Ani zveřejnění třiceti tisíc stran kabelogramů a diplomatických depeší z americké ambasády v Jakartě nepomohlo zatím v Indonésii prolomit tabu ohledně masového vraždění levičáků v letech 1965 a 1966 — na počátku autoritářské vlády generála Suharta. Shodují se na tom pozorovatelé na základě odezvy, jíž vyvolaly materiály během posledních sedmi dní, tedy první týden po zveřejnění.

Kabelogramy a depeše konkrétně dokazují, že uchopení moci Suhartem na jaře 1966 nebylo bezprostřední reakcí na hrozbu přechodu země ke komunismu, jak zní doposud platný oficiální výklad, ale vyvrcholením cíleného mnohaměsíčního procesu, v rámci nějž byla armáda připravena provést i klasický puč.

Dále dokumenty dokládají, že obětí masakrů — z nichž většina byli členové Komunistické strany Indonésie (PKI) — bylo skutečně několik set tisíc, že byly pobíjeny systematicky a že armádě asistovali horliví muslimští radikálové, které burcovali organizovaně kazatelé z největší dosud působící islámské organizace v zemi.

„Obecně vzato, není žádná ze skutečností odhalených dokumenty úplnou novinkou. Někteří ale předpokládali, že publikace takového množství podkladů rozvíří přeci jen více debatu. U dominantní skupiny indonéských politiků a novinářů však stále přežívá názor, že nejlepší je staré rány příliš neotevírat,“ hlásila do víkendového vysílání BBC Rebecca Henschkeová, jakartská dopisovatelka stanice.

„V našich médiích se o zveřejněných materiálech objevilo jen málo článků, a většinou šlo o dementi islámských organizací nebo o relativizaci uváděných počtů obětí. Oficiální verze stále zní, že PKI připravovala převrat, jemuž Suharto zabránil, a že vláda samotného Suharta byla pro Indonésii požehnáním,“ přiblížila na Al-Džazíře Raisa Widiastriová, indonéská studentská aktivistka, která organizuje debaty o národní historii, a ještě doplnila:

„O událostech z let 1965 a 1966 se už dnes smí veřejně mluvit, a zvlášť mladé lidí příslušná témata zajímají. I mně osobně se ale často stane, že mi některý ze zastánců oficiálního výkladu začne při jeho zpochybnění vyhrožovat, agresivně nadávat, nebo mě přímo napadne.“

Kontext masakrů

Indonéská armáda začala se systematickým zabíjením levičáků na začátku října 1965 po dosud nevyjasněné vraždě šesti generálů, jež měla být podle oficiálního výkladu dílem komunistů a počátkem komunistického puče. V zemi s prezidentským systémem vládl v té době ještě první postkoloniální prezident Sukarno, který začlenil Indonésii do Bloku nezúčastněných států, mocensky se ale opíral i o komunisty a vyjednával o užší spolupráci s Čínou.

Komunistická strana Indonésie byla v dané době třetí největší komunistickou stranou na světě a měla na tři miliony členů. Její radikální křídlo přitom tlačilo na Sukarna, aby PKI svolil k ustavení vlastních ozbrojených gard. Dle dosud oficiálního výkladu v Indonésii byl přitom Sukarno nakloněn tomuto požadavku vyhovět. Řádné vyšetření vraždy generálů a cílů indonéských komunistů, které by objasnilo dané otázky nestranně, ovšem neproběhlo.

Jednotky generála Suharta, islamisté a antikomunističtí radikálové začali na každý pád v říjnu 1965 s postupnou likvidací celého indonéského levicového hnutí, přičemž nejkrvavěji se postupovalo právě vůči PKI. Masakry pokračovaly řadu měsíců. Dle různých odhadů bylo zabito půl milionu až 1,5 milionu komunistů a mnoho dalších levicově smýšlejících lidí, nezřídka v rámci lynčování či jinak brutálními způsoby. Přibližně dva miliony lidí byly uvězněny.