Čínu zasáhla v posledních týdnech vedra a související extrémní sucha, jaká země nezažila více než šedesát let. Dlouhotrvající vysoké teploty a minimální srážky vedly k vysušení koryt velkého množství čínských řek — například průtok nejdelší čínské řeky Jang-c'-ťiang klesl na polovinu průměrných hodnot. Největší čínské jezero Pcho-jang v provincii Ťiang-si se zmenšilo na téměř pětinu své obvyklé plochy.

Nejvíce byla současnou krizí zasažena provincie S'-čchuan na jihovýchodě Číny. S'-čchuan je v Číně na první příčce výroby energie z hydroelektrických zdrojů, které tvoří až osmdesát procent celkové výroby energie v provincii. Kromě pokrytí vlastní spotřeby vyváží S'-čchuan elektřinu také do ostatních částí Číny, především do vyspělých provincií na východním pobřeží.

Výpadek hydroelektrických zdrojů za situace, kdy vedra vyhnala poptávku po energii vysoko nahoru, proto provincii zasáhl obzvlášť tvrdě. Nedostatek energie vedl místní vlády k přídělovému systému elektřiny, což mělo za následek omezení nebo úplné pozastavení fungování velké části místního průmyslu.

Sucha si vybrala svou daň na zemědělské úrodě a zásadně ovlivní podzimní sklizeň. Podle čínského ministerstva pro vodní zdroje zasáhla sucha po celé zemi téměř 22 tisíc kilometrů čtverečních úrodné půdy a dopadla na 350 tisíc hospodářských zvířat.

Vedle pokračujících dopadů striktní protipandemické politiky, hypoteční krize a rostoucí nezaměstnanosti mladých lidí přidává současná environmentální krize další břemeno pro již tak těžce zkoušenou čínskou ekonomiku.

Spása v uhlí?

Současná environmentální krize odhalila i rizika spoléhání na hydroelektrické zdroje, které tvoří kolem osmnácti procent čínského energetického mixu. V reakci na výpadky vodních elektráren reagovaly úřady zvýšením spalování uhlí, ovšem ani uhlí nedokáže kvůli nedostatku dostupných kapacit existující poptávku zcela pokrýt.

Uhlí se na čínském energetickém mixu podílí až šedesáti procenty. Se začátkem patnácté pětiletky v roce 2026 má přitom Čína podle současných závazků začít s omezováním spotřeby uhlí. Jeho omezení má přispět k naplnění cíle v roce 2030 začít snižovat celkové emise oxidu uhličitého a do roku 2060 dosáhnout uhlíkové neutrality. Čínský závazek je pro globální boj proti změnám klimatu nesmírně důležitý — Čína je v současnosti odpovědná přibližně za třicet procent celkových světových emisí oxidu uhličitého.

Ambicióznější plány na odstřihnutí ekonomiky od uhlí musely být vzhledem k politické a ekonomické realitě již v minulosti korigovány. Nepromyšlený a narychlo implementovaný odklon od uhlí v rámci kampaně proti znečistění ovzduší nechal v roce 2017 v zimních mrazech miliony lidí na severu Číny bez vytápění. Vláda v Pekingu také v posledních letech uvolnila limity na výrobu energie z uhlí v reakci na ekonomické dopady pandemie a celkové zpomalování ekonomiky.

Navzdory faktu, že Čína je světovým lídrem v instalaci nových kapacit obnovitelných zdrojů, podílí se větrná a solární energie na jejím celkovém energetickém mixu stále jen asi deseti procenty. Vedení země schvaluje stále nové projekty uhelných elektráren, jež ovšem často nahrazují staré neefektivní elektrárny, které produkovaly mnohem více emisí. Uhlí však stále zůstává zárukou poslední instance, která zajišťuje energetickou bezpečnost země.

Rizika a příležitosti klimatických změn

V čínské politické nebo společenské debatě prakticky nefiguruje klimatický skepticismus známý ze Západu. Vláda dlouhodobě deklaruje, že řešení dopadů klimatické krize je — i v širším kontextu budování „ekologické civilizace“ — politickou prioritou. Není však zdaleka prioritou jedinou a Peking ji vždy poměřuje s ostatními klíčovými cíli, především s udržením ekonomického růstu a zachováním společenské stability.

Přestože úřady vysvětlují extrémy počasí, jako jsou současná sucha nebo loňské záplavy na Žluté řece, jako důsledky změn klimatu, nezdá se, že by jednotlivé události vedly stát k přehodnocení politických odpovědí na environmentální krizi. Tlak na vládu ze strany čínské populace vychází v environmentálních tématech tradičně především z bezprostředních otázek místního znečistění. Peking proto nepovažuje klimatické změny za bezprostřední hrozbu pro legitimitu režimu.

Převzetí klimatického a obecně environmentalistického diskurzu státostranou také znamená, že čínské debatě o klimatu dominuje především narativ zdůrazňující úspěchy čínské klimatické politiky a s tím spojenou mezinárodní prestiž. Vláda zde dává údajně ukázkové chování Číny do kontrastu především se Spojenými státy.

V zájmu čínské vlády však nepochybně je co nejlepší příprava na vyrovnání se s dopady klimatických změn. Vedle snahy o omezení negativních dopadů — od ohrožení potravinové soběstačnosti až po akutní nedostatek vody — chce Čína ze zelené tranzice globální ekonomiky také výrazně profitovat. To se koneckonců už děje: Čína je díky včasným a masivním investicím světovým lídrem v zelených technologiích, včetně elektrických aut a fotovoltaiky. Současně je také klíčovým producentem surovin, které jsou potřebné pro jejich výrobu.

V obavách z dominance čínských zelených technologií rozhodla americká Bidenova administrativa o masivních investicích do jejich domácího rozvoje v rámci takzvaného Inflation Reduction Act. Zelená transformace světové ekonomiky tak vede k rozpoutání nového konkurenčního boje o technologický primát v budoucnosti.

Vstup dalších aktérů do doposud značně vyklizeného prostoru zelených technologií vytvoří další tlak na Peking, jehož klimatická politika je od počátku motivována pragmaticky. Zároveň se Čína bude snažit ukázat, že v klimatické agendě je světovým lídrem.

Jak upozorňuje server Politico, rozbíhající se souboj o globální ekonomickou dominanci, ale také o mezinárodní prestiž tak může paradoxně přinést větší úspěchy co do omezování dopadů klimatických změn, než tolik skloňována mezinárodní spolupráce.