↗

Přestože Čína masivně investuje do rozvoje a využití zelených technologií, nadále se spoléhá na fosilní paliva, především na uhlí, které odpovídá za zhruba 63 procent výroby čínské energie. Foto Stringer, AFP

Čínská lidová republika je dnes světovým lídrem ve vývoji a výrobě technologií klíčových pro zelenou transformaci — a také v jejich aplikaci. K začátku letošního roku činila instalovaná kapacita solární energie v užitkovém měřítku v Číně 228 GW, což je více, než ve zbytku světa dohromady. Kapacita větrné energie pak dosáhla 310 GW, což je téměř čtyřicet procent celkové světové instalované kapacity.

Čína rovněž dominuje v elektromobilovém průmyslu — v loňském roce bylo šest z deseti největších světových výrobců baterií do elektromobilů právě z ČLR. Země vede nejen ve výrobě elektroaut a jejich součástí, ale také v jejich komerčním rozšíření. Loni představovaly elektromobily celou čtvrtinu všech nových aut prodaných v Číně, což znamená 59 procent elektrických aut prodaných na celém světě.

Čína sází na zelené technologie z více důvodů

Země pod vládou komunistické strany pohlížela na investice do zelených technologií především pragmaticky jako na příležitost k posílení bezpečnosti, stability a soběstačnosti vlastního energetického sektoru a získání pozice v rychle rostoucím odvětví, kde nemusela konkurovat již etablovaným hráčům.

Důležitý impuls v tomto směru přinesla už globální ekonomická krize v roce 2008. Podniky se při rozvoji zelených technologií mohly opřít o štědrou státní podporu a pobídky kombinované s unikátními výhodami obrovského čínského trhu, který čínským firmám umožňuje bezkonkurenční škálovatelnost výroby a optimalizaci dodavatelských řetězců.

Čína navíc podporovala strategické akvizice a investice čínských firem v zahraničí do těžby surovin potřebných pro zelené technologie, čímž získala dominantní pozici napříč výrobními řetězci v elektromobilech, fotovoltaice i větrné energetice.

Se státní podporou je ovšem také spojeno obrovské mrhání zdroji, protože zdaleka ne všechny projekty byly úspěšné. Přesto kroky čínské vlády výrazně napomohly k dramatickému snížení cen zelených technologií, což umožnilo jejich další rapidní vývoj. Čínské firmy zvyklé na ostrou konkurenci na domácí půdě a souboj o snižování nákladů představují vážnou konkurenci pro zavedené evropské hráče, kteří v rozvoji elektromobility zaspali.

Hrozící expanze čínských značek na evropské trhy v příštích letech zásadně změní podobu čínsko-evropských obchodních vztahů. Poměrně levné čínské elektromobily už v některých zemích vyvolávají paniku. Ve svém projevu o stavu Unie z minulého týdne předsedkyně Evropské Komise Ursula von der Leyenová přislíbila prošetření dovozu subvencovaných elektromobilů z Číny.

Ekonomické důvody nejsou ale jedinou motivací zelené čínské transformace: ta je součástí linie Komunistické strany ČLR. I když klimatické změny nejsou v zemi pod vedením jedné strany zásadním společenským tématem, ekologické problémy, které s ní souvisejí a ovlivňují kvalitu života, hrají pro čínské obyvatele důležitou roli, jak to ostatně dokládají i průzkumy veřejného mínění.

Jde především o znečištění ovzduší, které v minulosti způsobovalo velkou nespokojenost a místním protesty, jež hrozily přerůst v politický problém i pro centrální vládu. Čínská vláda proto v roce 2014 vyhlásila „válku znečištění“.

Projekt „ekologické civilizace“ a vize „krásné Číny“ jsou proto důležitou součástí státní politiky z důvodu legitimity režimu. To platí tím více, čím víc se zpomaluje dosavadní rapidní ekonomický růst a strana začíná čínskou ekonomiku stále více přeorientovávat na kvalitu, čímž si chce zachovat přízeň čínské střední vrstvy.

Úroveň znečištění ovzduší se skutečně na mnoha místech snížila — celostátní úroveň koncentrace částic PM 2.5 se mezi lety 2013 a 2021 snížila o 37 procent.

Novinové titulky a typické obrazy milionových měst zahalených šedou clonou tak už dnes zobrazují spíše Indii než Čínu, i když situace v Číně má stále daleko od ideálu — v roce 2021 byla v Pekingu podle oficiálních údajů například průměrná koncentrace částic PM 2.5 ve výši 33 mikrogramů na metr krychlový, v Praze to bylo jedenáct — limit Světové zdravotnické organizace činí pět mikrogramů.

↗

Města a krajinu topící se v mlze prachu už dnes vidíme častěji na fotografiích z Indie než Číny, ale i tam je situace stále daleko od ideálu. Foto Charlotte Marillet, Flickr

Uhlí stále vede

Nenechme se však zmást prvním pohledem, který bychom se z rychlosti čínské zelené transformace mohli odnést. Skutečnost je komplikovanější. Přestože Čína masivně investuje do rozvoje a využití zelených technologií, nadále se spoléhá na fosilní paliva, především na uhlí, které odpovídá za zhruba 63 procent výroby čínské energie. Podíl solární a větrné energie se pohybuje kolem čtrnácti procent a nefosilní zdroje dále doplňuje asi pěti procenty jádro a asi čtrnácti procenty hydroenergetika.

