, péče, potraviny, energie a životy.

Se spoluautorem knihy Rajem Patelem, aktivistou a akademikem, jsme se bavili o tom, proč autoři nazývají naši geologickou éru kapitalocénem, jak tento věk kompletně transformoval pohled na nejdůležitější elementy života, a co s tím můžeme udělat.

V úvodu knihy představujete koncept kapitalocénu. Můžete vysvětlit, co je obsahem tohoto termínu, čím se vyznačuje?

Pojem kapitalocén zavádíme proto, že chceme vstoupit do stávající diskuze na poli klimatické změny. Ta totiž operuje s pojmem antropocén. Antropocén je termín, který razí geologové a klimatičtí vědci a vědkyně a vysvětlují jím činnost člověka na planetě. Výraz kapitalocén — spoluautor Jason W. Moore tento pojem používal již ve své dřívější práci — užíváme proto, abychom upozornili na to, že termín antropocén je zavádějící.

Vymezuje totiž geologické období na základě lidské aktivity. Přesnější je ovšem říct, že charakteristické prvky této éry, lidské stopy ve fosilním záznamu jako jsou plasty, pozůstatky atmosférických testů jaderných zbraní či kuřecí kosti, nereprezentují výsledky normální a každodenní lidské činnosti. Ve skutečnosti jde o stopy určitého uspořádání lidské společnosti, jímž je právě kapitalismus.

Proto používáme termín kapitálocén. Na planetě se nepodepsala žádná inherentní lidská vlastnost, ničení planety je výsledkem kapitalismu jakožto systému. A máme-li přestat planetu ničit, potřebujeme pojmenovat systémy, které to způsobují, a upozornit na fakt, že stále existují lidé, kteří s tím nemají nic společného — někteří lidé za antropocén zkrátka nenesou zodpovědnost. Zahrnout je pod týž termín jako ty ostatní je nejen obviňováním obětí, ale znesnadňuje rovněž potenciální řešení klimatické krize, která nespočívají jen v řešení vykořisťování přírody, nýbrž v tom, že musíme zaujmout mnohem rozumnější vztah k celému komplexu životních zákonitostí.

A vy tvrdíte, že se blížíme ke konci éry kapitalocénu?

V knize poukazujeme na to, že klimatická katastrofa je tak rozsáhlá, že kapitalocén nemůže přežít — alespoň ne tak, jak tomu bylo v posledních několika stovkách let. Nesnažíme se přitom odhadovat, jak kapitalismus skončí, uvědomujeme si jen, že kapitalismus vznikl v období intenzivní klimatické změny a silných epidemií. Reflektujeme také, že kapitalismu se velice dobře daří klimatickou změnu zapříčiňovat a skrz industriální zemědělství také tvořit optimální podmínky pro další epidemie.

Neříkáme, že kapitalismus skončí příští týden v úterý, tvrdíme ale, že podmínky, které umožnily zánik feudalismu, systému, který kapitalismu předcházel, stály na epidemii a klimatické změně. Vypadá to, že to je znovu na nás.

Chtěl bych se blíže dostat k laciným věcem. Mohl byste jen krátce představit myšlenku lacinosti a to, jak souvisí s kapitalismem?

Kapitalismus je systém, který nesplácí své účty. Jedna z možností, jak o tom přemýšlet, je prizmatem ideje lacinosti. To je i důvod, proč jsme svou knihu pojmenovali Dějiny světa na příkladu sedmi laciných věcí. Je to způsob, jak poukázat na to, že kapitalismus nechce platit za věci, které potřebuje ke svému profitu. Tento systém přitom pravděpodobně nebyl přímo záměrem prvních kapitalistů, vznikl až v průběhu času, jak se kapitalismus snažil přijít na způsoby, jak uhradit či jak obejít skutečné důsledky využívání přírody, práce, péče, životů, energie, potravin a peněz. Ze všech těchto elementů se kapitalisté snaží profitovat a zároveň usilují o to, aby se nezapočítávaly do konečných nákladů. Všechny tyto věci jsou pro trvání kapitalismu velmi důležité a jsou to naneštěstí právě ty aspekty, od nichž se odvíjí kvalita našeho života.

Pojďme se tedy na každou z těchto sedmi věcí podívat hlouběji. V knize používáte příklad kuřecích nugetů, které všech sedm věcí dokonale ztělesňují. Můžete vysvětlit, proč zrovna kuřecí nugety odhalují, jak došlo k tomu, že se příroda, práce, péče, potraviny, energie, peníze a životy staly v kapitálocénu lacinými věcmi?

