Před deseti až dvaceti lety byla Indonésie dávána za vzácný příklad země „třetího světa“, která se po pádu Suhartova autoritářského režimu v roce 1998 dokázala poměrně úspěšně transformovat. Po chaotických začátcích, kdy zemi sužovaly komunální a separatistické konflikty, nastalo od roku 2004 období stability, ekonomického růstu a relativního politického klidu.

Z „národa kuliů a kuliho mezi národy“, jak svou zemi s nadsázkou označil indonéský prezident zakladatel Sukarno (1901—1970, vládl 1945—1966), se během několika šťastných let stala poměrně prosperující demokratická země, považovaná za jednoho z nových asijských draků. Za prezidenta Susila Bambanga Yudhoyona (2004—2014) sice přetrvávaly problémy — korupce, vliv islamistů, slabá ochrana menšin — přesto se zvedala střední třída a chudoba pozvolna ustupovala. Celkově vývoj působil optimisticky.

Po nástupu nového prezidenta Joka Widoda v roce 2014 se očekávalo pokračování nastoupeného trendu. Jeho první roky vlády provázely reformní kroky a budování infrastruktury. Brzy se však ukázalo, že úsilí v boji s korupcí začíná oslabovat, politickému diskursu začínají dominovat autoritářské prvky prosazované legislativními prostředky a miliardy mizí v projektu nového hlavního města Nusantara, budovaného uprostřed kalimantanské džungle.

Problematické byly i dva nově schválené soubory zákonů, potírající občanské svobody a jdoucí na ruku velkým společnostem. Pandemie covid-19, odliv investorů a omezení financí do výzkumu, start-upů a inovací navíc vyústily v bankroty a ztrátu pracovních míst.

V čele země stál teprve deset měsíců nový prezident Prabowo Subianto, když na přelomu srpna a září 2025 sevřela Indonésii největší vlna protestů od roku 1998. Brutální zásahy bezpečnostních složek situaci dále vyhrotily. Bilance byla děsivá: deset mrtvých, dvacet nezvěstných a přes tři tisíce zatčených.

Televize vysílaly apokalyptické záběry, na nichž plameny polykaly budovy a bohužel umírali i lidé. Situace připomněla neblahé události jara 1998, kdy se Jakarta, Medan, Surakarta a další města propadla do chaosu, rabování a násilí vůči etnickým Číňanům. Panovaly obavy, aby se nepokoje nepřelily do masového násilí, kterému v Indonésii opakovaně propuká přibližně jednou za generaci.

Vzpomeňme na události indonéské revoluce koncem čtyřicátých let minulého století, kdy se národněosvobozenecký boj proti Nizozemcům obrátil i proti některým sociálním vrstvám, například aristokracii, nebo na roky 1965—1966, kdy bylo vyvražděno více než půl milionu komunistů a de facto zničena celá levice, a nakonec i na zmíněný závěr devadesátých let, kdy padl dlouholetý autoritářský režim prezidenta Suharta, který vládl už od roku 1966.

Ekonomická frustrace a hněv na politické elity

Proč ale Indonésané vyšli do ulic právě na konci letošního srpna? Klíč k pochopení nabízí události posledního roku.

Dne 20. října 2024 složil přísahu nový prezident Prabowo Subianto, vítěz únorových voleb. Jeho zvolení okamžitě vyvolalo obavy mezi demokratickými a lidskoprávními kruhy: bývalý generál byl totiž úzce spojen s režimem prezidenta Suharta. Stál v čele elitního sboru KOSTRAD (Velení strategických rezerv indonéské armády), podílel se na brutálním obsazení Východního Timoru v letech 1975—1976 a byl spojován s únosy prodemokratických studentů těsně před pádem diktatury v květnu 1998. Rodinné vazby jeho roli ještě posilovaly — mezi lety 1983 a 1998 byl dokonce Suhartovým zetěm.

Během volební kampaně dokázal Prabowo svou minulost částečně zakrýt. Vystupoval spíše jako „dobrosrdečný strýček“ než tvrdý generál, čímž oslovil i část mladé generace, která už éru autoritářského režimu nemůže pamatovat. Přestože proti němu stáli dva mladší a progresivnější kandidáti, mnoho voličů dalo hlas právě jemu — navzdory tomu, že jejich zájmům rozumí jen pramálo.

