Generální tajemník OSN Antonio Guterres prohlásil, že poslední zpráva IPCC představuje pro lidstvo „bití na poplach“. „Stojíme na pokraji propasti,“ uvedl dále.

Dalo by se očekávat, že takováto slova ve společnosti vyvolají pozdvižení. Stejně jako už tolikrát v minulosti se však nic takového nestalo. Popírání klimatické a ekologické krize je pro nás totiž natolik normální, že už si toho skoro ani nevšímáme. Tuto krizi nikdo jako krizi nebere a varování před blížícím se koncem znovu zapadne do věčného greenwashingu a neměnného toku mediálních zpráv.

Přesto tu pořád je naděje. Je však podmíněna tím, že se nejprve podíváme realitě přímo do očí.

A i když věda nelže a fakta jsou nad slunce jasná, my je nadále odmítáme přijmout. Odmítáme přijmout, že nyní už máme na výběr jen mezi záchranou živé planety a pokračováním v neudržitelném způsobu života. A my přitom chceme obojí a na obojí si i děláme nárok.

Zřejmé ovšem je, že na to už je teď pozdě, věci jsme nechali zajít příliš daleko. A ať to zní sebenepříjemněji, o tom, že jsme se v této situaci ocitli, nerozhodl nikdo jiný než naši lídři, kteří po celá desetiletí nedělali nic. Jen žvanili.

Věda nelže. Chceme-li se udržet v mezích, jež v roce 2015 stanovila Pařížská dohoda — a tedy minimalizovat riziko, že se spustí nezvratný řetězec událostí, na něž už člověk nebude mít vliv — musíme okamžitě snížit emise, a to v naprosto bezprecedentním měřítku. A protože taková technologická řešení, která by nám v dohledné době účinně pomohla, nemáme, nezbývá nám, než aby se naše společnost od základu proměnila.

Podle současného trendu se klima do konce století oteplí nejméně o 2,7 stupně Celsia — a i to pouze v případě, že všechny státy dodrží svoje závazky. Momentálně se ale k tomu ani trochu nemají. Abych znovu citovala Guterrese, „od dosažení našich klimatických cílů se nacházíme několik světelných let.“

Ve skutečnosti se totiž ženeme úplně opačným směrem. V roce 2021 pravděpodobně dosáhneme historicky druhého nejvyššího meziročního nárůstu emisí. Ty mají do roku 2030 oproti stavu k roku 2010 vzrůst o 16 procent. Mezinárodní energetická agentura uvádí, že vlády na obnovu ekonomik do čisté energie investují pouhá dvě procenta, zatímco spalování uhlí, ropy a plynu jen v roce 2020 podpořily částkou 5,9 bilionu dolarů.

Plánovaná světová produkce fosilních paliv do roku 2030 činí více než dvojnásobek množství, které by bylo kompatibilní s cílem udržet nárůst teploty pod úrovní 1,5 stupně. Přeloženo do běžného jazyka to znamená, že svých cílů už nemůžeme dosáhnout bez systémové změny. Budeme totiž muset masově rušit kontrakty a vypovědět dohody — a to v rámci současného systému není možné.

Sečteno a podtrženo, nejsme vůbec schopni naplnit ani ty cíle, které jsou tak jako tak nedostatečné. A to ještě není všechno. V mém domovském Švédsku nyní výzkumy odhalily, že pokud zahrneme skutečně všechny švédské emise (včetně spotřeby dovezeného zboží, spalování biomasy či investic), současné klimatické cíle naplní už jen třetina z nich. A je asi celkem zřejmé, že se nejedná o výhradně švédský fenomén.

Prvním krokem k vypořádání se s klimatickou krizí by tedy mělo být doplnění výpočtů o všechny skutečné emise. To by nám mělo umožnit vidět situaci nezkresleně a začít provádět adekvátní změny. Takto však k problému nepřistupuje — a to ani verbálně — žádný ze světových lídrů. Všichni namísto toho vymýšlejí různé komunikační a PR taktiky maskující faktickou nečinnost.

Učebnicovým příkladem je Velká Británie — země, která každoročně produkuje 570 milionů barelů ropy a zemního plynu a další 4,4 miliardy barelů hodlá na pobřeží ještě vytěžit. Země, která historicky patří mezi deset největších producentů emisí. Naše zplodiny zůstanou v atmosféře až tisíc let a množství, které můžeme vyprodukovat, abychom měli alespoň dvoutřetinovou šanci zůstat pod úrovní oteplení o 1,5 stupně, jsme přitom již naplnili z 89 procent. Emise vypuštěné v minulosti proto tvoří takřka 90 procent našeho problému.

