„Co je naším cílem? Je to snížení emisí, nebo možnost dál žít tak, jak žijeme doteď? Je naším cílem zabezpečit stávající a budoucí životní podmínky, nebo udržet vysoce konzumní způsob života? Existuje něco jako zelený růst? A můžeme na konečné planetě nekonečně ekonomicky růst?“ ptá se v úvodu Knihy o klimatu Greta Thunbergová. Jsou to nelehké, palčivé otázky, ale především jsou a budou spojeny s Gretinou a tím i mojí, naší generací.

Tváří v tvář klimatické krizi, jedné z největších zkoušek moderní civilizace srovnatelných s válečnými katastrofami 20. století, je nutné si takové otázky klást. Nestojíme totiž před problémem, který má naše civilizace, nýbrž sama naše civilizace se stala problémem; způsob, jakým funguje ekonomika, politika, kultura, naše společnost jako celek a rovněž to, jak my sami žijeme svoje individuální životy. My sami jsme problémem.

Tedy do jisté míry. Stěží srovnávat možnosti studentů s možnostmi kapitánů průmyslu a předních představitelů světové politiky; student si jen těžko odepře plavby soukromou jachtou nebo lety tryskáčem a má jen omezené možnosti ovlivnit to, jakou energetickou koncepci přijme vláda státu, ve kterém žije. Přesto jsme součástí problému alespoň do té míry, do jaké jsme také součástí řešení.

Význam toho, že se na základě přijetí odpovědnosti za problém rozhodneme usilovněji studovat nebo organizovat studentské hnutí může v budoucnu vyrovnat moc těch, kteří dnes usilovně pracují na prohloubení klimatické krize.

Mladá generace v České republice

I díky stávkám za klima vyvolaných Gretou Thunbergovou se stále více mladých lidí v České republice dostává k obdobnému pohledu na svět. Většina mladých lidí v Evropě vyrůstá, dospívá a začíná svoje životní příběhy s vidinou, že klima se zhorší, stane se nestabilním, a to způsobí nevídané politické a sociální otřesy.

V zemích globálního Jihu jsou takové otřesy už nějakou dobu realitou. Potýkání s důsledky klimatické krize zkrátka bude a mnohdy už je každodenností našich životů.

Naše budoucnost tak je spojena s klimatickou krizí. Můžeme k ní však přistoupit mnoha způsoby. Mnozí stále ještě vážnost situace popírají, ale mnohem více je už dnes těch, kteří zkrátka jen věří, že ji zvládneme bez velkých změn. Doufají, že krizi vyřeší zázrak techniky nebo správně nastavený trh, který udělá ze „zelených“ způsobů výroby a spotřeby skvělý obchodní artikl.

Je tu ale i jiný způsob, jak se ke krizi postavit. Pokud je totiž skutečně v sázce podoba světa, jak jej známe, a v budoucnosti není nic jisté, neměli bychom přehodnotit to, co jsme považovali doposud za důležité a nacházet nové přístupy k tomu, co znamená vést dobrý život?

V českých zemích se takové otázky bojíme. Generace dnešních dvacátníků vyrůstala v nesnesitelně rozporuplné situaci, kdy nám na jednu stranu vážené osobnosti vyjadřovaly a vyjadřují důvěru a sympatie; vždyť právě my jsme konečně ta generace, která není zatížena komunistickou výchovou, nánosem normalizační malosti... Že prý my už budeme jaksi automaticky umět myslet racionálně, jednat odpovědně a tvořit společně konečně demokratickou a prosperující republiku. Jde až o jakýsi kult mládí, kult, ve kterém se zvláštně spojuje podlézavost s paternalismem.

Na druhou stranu až příliš často slýcháme, někdy dokonce i od těch samých lidí, kteří nás chválí, stížnosti a naříkání. Vzduch neustále otravují variace na téma „co s tou mladou generací bude“, „ti dnešní mladí!“, „jste příliš křehcí“ a výčet lítostivých frází by mohl pokračovat. Vedle nich se čím dál častěji objevují i slova o tom, že předešlá generace, která vybojovala svobodu a demokracii na normalizačních komunistech, musí o to samé bojovat znovu.

Tentokrát prý proti mladým „levičákům“. Jako kdyby byla představa světa bez velkých SUV, luxusních dovolených, toxické maskulinity a fetiše bohatství něčím naprosto nepřijatelným, něčím, co přímo vede ke stalinským gulagům.

Jistotou se nám mladým staly neupřímné pochvaly i ignorantské rozhořčení. Pro ty příslušníky české mladé generace, kteří se zajímají o klimatickou krizi a chtějí s ní něco dělat, je přichystána situace, kdy se od nich očekává, ba vyžaduje aktivita, ale pouze v mantinelech, které jí přichystala předcházející generace. Postoje mladých lidí z klimatického hnutí jsou pak vzápětí zesměšňovány jako výlev iracionální radikality.

