Rekordní záplavy v Číně a jihovýchodní Asii jsou dalším projevem klimatické krize

↗

Pro chudé země jako Bangladéš je vyrovnat se s následky klimatické krize velmi obtížné. Na rozdíl od bohatých států je přitom historicky jejich příspěvek k přehřívání planety zanedbatelný. Foto FAO Emergencies

Čtvrtina Bangladéše pod vodou, tři miliony vysídlených lidí v Indii a nejhorší záplavy v Číně za poslední dekády. Z důvodu netradičně intenzivních monzunových dešťů se od začátku června vylily řeky také v Bhútánu, Nepálu nebo Barmě. Podle vědců lze intenzivní záplavy dát do souvislosti s oteplováním planety a prohlubováním klimatické krize. V budoucnu budou ještě častější.

Celkově záplavy postihly téměř deset milionů lidí v zemích jihovýchodní Asii a až pětapadesát milionů lidí v Číně. Největší ztráty na životech jsou v chudších zemích, jako je Bangladéš nebo Barma. V Číně zase velká voda zaplavila hustě osídlené povodí řeky Jang-c’-ťiang a zastavila provoz zdejších továren, což může podle pozorovatelů výrazně zpomalit obnovu tamější ekonomiky a způsobit další šíření koronaviru.

Jen za červen a červenec čínské úřady spočítaly, že ekonomické ztráty budou až ve výši dvaceti miliard dolarů (přibližně čtyři sta třicet miliard korun). Sto padesát osm lidí zemřelo, necelé čtyři miliony přišly o domov. V postižených městech roste také cena základních potravin, například v Šanghaji až o dvacet procent.

„Poslední dva měsíce pršelo nejvíce od roku 1961. Třiatřicet řek má historicky největší průtoky, u více než čtyři sta třiceti toků bylo v červenci nad povodňovou hranicí,“ objasnil situaci Wang Č'-chua, mluvčí Čínského meteorologického úřadu.

Situaci zhoršuje klimatická krize

Záplavy jsou pro oblasti východní Číny a obecně jihovýchodní Asie typické během období dešťů, které běžně trvá od června do srpna. Nicméně letošní dešťě patří mezi ty nejintenzivnější v měřené historii. Podle vědců celou situaci zhoršuje klimatická krize způsobená spalováním fosilních paliv, odlesňováním a nešetrnými zemědělskými postupy.

Podle vědeckých projekcí budou podobné výjimečné situace stále běžnější. V případě zvýšení průměrného oteplení planety o dva stupně Celsia oproti předindustriální době by podobně devastující povodně měly nastat minimálně jednou za čtvrtstoletí, tedy čtyřikrát častěji než dosud. Při oteplení o tři stupně Celsia pak podle studie zveřejněné před dvěma lety v časopise Nature Climate Change jenom v Číně přijde o domov každoročně na dvacet milionů lidí.

Připomeňme, že při splnění všech cílů stanovených státy v Pařížské dohodě směřujeme ke zvýšení průměrného oteplení o tři stupně, nicméně některé klíčové země, jako jsou například Spojené státy, ani těchto nedostatečných cílů nechtějí dosáhnout. Reálně tak při současné trajektorii směřujeme spíše k oteplení o čtyři a více stupňů Celsia.

„Různé současné studie dokládají, že v důsledku změn klimatu se zvýšilo množství srážek v Číně za posledních několik dekád. Přitom zdejší města na to nejsou připravená, protože pracují se starými daty o vývoji srážek a nereflektují oteplování,“ přibližuje tamější situaci Liou Ťün-jen z čínské pobočky Greenpeace.

Záplavy poukazují na systémovou nerovnost

Čínská vláda se snaží s intenzivnějšími záplavami bojovat pomocí velkých vodních projektů a přestavbou měst pro lepší zachytávání a recyklaci vody. Do roku 2030 chtějí být schopni zachytit a využít v osmdesáti procentech měst tři čtvrtiny dešťové vody. Velké přehrady však při současném náporu brání záplavám jen omezeně.

Komentář●Áron Tkadleček

Tahle Země není pro bohaté

Mnohem složitěji se na změněné podmínky budou adaptovat chudší státy jako je například Bangladéš nebo Indie. Jak ve svém článku upozornila klimatická reportérka New York Times Somini Senguptová, záplavy v chudých zemích ukazují také velkou systémovou nerovnost, kterou klimatická krize ještě prohlubuje.

„Lidé nejméně zodpovědní za znečištění planety jsou nejvíce zasažení dopady změn klimatu. Průměrný Američan nese třiatřicetkrát větší zodpovědnost za oteplování planety oxidem uhličitým než průměrný Bangladešan. Nejbohatších deset procent může za čtyřicet procent poškozování životního prostředí, zatímco nejchudší desetina obyvatelstva za méně než pět procent. Je to jedna z nejviditelnějších nerovností naší doby,“ píše Senguptová.