V minulém roce navíc došlo ke schválení vybudování nejvyššího počtu nových uhelných elektráren od roku 2015. V globálním měřítku šlo o celých 92 procent všech schválených projektů. Trend pokračuje i v letošním roce.

Jedním z faktorů pokračující podpory „špinavého“ uhlí je obava o stabilitu dodávek energie — jako tomu bylo v případě katastrofálního sucha v minulém roce, která způsobila výpadek vodních elektráren v provincii S’-čchuan, jež elektřinou zásobují i další čínské provincie. Svou roli v podpoře uhlí hrál i nárůst spotřeby elektřiny kvůli používání klimatizace.

Energie vyrobená z uhlí je tak pro Čínu stále klíčová, jelikož dokáže zabezpečit náhlý nárůst poptávky a stabilizovat distribuční síť při fluktuaci produkce solární a větrné energie.

Poptávka po energii v Číně stále roste a navzdory pozoruhodnému rozmachu solární a větrné energie ještě obnovitelné zdroje nárůst stále nedokážou zcela pokrýt. Nicméně se očekává, že se tak může stát už letos. Je proto pravděpodobné, že Čína začne plnit svůj cíl snižovat spotřebu uhlí v další pětiletce, tj. od roku 2026.

Omezování spalování uhlí však bude dlouhý proces i vzhledem k záměrům dosáhnout vrcholu emisí v roce 2030 a uhlíkové neutrality v roce 2060. V případě čínského uhelného sektoru se například očekává v souvislosti s energetickou transformací ztráta více než milionu pracovních míst do roku 2035 a to často v chudších provinciích, jako jsou Vnitřní Mongolsko, Šan-si neb Šen-si.

To je v kontextu situace, kdy čínskému ekonomickému modelu dochází dech, problém pro čínské vedení. Krátkodobé kroky často podkopávají dlouhodobé vize, a když přijde do konfliktu ekonomická stabilita a klimatické cíle, lze očekávat, že vláda bude preferovat stabilitu.

Dosažení klimatických cílů je však v konečném výsledku v zájmu čínského vedení. Pokud už pro nic jiné, tak kvůli snaze dosáhnout větší ekonomické soběstačnosti — což se týká i omezení importu fosilních paliv —, ale i kvůli pokračujícím ambicím „šplhat“ výše po žebříčku výroby s přidanou hodnotu. V této oblasti budou zelené technologie hrát v dalších letech a desetiletích klíčovou roli. Čína je tak ve svém přístupu ke klimatu především pragmatická.

Navíc, jak se ukazuje, dokáže otázku klimatu a zelených technologií použít jako politickou zbraň na mezinárodní scéně, ať už jde o klimatická jednání nebo využití závislostí na čínských dodávkách kritických surovin omezením jejich exportu.

Za Čínu se neschováme

Zda jsou dekarbonizační opatření ČÍny dostatečně ambiciózní zůstává přitom sporné — ačkoli aktualizované závazky jednotlivých zemí v rámci Pařížské klimatické dohody z roku 2019 šly mnohem dál než původní z roku 2016, klimatická organizace Climate Action Tracker stále hodnotí politiku čínské vlády jako „vysoce nedostatečnou“ pro dosažení cílů dohody. Evropská unie si v tomto kontextu vysloužila hodnocení „nedostatečná“.

Jako producent zhruba čtvrtiny globálních emisí skleníkových plynů je úspěch čínských závazků klíčový pro globální boj proti změnám klimatu. Navzdory snaze pasovat se do role lídra v kontextu globálních klimatických jednání, Čína zatím nepřišla s větší iniciativou, která by mohla motivovat i další země radikálně zvýšit národní závazky.

Je zde také ještě otázka působení Číny v zahraničí. Čína v rámci iniciativy Nové hedvábné cesty masivně investovala do rozvoje elektráren na fosilní paliva. Podle údajů z roku 2022 kumulativní emise Čínou podporovaných uhelných projektů v zahraničí odpovídaly celkovým emisím Španělska.

V roce 2021 čínský prezident Si Ťin-pching na půdě OSN přislíbil ukončit financování zahraničních uhelných projektů. Podle dostupných dat však téměř čtyřicet procent již předtím schválených projektů v uhelném sektoru dále pokračuje v přípravě. Pozitivní je, že Čína skutečně dodržela závazek nefinancovat nové projekty a v případě řady oznámených iniciativ došlo k jejich zrušení ze strany vlád dotčených zemí.

Vysvědčení Číny z klimatické politiky je tedy vcelku rozporuplné — a to jsme se nezmínili například o problematice takzvaných zelených financí.

Dekarbonizace je spojena s řadou ekonomických a společenských dilemat, která nemají lehké řešení — ať už v Evropě, v Číně nebo jinde. To ale není důvodem využívat čínskou klimatickou politiku jako argument k rezignaci na zelenou transformaci evropských ekonomik. Právě naopak, i pro největší pragmatiky by příklad Číny měl být tou nejsilnější motivací, aby se Evropa snažila ještě více.