Obraz kuřecích nugetů dobře ilustruje, jak spolu těchto sedm věcí souvisí. V knize rozvíjíme myšlenku, že právě kuřecí nugety jsou tím nejkapitalističtějším objektem. Myslíme si to proto, že jedním z příznaků antropocénu jsou právě kosti kuřat — každý den se sní 50 milionů kuřat. To je opravdu mnoho kuřecích kostí a čísla dále rostou. Jedním z indexů, podle nichž případná budoucí inteligentní forma života pozná, že na planetě žili lidé, jsou kuřecí kosti.

A tak jsme se rozhodli kuřecí nugety dekonstruovat. Ze všeho nejdříve potřebujete kuře. Ideálně vyšlechtěné do takové velikosti, že se vůbec nepodobá svým předkům z asijské džungle, protože moderní kuře má tak velká prsa, že může sotva chodit. Tento příklad demonstruje, nakolik se lidé cítí od ostatních živých struktur odděleni. Cítí se oprávněni přeměňovat živočichy takovým způsobem, aby generovali zisk. Tomu říkáme laciná příroda — ostatní živý svět je pro nás neomezeným zdrojem a zároveň bezednou popelnicí; znamená to ale také, že se nepovažujeme za součást přírody.

Další klíčová věc pro výrobu kuřecích nugetů je práce, protože kuřata se v nugety nepromění sama za pomoci magie, jsou potřeba zaměstnanci, kteří jsou do produkce zapojeni. V USA je práce na výrobní lince špatně placená. Někdy se dokonce využívá práce vězňů a někdy je tato práce přiřazovaná coby léčba ze závislostí — v těchto případech dokonce ani není placena. Je to také nebezpečná práce — počty pořezání a jiných pracovních úrazů v kuřecím průmyslu jsou vysoce nad průměrem. A kdo za to platí? Není to pojišťovací průmysl, protože poranění pracovníci pro něj nejsou prioritou. Břímě leží na komunitách, které na sebe tíhu péče o poraněná těla přebírají. Péče se samozřejmě považuje za ženskou práci. Péče, která je pro přežití společnosti naprosto klíčová, je zpravidla placená zoufale málo nebo vůbec.

Další ironií je, že cílem produkce kuřecích nugetů je vytvoření laciné potraviny pro pracující. Laciné jídlo je přitom svým způsobem smlouva s ďáblem, a to především v USA, kde jsou nízké mzdy. Dostupné jídlo zajišťuje, že se pracující nenaštvou natolik, aby začali protestovat. Významným rysem zaměstnanosti v USA je udržování nízkých mezd. Zčásti proto, že se nízko udržuje i cena energie. Laciné palivo je klíčové pro kuřecí průmysl — aby byl schopný zahřát kurníky a zajistil, že mechanismus proměny sóji v kuře a následně kuřete v nugety probíhá hladce a levně.

Dalším rysem fastfoodového průmyslu je to, že každé nezávisle vlastněné KFC nebo jakákoli jiná prodejna rychlého občerstvení dosáhne v USA na půjčku od Small Business Administration. Součástí dlouhodobého plánu kapitalismu je najít levné peníze, najít velmi nízké úrokové sazby, najít peníze, které lze půjčit za úrok, jejž byste vy nebo já dostat nemohli, ale které mohou získat tyhle podniky, protože participují na systému.

A konečně, kapitalismus závisí na kontrole těl a lidí. Jsou proto lidé, jejichž životy jsou v rámci systému lacinější než životy jiných. A právě tito lidé jsou v kuřecím průmyslu zaměstnáni převážně. Když se podíváte, kdo tu práci dělá, z většiny to jsou lidé odlišné barvy pleti nebo ženy. Pozoruhodné je i to, jak jsou společnosti právně strukturované, kdo se v nich může sdružovat do odborů, jak jsou zaměstnanci chránění před sexuálním násilím. Ženy a barevní lidé požívají nižší zákonné ochrany zcela systémově. A právě proto jsou nugety tím nejkapitalističtějším objektem. V každé fázi své výroby využívají těchto sedmi složek, které se staly lacinými.

Píšete, že je pro lidi snazší si představit konec světa než konec kapitalismu. Proč myslíte, že to tak je?

Tuto větu jsme si vypůjčili od marxistického badatele Frederica Jamesona. Část její logiky tkví ve snaze kapitalistů rozbít naši představivost pro utopii a jakékoli alternativy ke kapitalismu. Dění po celém světě ve třicátých letech dvacátého století můžeme interpretovat také jako soubor experimentů, které zkoušely, co se stane, když kapitalismus selže.

