Julian Assange je Robin Hood internetového věku. Bohatým bere a dává chudým. Žijeme ve společnosti, která o sobě ráda říkává, že je svobodná, leč měříme-li svobodu možnostmi člověka rozhodovat o tváři své každodennosti, pak svoboda majitelů například korporace Hyundai, svoboda manažerů jejich české pobočky a svoboda jejich nošovických zaměstnanců nejsou totožné.

Uvažujeme-li prakticky nad mírou svobody konkrétních jednotlivců v takto konkrétně vymezených srovnáních, najednou vyvstane nabíledni, že ve svobodné společnosti jsou lidé co do svobody bohatší, lidé chudší, a dokonce i opravdoví nuzáci, například bezdomovci, jejichž prostoru svobody se ani Assangeho počínání nijak bezprostředně nemůže dotknout.

Takové bohatství měřitelné šíří svobody pramálo souvisí s hmotnými prostředky, přesto základní obraz platí: Assange je sympatickým zbojníkem, který zpupně bohatým prostor svobody poněkud zužuje, zatímco těm chudším, jejichž svobodu podvazuje už nedostatek informací, její prostor podstatně rozšiřuje.

Říct o Assangem, že je zbojník, samozřejmě znamená připustit, že jeho počínání je v něčem hraniční; definovat je jako pro velkou část lidí legitimní, jakkoli z hlediska panující moci patrně ne legální počin. Znamená to uznat alespoň část ze síly alespoň některých argumentů, které se proti Assangemu užívají.

Základní námitky proti plošnému zveřejnění amerických depeší zaznívají vcelku dvě: za prvé diplomacie bez určitého stupně utajení není možná, poněvadž musí částečně používat i metody, které nelze vzhledem k povaze některých bezpečnostních hrozeb vystavovat se vším všudy na odiv, a za druhé se jedná právě o tu bezpečnost, kterou údajně kompletní zveřejnění depeší fatálně ohrožuje.

Myslím, že oba argumenty jsou platné jen velmi podmíněně a pouze z hlediska americké vlády. Pokud právě zveřejňované materiály za takové pokládá, pak si musí především položit otázku, zda bylo rozumné zpřístupnit je třem milionům státních zaměstnanců.

Není vůbec korektní tvrdit, že Assange zveřejnil materiály z nějakého zavilého odporu k USA. On přece rovněž publikoval zásadní materiály o politické kriminalitě v Keni, o zločinech bank a korporací a za svou publikační činnost vloni dostal novinářskou cenu Amnesty International. A pokud zveřejňuje informace, které usvědčují USA z porušování jejich vlastních zákonů či úmluv, k nimž přistoupily, je to přece v jejich zájmu, nikoli proti němu.

Nadto dosud zveřejněné depeše nevrhají na Spojené státy nijak devastující světlo a dle mínění některých dokonce jediná světová mocnost, jejíž dlouhodobou diplomatickou pozici dosud zveřejněné depeše posilují, je Izrael, neboť prokazují, že i arabské země v regionu s výjimkou Sýrie za kulisami sdílejí jeho obavy a argumenty.

Navíc, a to je vůbec rozhodující: Assange přece není tím, kdo eventuálně zneužil přístupu k informacím. Jeho pozice se prakticky ničím neliší od pozice pětice světových médií, kterým Assange k depeším zprostředkoval přednostní exkluzivní přístup: The New York Times, The Guardian, El País, Der Spiegel a Le Monde. Assange ani velká pětka světových médií nic nezcizili, jen publikují to, k čemu se dostali.

Spojené státy i další demokratické mocnosti mají možnost na zkušenost zveřejnění diplomatických depeší reagovat třemi způsoby. Tím prvním je represe. Bohužel bizarní perzekuce Assangeho i mnohé silácké výroky vládních i opozičních amerických představitelů naznačují, že se hodlají vydat i tímto směrem. To činí z boje za WikiLeaks jeden z nejpodstatnějších zápasů za občanská práva v živé paměti.

Za druhé se nepochybně změní způsob, jakým se s diplomatickými informacemi zachází, Američané i další mocnosti si je budou lépe hlídat. Na druhou stranu lze mít prakticky za jisté, že ve věku internetu neustanou snahy o publikování materiálů, které se státy či korporace pokoušejí před veřejností utajit. A obecně je nutné s takovou snahou sympatizovat, poněvadž dovoluje prakticky poměřovat činy se slovy.

