Generální tajemník OSN Antonio Guterres prohlásil, že poslední zpráva IPCC představuje pro lidstvo „bití na poplach“. „Stojíme na pokraji propasti,“ uvedl dále.

Dalo by se očekávat, že takováto slova ve společnosti vyvolají pozdvižení. Stejně jako už tolikrát v minulosti se však nic takového nestalo. Popírání klimatické a ekologické krize je pro nás totiž natolik normální, že už si toho skoro ani nevšímáme. Tuto krizi nikdo jako krizi nebere a varování před blížícím se koncem znovu zapadne do věčného greenwashingu a neměnného toku mediálních zpráv.

Přesto tu pořád je naděje. Je však podmíněna tím, že se nejprve podíváme realitě přímo do očí.

A i když věda nelže a fakta jsou nad slunce jasná, my je nadále odmítáme přijmout. Odmítáme přijmout, že nyní už máme na výběr jen mezi záchranou živé planety a pokračováním v neudržitelném způsobu života. A my přitom chceme obojí a na obojí si i děláme nárok.

Zřejmé ovšem je, že na to už je teď pozdě, věci jsme nechali zajít příliš daleko. A ať to zní sebenepříjemněji, o tom, že jsme se v této situaci ocitli, nerozhodl nikdo jiný než naši lídři, kteří po celá desetiletí nedělali nic. Jen žvanili.

Věda nelže. Chceme-li se udržet v mezích, jež v roce 2015 stanovila Pařížská dohoda — a tedy minimalizovat riziko, že se spustí nezvratný řetězec událostí, na něž už člověk nebude mít vliv — musíme okamžitě snížit emise, a to v naprosto bezprecedentním měřítku. A protože taková technologická řešení, která by nám v dohledné době účinně pomohla, nemáme, nezbývá nám, než aby se naše společnost od základu proměnila.

Podle současného trendu se klima do konce století oteplí nejméně o 2,7 stupně Celsia — a i to pouze v případě, že všechny státy dodrží svoje závazky. Momentálně se ale k tomu ani trochu nemají. Abych znovu citovala Guterrese, „od dosažení našich klimatických cílů se nacházíme několik světelných let.“

Ve skutečnosti se totiž ženeme úplně opačným směrem. V roce 2021 pravděpodobně dosáhneme historicky druhého nejvyššího meziročního nárůstu emisí. Ty mají do roku 2030 oproti stavu k roku 2010 vzrůst o 16 procent. Mezinárodní energetická agentura uvádí, že vlády na obnovu ekonomik do čisté energie investují pouhá dvě procenta, zatímco spalování uhlí, ropy a plynu jen v roce 2020 podpořily částkou 5,9 bilionu dolarů.

Plánovaná světová produkce fosilních paliv do roku 2030 činí více než dvojnásobek množství, které by bylo kompatibilní s cílem udržet nárůst teploty pod úrovní 1,5 stupně. Přeloženo do běžného jazyka to znamená, že svých cílů už nemůžeme dosáhnout bez systémové změny. Budeme totiž muset masově rušit kontrakty a vypovědět dohody — a to v rámci současného systému není možné.

Sečteno a podtrženo, nejsme vůbec schopni naplnit ani ty cíle, které jsou tak jako tak nedostatečné. A to ještě není všechno. V mém domovském Švédsku nyní výzkumy odhalily, že pokud zahrneme skutečně všechny švédské emise (včetně spotřeby dovezeného zboží, spalování biomasy či investic), současné klimatické cíle naplní už jen třetina z nich. A je asi celkem zřejmé, že se nejedná o výhradně švédský fenomén.

Prvním krokem k vypořádání se s klimatickou krizí by tedy mělo být doplnění výpočtů o všechny skutečné emise. To by nám mělo umožnit vidět situaci nezkresleně a začít provádět adekvátní změny. Takto však k problému nepřistupuje — a to ani verbálně — žádný ze světových lídrů. Všichni namísto toho vymýšlejí různé komunikační a PR taktiky maskující faktickou nečinnost.

Učebnicovým příkladem je Velká Británie — země, která každoročně produkuje 570 milionů barelů ropy a zemního plynu a další 4,4 miliardy barelů hodlá na pobřeží ještě vytěžit. Země, která historicky patří mezi deset největších producentů emisí. Naše zplodiny zůstanou v atmosféře až tisíc let a množství, které můžeme vyprodukovat, abychom měli alespoň dvoutřetinovou šanci zůstat pod úrovní oteplení o 1,5 stupně, jsme přitom již naplnili z 89 procent. Emise vypuštěné v minulosti proto tvoří takřka 90 procent našeho problému.

Zmíněná Velká Británie mezi lety 1990 a 2016 snížila emise vyprodukované na svém území o 41 procent. Pokud bychom ale započítali všechny britské emise — tedy včetně například dovezeného zboží nebo mezinárodní lodní a letecké přepravy — toto snížení činí pouhých 15 procent. A to ani nepočítáme spalování biomasy. Například v Drax’s Selby, masivně dotované takzvaně čisté elektrárně, která je ovšem podle měření největším producentem CO2 v Británii a třetím největším emitentem v Evropě. A přesto její vláda prohlašuje Británii za globálního klimatického lídra.

Británie samozřejmě zdaleka není jedinou zemí, která dokáže s výpočty zacházet takto kreativně. Jedná se o zcela běžnou praxi. Největší současný producent CO2, Čína, plánuje k tisícovce stávajících postavit dalších 43 nových uhelných elektráren. A přitom se také prohlašuje za „průkopníka“ toužícího „budoucím generacím zanechat krásný a čistý svět.“