Rusové zkoušeli komunismus a socialismus, anarchisté v USA a Evropě budovali komunity. Došlo však také k šíření fašismu napříč Evropou a Asií. Ve Spojených státech byl zaveden Nový úděl. Období, jež přišlo po něm, můžeme nazírat jako dlouhý proces pomsty kapitalistů, kteří se snaží ujistit, že žádný Nový úděl už nikdy nenastane. Protože vše, co jej umožnilo, schopnost představit si svět po kapitalismu — ať již jde o moc pracujících, stávkové aktivity, nebo mocný státní aparát spravovaný podle potřeb občanů a artikulovaný mocí občanů — to všechno odstranili. A tak je od sedmdesátých let o dost méně možné si konec kapitalismu vůbec představit. Byli tu lidé jako Francis Fukuyama, který hovořil o „konci historie“. O jehož myšlence se ale nikdy ani nemohlo seriózně diskutovat. Vypovídá to o tom, jak kapitalismus především v devadesátých letech natolik triumfoval, že nebylo možné představit si cokoli jiného.

Tato historie vysvětluje, proč je snazší si představit konec světa než konec kapitalismu. Dobrá zprávou však je, že jak kapitalismus v řadě zemí kolabuje, přičemž samozřejmě sledujeme vzestup fašismu, je zároveň povzbudivé vidět v USA narůstající počet debat o programech jako je Nový zelený úděl. Lidé v Americe sní o novém způsobu bytí, který nestaví na triumfu kapitalismu, nýbrž na alternativě k němu — a to mi dodává trochu naděje.

Když už jsme u té naděje, jak pohlížíte na vzestupující politická hnutí čelící té spoustě krizí, které kapitalismus způsobil?

Motivací k napsání této knihy bylo to, že spatřujeme narůstající snahu vnímat, že mnohé společenské zápasy spolu souvisejí. Doufali jsme, že k této tendenci přispějeme.

Doufali jsme dokonce, že Sedm laciných věcí odhalí i způsoby, jimiž tyto boje byly propojené i v minulosti. Jen pro příklad, tady v Texasu jsme v roce 1883 měli Velkou kovbojskou stávku, která nebyla v dějinách práce příliš doceněná. Jedním z důležitých faktů o Kovbojské stávce bylo nejen to, že kovbojové — silně vykořisťovaní sezónní pracovníci — chtěli vyšší mzdy, ale také to, že chtěli vyšší mzdy i pro kuchaře. Oni rozuměli tomu, že by se pečovatelská a produkující práce neměly oddělovat. Práce je práce nezávisle na tom, jestli jde o vaření nebo farmaření.

Když se navíc podíváte do historie celé řady minulých bojů, vždy můžete vidět, že boj za práci je obvykle i bojem za životní prostředí, za rovnost ras, genderu a tak dále. Všechny tyto boje jsou vzájemně propojené, a co je velmi zajímavé, že environmentální, odborové nebo klimatické hnutí jdou týmž směrem a reflektují dlouhou historii nespravedlnosti, která krizi kapitalismu předcházela.

Chápou ale také, že cesta k vítězství nespočívá v tom, že se zaměří pouze na jednu z tzv. laciných věcí, třeba na práci či přírodu, ale v tom, že si uvědomí, že vnímat tyto věci jakožto jednotlivosti znamená přistoupit na schéma, které nám záměrně vštípil sám systém.

A tak cesta ke znovunabytí moci spočívá v reflexi toho, že boj za potravinovou suverenitu musí být také bojem proti patriarchátu, rasismu a kolonialismu — jak to například dělá mezinárodní zemědělské hnutí Via Campesina. Jsem přesvědčen o tom, že právě tato strategie je zdrojem naděje. Spočívá totiž nejen v navyšování počtu participantů tím, že poznáváte, že do boje je ve skutečnosti zapojeno mnohem více lidí, než jste si původně mysleli, ale také v tom, že najednou mnohem lépe teoreticky i prakticky poznáte, jak je možné, že kapitalismus vůbec funguje. Poznáte také, jak se nás snaží rozdělovat, ale také to, jak tento dlouhý zápas za lepší planetu dovést do vítězného konce.

Z anglického originálu Humans Aren’t Inherently Destroying the Planet — Capitalism Is, který vyšel na serveru truthout.org, přeložila Linda Fribertová.

Diskuse