Situace je o to těžší, když za hranicemi vidíme, že je to právě jedna z nás, Greta Thunbergová, která za sebou v Knize o klimatu sešikovala vědeckou komunitu za účelem jednoznačně a přesně nazvat, v jaké situaci se nacházíme a co je nutné dělat. V České republice je takováto spolupráce aktivistů a vědců takřka nepředstavitelná.

Měnit svět

Jako kdyby bylo mladým lidem odepřeno měnit svět. Je to samozřejmě způsobeno rozporným přístupem předchozích generací, od kterých jen zřídka můžeme čekat nabídku pomocné ruky.

Zároveň ani v nejmenším nelze tvrdit, že jsme bez viny. Je to i naší neschopností se o takovou pomoc přihlásit a zavázat se k odpovědnosti za proměnu společnosti. S takovým závazkem by už nebylo možné spokojit se s bezpečným skandováním požadavků zpoza početného davu, a ani ne jen se psaním textů... Krize si od nás vyžádá mnohem víc.

Přehodnotit budeme muset svoji spotřebu, jak individuální v rovině stravy nebo dopravy, tak i v rovině civilizační; opravdu potřebujeme výstavbu nových, rozsáhlých skladištních hal, dálnic pro osobní automobilovou dopravu nebo dolování surovin pro výrobu už tak vysokého počtu spotřební elektroniky?

Nepůjde to i beze změn v mnoha dalších rovinách. Například v poctivější přístup k péči o vztahy, a to nejen s lidmi, ale i s krajinou, místem, kde žijeme, jinými živými bytostmi, historií, kulturou. A existuje mnoho dalších rovin, na kterých nás mnoho práce teprve čeká a možná ani nevím, že bychom se o ně měli zajímat. Přemýšlejme o tom.

Útěchou je, že naše generace zřejmě bude stát u konce mnoha experimentů a bude si muset klást úplně jiné otázky. Dvě stě let starý experiment s fosilními palivy, který za pouhých několik staletí přivedl lidské společnosti a s nimi i celou planetu k pokraji klimatického kolapsu skončí. Otázkou je už jen kdy a jakým způsobem se tak stane. Experiment s nekonečným hospodářským růstem zřejmě také skončí.

S návratem války do Evropy, ruskou agresí na Ukrajině, se možná již definitivně uzavřel i experiment s „koncem dějin“, ve kterém jako kdyby bylo zakázáno myslet o alternativách a jiných cestách dějinami. Budoucnost je tak otevřená. Bude úkolem dnešní mladé generace a zároveň obrovskou příležitostí do takto otevřených dějin vstoupit.

Samozřejmě nevíme, kam nás potýkání s klimatickou krizí a koncem experimentů dovede. Možná budeme tápat, zcela jistě budeme muset mnoho věcí obětovat a neméně jisté je i to, že podmínky života se na celém světě budou spíše zhoršovat.

Avšak pokud přijmeme, že nás nezachrání snadná řešení a že budoucnost je otevřená, můžeme si klást radikálně jiné, možná svobodnější otázky. Nemusíme si totiž klást jen determinující otázku, jaký bude svět, ale i otázku, jaký svět chceme? Nebo v parafrázi Grety Thunbergové: „Jaký je náš cíl?“

Naděje spočívá v jednání

Taková otázka otevírá prostor naděje, naděje, že jiný svět je možný a že my můžeme mít podíl na tom, jakým směrem se vydá. Ostatně jak píše Greta Thunbergová v Knize o klimatu: „Naděje znamená jednat.“ Jednat s druhými, pro druhé, ať už jsou jimi jakkoliv blízcí, známí nebo neznámí lidé nebo jiné bytosti a životy. Jednáním dokážeme otevřít nové možnosti, nasvítit svět z jiných stran a tvořit nové vztahy, závislosti a příběhy, posilovat a měnit ty staré.

3. ledna bylo Gretě Thunberg dvacet let. K jejímu apelu na jednání by bylo možné připojit apel člověka, který slavil narozeniny jen den před ní. Nebyli to ale dvacetiny, nýbrž dvaaosmdesátiny. Jde o Petra Pitharta. Ten v roce 1989, ve víru listopadových změn, které rovněž slibovaly otevřít okno budoucnosti, věnoval českým a slovenským studentům úvahu. Ta končí následovně: „My jsme problém. Proto když jednáme, nezapomeňme myslet. Dokud nás nebolí hlava, myslíme málo.“