↗

Je potřeba lídr, který by zveřejnil validní čísla, začal jednat odvážně a rozhodl se snižovat emise tempem, které plyne z vědeckých dat. Jen tak se všechno může dát do pohybu a znovu získat smysl a směr. Foto byrev, pixabay.com

Generální tajemník OSN Antonio Guterres prohlásil, že poslední zpráva IPCC představuje pro lidstvo „bití na poplach“. „Stojíme na pokraji propasti,“ uvedl dále.

Dalo by se očekávat, že takováto slova ve společnosti vyvolají pozdvižení. Stejně jako už tolikrát v minulosti se však nic takového nestalo. Popírání klimatické a ekologické krize je pro nás totiž natolik normální, že už si toho skoro ani nevšímáme. Tuto krizi nikdo jako krizi nebere a varování před blížícím se koncem znovu zapadne do věčného greenwashingu a neměnného toku mediálních zpráv.

Přesto tu pořád je naděje. Je však podmíněna tím, že se nejprve podíváme realitě přímo do očí.

A i když věda nelže a fakta jsou nad slunce jasná, my je nadále odmítáme přijmout. Odmítáme přijmout, že nyní už máme na výběr jen mezi záchranou živé planety a pokračováním v neudržitelném způsobu života. A my přitom chceme obojí a na obojí si i děláme nárok.

Zřejmé ovšem je, že na to už je teď pozdě, věci jsme nechali zajít příliš daleko. A ať to zní sebenepříjemněji, o tom, že jsme se v této situaci ocitli, nerozhodl nikdo jiný než naši lídři, kteří po celá desetiletí nedělali nic. Jen žvanili.

Věda nelže. Chceme-li se udržet v mezích, jež v roce 2015 stanovila Pařížská dohoda — a tedy minimalizovat riziko, že se spustí nezvratný řetězec událostí, na něž už člověk nebude mít vliv — musíme okamžitě snížit emise, a to v naprosto bezprecedentním měřítku. A protože taková technologická řešení, která by nám v dohledné době účinně pomohla, nemáme, nezbývá nám, než aby se naše společnost od základu proměnila.