Pokud mají díky internetu vlády a represivní složky nepoměrně širší a jednodušší možnosti shromažďovat informace o svých občanech, není přece žádný kloudný argument, který by mohl zdůvodnit, proč by tomu tak nemělo být i opačně. Mohou být případy, které se opravdu mohou dotknout bezpečnosti nejen vlád, ale občanů: Ty je třeba ale posuzovat individuálně, a nikoli apriorním zákazem publikace interních materiálů.

Konečně nejlepší možnou reakcí, k níž ale bohužel prozatím prakticky nic nemíří, by byla snaha uvést počínání diplomacie Spojených států i dalších zemí do souladu s deklarovanými cíli. Pokud můžeme vzít vážně slova amerického velvyslance v Británii, který včera v Guardianu napsal: „Nic nás neodvrátí od našeho odhodlání budovat spolu s našimi spojenci mírumilovnější a bohatší svět,“ pak by přece zveřejnění dokumentů umožňujících světové veřejnosti posoudit, jak se ono odhodlání projevuje v praxi, nemělo vzbuzovat tolik hořkosti.

Potíž je v tom, že prakticky všechny diplomacie světa, nejen ta americká, prozatím slouží k prosazování mocenských zájmů svých zemí, které ne vždy mají tak noblesní povahu jako vyjádření amerického diplomata. A pokud se zjištění, že snaha skrýt těžko obhajitelné počínání velmocí, je pro budoucnost už v internetové éře marná, promítne postupně i do posunu v jejich konání tak, aby skutečně v daleko větší míře působily odhodlaně k proměně mezinárodního společenství v přátelský, mírumilovný a demokratický celek, pak by si Julian Assange opravdu zasloužil Nobelovu cenu míru, jejíž udělení mu s nedbale skrývanou škodolibostí navrhlo Rusko.

Pro americkou politiku je aféra zveřejněných diplomatických depeší stejnou příležitostí ke kultivaci, jakou byla aféra Watergate. Je ale bohužel čím dál tím více zjevné, že ji ani tentokrát nejspíše nevyužije.

Specifická úloha přitom připadá bizarnímu zneužívání sexuálního motivu, což je v dějinách americké represe namířené proti nepohodlným obhájcům občanských práv neslavnou tradicí sahající až k rasistickým lynčujícím gangům na americkém jihu, jak upozornila na okraj případu britská organizace Women Against Rape.

Jakkoli stížnosti obou Švédek zasluhují stejně poctivé a bezpředsudečné posouzení jako vše, co publikují WikiLeaks, nelze přehlédnout prapodivnou agilitu britských i švédských úřadů, které nekoresponduje s jejich počínáním v analogických případech.

Názor, že se jedná jen o účelovou snahu Assangeho diskreditovat, případně kriminalizovat, podporuje i bezprecedentní snaha odstřihnout jeho mediální organizaci od finančních prostředků i přístupu k internetu.

To vše jsou témata, která můžeme sledovat v zahraničním tisku. Internetová verze Guardianu depeším věnuje prakticky soustavně speciálně upravený nejexkluzivnější prostor svého internetového vydání. Šéfredaktor El País Javier Moreno označil případ uniklých depeší za „zřejmě nejdůležitější věc, kterou náš deník přinesl za dobu své existence.“

V obou médiích, ale i jinde v solidním západním tisku, se diskutuje o obsahu depeší a základním odvozeným tématem je ohrožení svobody projevu, práva na informace, svobody internetu.

Odlesk toho v českých médiích snad ani nemůže být směšnější. MF Dnes ve svém sesterském internetovém vydání idnes.cz už několik dní na svém webu propaguje jedinou zprávu, která je také jediným dosud zveřejněným podstatným potenciálním argumentem proti WikiLeaks. Je třeba o něm ale diskutovat i z toho hlediska, nakolik je legitimní publikací i tohoto typu informací usilovat o proměnu americké zahraniční politiky tak, aby sestavování podobných seznamů vůbec nebylo zapotřebí.

Jako by obhajoba zájmů amerického vojensko-průmyslového komplexu byla v MF Dnes tou nejzazší metou a aspirací. Obsahu depeší se z posledních sedmi zpráv v idnes.cz netýká ani jedna. Ale třeba se nálada fenomenálně provinčních českých médií změní, včetně náhledu českých novinářů na kolegy z WikiLeaks, objeví-li se mezi čtvrtmilionem postupně zveřejňovaných depeší některé zabývající se Českou republikou.

Dovíme-li se tu třeba podrobnosti o tom, jak naše republika vyjednávala o gripenech, či jak to doopravdy bylo s radarem, možná se teprve pobavíme. I na účet těch českých médií, která si své vlastní poslání podle všeho definují jinak než El País, Guardian nebo Der Spiegel.