Zmíněná Velká Británie mezi lety 1990 a 2016 snížila emise vyprodukované na svém území o 41 procent. Pokud bychom ale započítali všechny britské emise — tedy včetně například dovezeného zboží nebo mezinárodní lodní a letecké přepravy — toto snížení činí pouhých 15 procent. A to ani nepočítáme spalování biomasy. Například v Drax’s Selby, masivně dotované takzvaně čisté elektrárně, která je ovšem podle měření největším producentem CO2 v Británii a třetím největším emitentem v Evropě. A přesto její vláda prohlašuje Británii za globálního klimatického lídra.

Británie samozřejmě zdaleka není jedinou zemí, která dokáže s výpočty zacházet takto kreativně. Jedná se o zcela běžnou praxi. Největší současný producent CO2, Čína, plánuje k tisícovce stávajících postavit dalších 43 nových uhelných elektráren. A přitom se také prohlašuje za „průkopníka“ toužícího „budoucím generacím zanechat krásný a čistý svět.“

Anebo si vezměme novou administrativu Spojených států, která údajně „naslouchá vědcům“ a přitom — mimo jiné — nedávno oznámilo, že povolí těžbu ropy a plynu na ploše více než třiceti milionů hektarů, z níž získá až 1,1 miliardy barelů ropy a 4,4 trilionů krychlových stop zemního plynu. Přestože jsou Spojené státy navíc zdaleka největším historickým producentem emisí i ropy, prohlašovat se za klimatického lídra jim zjevně vůbec není trapné.

Pravdou zkrátka je, že žádné klimatické lídry nemáme. Zatím. Minimálně ne mezi představiteli vysokopříjmových států. A ani tu zatím v podstatě neexistuje žádná společenská reflexe ani adekvátní médií, který by nějakého skutečného světového lídra pomohl stvořit.

Věda sice nelže, ale neumí nám zároveň říct, co máme dělat. Poskytuje nám však fakta, z nichž to můžeme vyvodit. Můžeme je samozřejmě nadále ignorovat, můžeme je i dále ohýbat. Jako kdyby bylo možné přírodní zákony obejít.

Jak říká hlavní analytik IPCC Jim Skea: „Udržet oteplení pod 1,5 stupněm je z hlediska fyzikálních zákonů možné, chtělo by to však obrovské změny.“ Aby byla letošní konference OSN v Glasgow vůbec k něčemu, je třeba o ní vložit veliké úsilí. A především upřímnost, solidaritu a odvahu.

Klimatická a ekologická nouze je navíc jen symptomem obecnější krize udržitelnosti. Sociální krize. Krize způsobené nerovností, která má svůj původ v dobách kolonialismu a ještě hlouběji. Plyne z myšlenky, že někteří lidé jsou hodnotnější než jiní, a proto mají právo jiné vykořisťovat a obírat o půdu. Vše je vzájemně propojené, a vypořádat se s krizí udržitelnosti by tudíž prospělo úplně všem. Je však bláhové myslet si, že je to možné, aniž bychom věc uchopili za samotné její kořeny.

Vše se snad může zdát velmi temné až beznadějné, pokud navíc registrujeme množství zpráv o stále vyhrocenějších konfliktech, oprávněně se dostavuje pocit zoufalství. Mějme však stále na paměti, že vše stále můžeme změnit. A bude to docela dobře možné, budeme-li změnu skutečně chtít.

Naděje zde stále je. Potřebujeme teď buď jednoho světového lídra nebo jeden bohatý stát či jednu významnou televizní stanici či noviny, které se rozhodnou jednat narovinu a skutečně krizově. Je potřeba lídr, který by zveřejnil validní čísla a následně začal jednat odvážně a rozhodl se snižovat emise tempem, které plyne z vědeckých dat. Jen tak se všechno může dát do pohybu a znovu získat smysl a směr.

Čas ale běží. Mezinárodní jednání probíhají a emise dále rostou. Kdo se stane lídrem?

Z anglického originálu There are no real climate leaders yet — who will step up at Cop26? vydaného deníkem The Guardian přeložila Míla Palánová. V DR vychází v rámci spolupráce světových médií Covering Climate Now.