Jakožto bývalý generál represivního „Nového pořádku“, tedy autoritářského režimu generála Suharta, Prabowo nerozumí občanským svobodám a fungování civilní demokratické vlády. Není proto překvapivé, že jedním z prvních rozhodnutí jeho široké parlamentní a vládní koalice bylo březnové prosazení novely zákona o indonéské armádě, která umožňuje zapojení vysokých armádních představitelů obsazovat funkce v pěti dalších civilních tělesech. Tento krok vyvolal první letošní vlnu větších protestů, které byly sice odhodlané, ale ve srovnáním s tím, co mělo přijít, ještě poměrně umírněné.

Kontroverze vzbudil i Prabowem spuštěný program bezplatných obědů pro školní děti a těhotné ženy. Cílem dobře míněného záměru bylo zmírnit dětskou podvýživu, která postihuje čtvrtinu indonéských dětí, náklady však rozvrátily státní rozpočet. Vláda projekt financovala přesuny z jiných sektorů: ministerstvo veřejných prací přišlo o osmdesát procent prostředků, což ohrozilo výstavbu infrastruktury i základní služby, a veřejné vysoké školy zaznamenaly škrty o třicet procent.

Úspory dopadly také na regionální rozpočty, což samosprávy kompenzovaly prudkým zvýšením daní. A to nehovoříme o tom, že na šest tisíc dětí se po konzumaci těchto obědů otrávilo a některé skončily v péči lékařů.

Právě rozhodnutí úřadů v Pati na severu střední Jávy zvýšit skokově daň z nemovitostí a půdy o 250 procent spustilo druhou vlnu protestů. Demonstrace začátkem srpna přerostly v nepokoje, když místní hejtman Sudewo odmítl námitky obyvatel a na odpor reagoval silou. Hořící auta a střety v ulicích už nebyly jen o daních, ale o odmítnutí arogance volených elit.

Sudewa nyní vyšetřuje regionální parlament, ale důležitější než jeho osobní osud je skutečnost, že spor ukázal důsledky centralizace moci a drastických škrtů prosazených prezidentem Prabowem. Protesty v Pati se tak staly prvním zátěžovým testem nové vládní politiky — a jasným signálem, že veřejnost ji nehodlá přijmout.

Ekonomická frustrace a hněv na politické elity vyvrcholily na přelomu srpna a září v dosud největší protestní vlně roku. Bezprostředním spouštěčem se stal návrh dolní komory parlamentu poskytnout 580 poslancům vedle platu ve výši asi 6 000 dolarů i příspěvek na bydlení ve výši dalších 3 000 dolarů. Tato částka odpovídá desetinásobku minimální mzdy v Jakartě a až dvacetinásobku v chudších regionech.

Veřejnost rozlítilo nejen samotné oznámení 25. srpna, ale i arogantní chování některých zákonodárců. Na sociálních sítích kolovala videa poslanců tančících během plenárního zasedání. Jejich okázalý životní styl kontrastoval s ekonomickými problémy obyvatel. Situaci vyhrotily i provokativní výroky: Ahmad Sahroni z Národní demokratické strany označil kritiky parlamentu za „nejhloupější lidi na světě“, zatímco jeho stranická kolegyně Nafa Urbach tvrdila, že poslanci si náhrady zaslouží, protože „nemohou dojíždět do práce v dopravní zácpě jako obyčejní lidé“.

Oba poslanci byli záhy odvoláni svými stranickými výbory. Nafa Urbach se voličům omluvila, Ahmad Sahroni však čelil „odplatě“ v podobě vyrabovaného domu — podobný osud postihl i čtyři další politiky. Mezi nimi byla i ministryně financí Sri Mulyaniová, která po útoku na svůj dům rezignovala na svůj post. Její odchod znamenal těžkou ránu: jako respektovaná ekonomka představovala jednu z posledních protivah Prabowových nešikovných zásahů do hospodářství. Propad akciových trhů na sebe nenechal dlouho čekat.

