Před deseti až dvaceti lety byla Indonésie dávána za vzácný příklad země „třetího světa“, která se po pádu Suhartova autoritářského režimu v roce 1998 dokázala poměrně úspěšně transformovat. Po chaotických začátcích, kdy zemi sužovaly komunální a separatistické konflikty, nastalo od roku 2004 období stability, ekonomického růstu a relativního politického klidu.

Z „národa kuliů a kuliho mezi národy“, jak svou zemi s nadsázkou označil indonéský prezident zakladatel Sukarno (1901—1970, vládl 1945—1966), se během několika šťastných let stala poměrně prosperující demokratická země, považovaná za jednoho z nových asijských draků. Za prezidenta Susila Bambanga Yudhoyona (2004—2014) sice přetrvávaly problémy — korupce, vliv islamistů, slabá ochrana menšin — přesto se zvedala střední třída a chudoba pozvolna ustupovala. Celkově vývoj působil optimisticky.

Po nástupu nového prezidenta Joka Widoda v roce 2014 se očekávalo pokračování nastoupeného trendu. Jeho první roky vlády provázely reformní kroky a budování infrastruktury. Brzy se však ukázalo, že úsilí v boji s korupcí začíná oslabovat, politickému diskursu začínají dominovat autoritářské prvky prosazované legislativními prostředky a miliardy mizí v projektu nového hlavního města Nusantara, budovaného uprostřed kalimantanské džungle.

Problematické byly i dva nově schválené soubory zákonů, potírající občanské svobody a jdoucí na ruku velkým společnostem. Pandemie covid-19, odliv investorů a omezení financí do výzkumu, start-upů a inovací navíc vyústily v bankroty a ztrátu pracovních míst.

V čele země stál teprve deset měsíců nový prezident Prabowo Subianto, když na přelomu srpna a září 2025 sevřela Indonésii největší vlna protestů od roku 1998. Brutální zásahy bezpečnostních složek situaci dále vyhrotily. Bilance byla děsivá: deset mrtvých, dvacet nezvěstných a přes tři tisíce zatčených.

Televize vysílaly apokalyptické záběry, na nichž plameny polykaly budovy a bohužel umírali i lidé. Situace připomněla neblahé události jara 1998, kdy se Jakarta, Medan, Surakarta a další města propadla do chaosu, rabování a násilí vůči etnickým Číňanům. Panovaly obavy, aby se nepokoje nepřelily do masového násilí, kterému v Indonésii opakovaně propuká přibližně jednou za generaci.

Vzpomeňme na události indonéské revoluce koncem čtyřicátých let minulého století, kdy se národněosvobozenecký boj proti Nizozemcům obrátil i proti některým sociálním vrstvám, například aristokracii, nebo na roky 1965—1966, kdy bylo vyvražděno více než půl milionu komunistů a de facto zničena celá levice, a nakonec i na zmíněný závěr devadesátých let, kdy padl dlouholetý autoritářský režim prezidenta Suharta, který vládl už od roku 1966.

Ekonomická frustrace a hněv na politické elity

Proč ale Indonésané vyšli do ulic právě na konci letošního srpna? Klíč k pochopení nabízí události posledního roku.

Dne 20. října 2024 složil přísahu nový prezident Prabowo Subianto, vítěz únorových voleb. Jeho zvolení okamžitě vyvolalo obavy mezi demokratickými a lidskoprávními kruhy: bývalý generál byl totiž úzce spojen s režimem prezidenta Suharta. Stál v čele elitního sboru KOSTRAD (Velení strategických rezerv indonéské armády), podílel se na brutálním obsazení Východního Timoru v letech 1975—1976 a byl spojován s únosy prodemokratických studentů těsně před pádem diktatury v květnu 1998. Rodinné vazby jeho roli ještě posilovaly — mezi lety 1983 a 1998 byl dokonce Suhartovým zetěm.

Během volební kampaně dokázal Prabowo svou minulost částečně zakrýt. Vystupoval spíše jako „dobrosrdečný strýček“ než tvrdý generál, čímž oslovil i část mladé generace, která už éru autoritářského režimu nemůže pamatovat. Přestože proti němu stáli dva mladší a progresivnější kandidáti, mnoho voličů dalo hlas právě jemu — navzdory tomu, že jejich zájmům rozumí jen pramálo.

Jakožto bývalý generál represivního „Nového pořádku“, tedy autoritářského režimu generála Suharta, Prabowo nerozumí občanským svobodám a fungování civilní demokratické vlády. Není proto překvapivé, že jedním z prvních rozhodnutí jeho široké parlamentní a vládní koalice bylo březnové prosazení novely zákona o indonéské armádě, která umožňuje zapojení vysokých armádních představitelů obsazovat funkce v pěti dalších civilních tělesech. Tento krok vyvolal první letošní vlnu větších protestů, které byly sice odhodlané, ale ve srovnáním s tím, co mělo přijít, ještě poměrně umírněné.