Často jsem uvažoval, jak budou média reagovat, až přijde ekologická apokalypsa. Představoval jsem si, jak se objeví stručné, senzační zprávy v televizních novinách, neschopných vysvětlit, proč se tak děje a co s tím lze dělat. Pak by se moderátor obrátil na ekonomy s otázkou: „Co to udělá s cenami akcií?“ a přešlo by se ke sportu. Jak vidíte, nechovám k odvětví, v němž pracuji, zvláštní důvěru. Co jsem ovšem nečekal, je úplné mlčení.

Ohromná část světa hoří. Vypadá to zhruba tak, jak byste si bývali představili peklo. Vzduch má barvu okru. Viditelnost se v některých městech snížila na třicet metrů. Vojenské lodě evakuují děti z ostrovů, některé se již udusily. V plamenech vymírají celé druhy zvířat. Jedná se takřka jistě o dosud nejhorší ekologickou katastrofu 21. století.

A média? Propírají šaty, které si vévodkyně z Cambridge oblékla na premiéru Jamese Bonda, denní dávku debility Donalda Trumpa nebo řeší, kdo dostal padáka v halloweenské epizodě Star Dance. Nejdůležitější debata týdne, která zaměstnává zpravodajství celého světa? Klobásy: opravdu jsou tak nezdravé?

Sám tu ale mluvím o mnohem větší grilovačce. Požáry zuří po celé pět tisíc kilometrů dlouhé Indonésii. Objektivně uváženo, jde o událost jednoznačně důležitější než cokoliv jiného, co se právě teď kdekoliv na Zemi děje. A to byste se skutečně neměli dozvědět od sloupkaře kdesi uvnitř jedněch novin. To by mělo stát na prvních stranách všech novin, palcovými titulky.

Rozsah toho inferna je těžké vůbec postihnout. Jedno srovnání by mohlo pomoct: právě teď produkují Indonéské požáry víc oxidu uhličitého, než celá ekonomika Spojených států. A za poslední tři týdny vypustily do atmosféry víc CO2, než zvládne Německo za celý rok.

To ale ještě k pochopení nestačí. Probíhající katastrofu nelze změřit v částicích na milion (jednotka, v níž se měří koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře — pozn. DR). V ohni zanikají poklady právě tak vzácné a nenahraditelné, jako archeologické památky srovnané se zemí Islámským státem. Orangutani, levharti obláčkoví, medvědi malajští, giboni, sumaterští sloni i tygři — ti všichni (a tisíce, možná miliony dalších druhů) přicházejí o poslední zbytky svého přirozeného prostředí.

↗

Jednou z provincií, které teď trpí v plamenech, je i Západní Papua, od roku 1963 ilegálně okupovaná Indonésií. Když mi bylo čtyřiadvacet, strávil jsem v ní půl roku výzkumem některých faktorů, které vedly k dnešní tragédii. V té době šlo o ráj na Zemi — endemické druhy žily v každé bažině, v každém údolí. Kdoví kolik jich zmizelo v posledních několika týdnech. Uplynulý týden jsem strávil slzavým procházením fotek míst, která jsem si tehdy zamiloval a z nichž dnes zbyl sotva popel.

Údaje o emisích skleníkových plynů nemohou zachytit útrapy, kterými musí procházet lidé v postižených místech. Posledním velkým požárům v roce 1997 padlo za oběť na patnáct tisíc dětí mladších tří let — zahubilo je zamoření vzduchu kouřem. Tentokrát je to, co se v Indonésii děje, podle všeho ještě mnohem horší. Chirurgické roušky, rozdávané po celé zemi, nijak zvlášť proti smogu nepomáhají. Na Kalimantanu musejí v maskách jednat i poslanci v parlamentu. Jednací místnost je tak zadýmená, že na sebe sotva vidí.

A nehoří jen stromy — hoří sama půda. Velká část deštných lesů roste na obrovských vrstvách rašeliny. Jakmile se oheň jednou dostane do země, ta pak dokáže doutnat po celé týdny a vyfukuje oblaka metanu, oxidu uhelnatého, ozonu a exotických plynů typu kyanidu amonného. Oblaka se táhnou stovky kilometrů a vedou až k diplomatickým konfliktům se sousedními zeměmi.

Proč se to stalo? Indonéské lesy byly po desetiletí pleněny těžařskými a zemědělskými firmami. Rašelinou jsou pak hloubeny kanály, které ji mají odvodnit a vysušit. Na odlesněných pozemcích se zakládají monokulturní plantáže průmyslového dřeva či palmy olejné. A nejsnazší metodou odlesňování je vypalování. Každý rok to vede k pohromám. Ale letos, za extrémního sucha způsobeného El Niñem, to byl recept na ekologickou apokalypsu.

Indonéský prezident Joko Widodo je — nebo by aspoň chtěl být — demokratem. Vede ovšem národ, kde se korupci a fašismu tradičně dařilo. Dobře to ukazuje ceněný dokument Joshui Oppenheimera The Act of Killing. Mapuje v něm osudy vůdců komand smrti, která během Suhartova teroru v šedesátých letech vyvraždila s podporu Západu milion lidí. Ve filmu zobrazovaní vrahouni dodnes vydělávají na jiných formách organizovaného zločinu, mimo jiné i z ilegální těžby dřeva.

Stojí za nimi rovněž polovojenská organizace zvaná Mládež Pankasily. Tři miliony jejích členů vypadají se svými oranžovými maskáči, červenými barety, duchamornými slavnostmi a ryčnými písněmi jako fašistická milice z některé novely J. G. Ballarda. V Indonésii na rozdíl od Jižní Afriky po pádu diktatury nevznikla žádná Komise pravdy a usmíření. Masoví vrazi jsou stále ctěni coby hrdinové a oslavováni v televizi. Někde, zejména ve zmíněné Západní Papui, politické vraždy pokračují.

A ti, kdo páchají zločiny proti lidskosti, se zločinů proti přírodě neštítí. Jakkoli se zřejmě Joko Widodo snaží požáry zastavit, jeho možnosti jsou omezené. Plány jeho vlády jsou rozporné: patří mezi ně i dotace na pěstování palem olejných, které doslova přilévá olej do ohně.