Zpočátku pokojné studentské demonstrace rychle radikalizovala policejní brutalita. Masové nasazení slzného plynu a tvrdé zákroky vyvolaly další vlnu odporu. Situace se dramaticky vyhrotila 28. srpna, kdy vozidlo Mobilní brigády smrtelně srazilo jednadvacetiletého motocyklového kurýra Affana Kurniawana a od nehody ujelo. Incident se stal symbolem policejní arogance a proměnil protesty v celonárodní výbuch hněvu.

V Makassaru na jižním Sulawesi shořel regionální parlament, přičemž o život přišly tři zaměstnankyně. Celková bilance nepokojů: nejméně deset mrtvých, desítky zraněných a rostoucí brutalita bezpečnostních složek reagujících na rabování a žhářství.

Násilné střety a požadavky opozice

Prezident Prabowo Subianto při následujícím projevu k národu vyjádřil lítost nad zmařeným životem mladého muže a vyjádřil pochopení pro starosti Indonésanů i možnost vyjádřit svobodně svůj názor, druhým dechem však demonstranty označil za teroristy a podvratné živly. Rovněž nešetřil výhrůžkami ohledně dalšího použití síly.

Jak poznamenal uznávaný komentátor Joshua Kurlantzick, prezident Prabowo opět rychle zaujal tvrdý postoj a dal najevo, že armádu z civilní politiky stahovat nehodlá. Podobně neústupný je v otázkách ekonomiky: kromě jiného si hodlá udržet vliv nad novým státním investičním fondem Danantara, který podléhá jen minimální kontrole veřejnosti, což přirozeně vyvolává dojem klientelismu a možné korupce. Nepřímo to připomíná malajsijskou aféru kolem státního fondu 1MDB, jež před několika lety smetla premiéra Najiba Razaka, a dokonce ho dostala do vězení.

Po několika dnech drsných střetů demonstrantů s policií se situace částečně zklidnila — jednak kvůli obavám demonstrantů z brutálních zásahů, kdy jen do samotné Jakarty bylo vysláno na 76 000 policistů a vojáků, jednak díky tomu, že Prabowo začal vyjednávat se zástupci studentských organizací a odborů a vyměnil pět členů svého kabinetu včetně výše zmíněné ministryně financí. Rovněž byl stažen kontroverzní návrh na zvýšení poslaneckých náhrad na bydlení.

Opozice mezitím představila svých „17+8 požadavků lidu“, odkazujících na datum vyhlášení indonéské nezávislosti. Mezi sedmnáct krátkodobých požadavků patří například propuštění osob zatčených během protestů a ukončení policejních represí, konec působení generálů v civilních orgánech a celkové stažení armády zpět do kasáren, zmrazení všech prémií a navýšení platů pro poslance a zajištění důstojných mezd pro zaměstnance napříč sektory.

Dlouhodobé požadavky zahrnují důkladnou očistu a reformu dolní komory parlamentu a kvalitnější práci politických stran, jež mají dohlížet na poctivou práci svých členů a nikoli krýt jejich nepravosti, nebo posílení pravomocí Komise pro potírání korupce, jejíž pravomoc byla předchozím prezidentem Widodem okleštěna. Opozice dále požaduje revizi kontroverzního Omnibus Billu z roku 2020, který pod záminkou usnadnění podnikání vyšel vstříc korporacím a těžařským společnostem, ale oslabil práva zaměstnanců, tradičních komunit a držitelů půdy.

Pirátská vlajka proti pravicovému populismu

Dosavadní postup vlády však spíše připomíná krizový management než upřímnou snahu vyslyšet a plnit požadavky protestujících, jelikož vládní kroky jsou zatím převážně kosmetické. Postrádají systémovost a nenaznačují žádnou empatii s miliony lidí, které trápí nedávné vyhazovy z práce nebo jak nakrmit své rodiny.

Desítky tisíc lidí vyšly v srpnu a září v Indonésii do ulic, protože mladou generaci drtí šestnáctiprocentní nezaměstnanost, tisíce dětí trpí podvýživou a mnohé umírají na snadno léčitelné nemoci. Lidé reagují také na bezohlednou devastaci přírody těžbou niklu, často v rukou čínsko-indonéských společností, která způsobuje kontaminaci vody a rovněž se stala příčinou předčasných úmrtí.

To vše se odehrává na pozadí extrémní nerovnosti: v Indonésii několik oligarchických rodin drží bohatství odpovídající majetku sta milionů nejchudších Indonésanů. Nedávný ekonomický růst se totiž čtyř pětin obyvatel souostroví prakticky nedotkl, těží z něj pouze horních dvacet procent.

Ze všech uvedených důvodů vyšli především mladí Indonésané protestovat. Po celé zemi vyvěšují nebo malují pirátskou vlajku se stylizovanou lebkou zvanou One Piece, inspirovanou postavou piráta jménem Jolly Roger z japonských manga a anime Straw Hat.

Vlajka One Piece, kterou mávají protestující i v Nepálu, Bangladéši a na dalších místech, kde se protestuje proti útlaku a nespravedlnosti, symbolizuje boj za svobodu — v případě Indonésie odpor proti stále více autoritářským praktikám, aroganci elit a celkově nepříjemnému politickému klimatu, který se zemí v posledních několika letech, mimo jiné i v důsledku sílícího pravicového populismu, šíří.

Indonéští politici mají z protestního hnutí obavy a snaží se ho delegitimizovat tvrzením, že rozvrací národní jednotu. Vlajky s anime lebkou poprvé vyvěsili indonéští studenti v únoru v reakci na vládní škrty a své hnutí nazvali Dark Indonesia. Název měl zdůraznit kontrast s monumentálním — a zatím nepříliš realistickým — vládním plánem Golden Indonesia 2045, díky kterému se indonéský národ měl symbolicky suverénní zemí s prosperující, rozvinutou a spravedlivou společností.

Indonéským politikům se evidentně jejich plán nedaří naplňovat: nejsou prakticky schopni vyvést desítky milionů lidí z bídy třetího světa, což je o to smutnější, že ještě před několika lety měla Indonésie skvěle ekonomicky našlápnuto. Potenciál byl ovšem prospěchářstvím a nekompetencí státních představitelů během krátké doby promrhán. Nyní je nezbytné, aby vláda vzala uvedené požadavky opozice vážně, a jeden po druhém poctivě adresovala. Jinak pirátské vlajky ani hořící auta z ulic indonéských měst nezmizí.

Naděje a rizika indonéské demokracie

Jak připomínají indonéští politologové Mudhoffir a Hadiz (2021), neliberální vývoj v zemích třetí vlny (re)demokratizace, včetně Indonésie, není historickou anomálií. Neexistuje žádný univerzální model, který by vždy vedl lineárně k liberální demokracii, jak předpokládají zastánci teorie demokratických přechodů. S globálním vzestupem pravicového populismu, poháněného expanzí neoliberálního kapitalismu, se neliberální tendence prosazují nejen v mladých demokraciích, ale i v těch zavedených.

Největší ohrožení však čelí takzvané defektní demokracie — systémy formálně demokratické, avšak oslabené klientelismem, oligarchizací či nacionalismem, kam se Indonésie dosud řadí, jakkoli jí být už nemusí. Právě defektní demokracie jsou nejvíce náchylné k autokratizaci a nejvíce potřebují ochranu i podporu. Pokud však jedna z těchto křehkých demokracií dokáže obstát, může její příklad inspirovat ostatní.

Přežití i nedokonalého systému vysílá signál, že konec demokracie není nevyhnutelný — a to jak v jihovýchodní Asii, tak ve střední Evropě, kde jsou podobné tlaky dobře známé. A naopak, pokud jsou občanská práva a svobody v defektní demokracii dále omezena, hrozí její propad mezi takzvané elektorální autokracie, tedy země, kde formálně probíhají volby, o jejich vítězi však bývá rozhodnuto předem.

Jinými slovy, budoucnost Indonésie bude záviset na tom, zda se opozici a občanské společnosti podaří vynutit reformy, nebo zda režim zvolí cestu tvrdší represe. Pokračující protesty mohou být zároveň varováním i inspirací pro jiné státy, jejichž demokracie jsou ohroženy podobnými procesy — od střední Evropy po Latinskou Ameriku.

Indonésie, země s největší muslimskou populací světa a obrovskou etnickou i geografickou rozmanitostí, už jednou ukázala, že demokracie může fungovat i v takto složitých podmínkách. Současná politická a sociální krize proto není jen domácí záležitostí, ale také testem odolnosti demokracie ve světě, kde se autoritářské a populistické tendence znovu dostávají do popředí.