Z krize nás přeci jen vyvede kobliha — ale ne ta Andrejova

Jan Bittner, Petr Bittner

Nastupující krize bude zkouškou naší ekonomické představivosti. Dovedeme vnímat ekonomiku jinak než optikou růstu? Autoři představují koncept, který to umí: koblihu.

Mezinárodní měnový fond očekává, že nastupující ekonomická krize bude nejhlubší od Velké hospodářské krize z přelomu 20. a 30. let minulého století. Ve Spojených státech tehdy klesla produkce o polovinu, míra nezaměstnanosti vzrostla až osminásobně a zkrachovala téměř polovina bankovních domů. Na krizi pak reagoval Rooseveltův Nový úděl, který je inspirací dodnes — i pro snahy o transformaci moderních ekonomik v boji s klimatickou krizí.

Velká deprese přepsala ekonomickou mapu: nastoupilo tzv. keynesiánství, které věřilo v nezastupitelnou roli státu v ekonomice. Stejně radikální proměnu v přístupu k trhu můžeme očekávat i dnes. První náznaky se již objevují.

Koncept koblihy ekonomky Kate Raworthové: Prázdný střed ztělesňuje hrozbu pádu sociálně nejslabších, vnější okraj jsou ekologické limity a korpus znázorňuje prostor pro zdravý a udržitelný rozvoj. Foto Kate Raworthová

Britský deník Financial Times ve svém úvodníku hájí ekonomické koncepty, které se dosud pokládaly spíš za výstřednost — nepodmíněný základní příjem nebo zdanění majetku. 

Česká „rozpočtově odpovědná“ opozice zase volá po větších výdajích než sama vláda. Ti samí, kteří nyní fakticky hájí stamiliardové deficity, nám přitom při poslední hospodářské krizi v roce 2009 ordinovali tvrdé škrty. Z nečekaných směrů se ozývá i poptávka po daňové progresi — opatření, které ještě před třemi lety znamenalo takřka politickou sebevraždu. Sněmovna také poskytla více pravomocí České národní bance, které byly za minulé krize tabu.

Jde samozřejmě o výjimečnou situaci — od níž se ovšem můžeme odrazit. Výjimečné situace totiž odhalují, jak ve skutečnosti fungují nebo nefungují dosavadní postupy.

Velké prozření čekalo bojovníky proti růstu minimální mzdy. Stačil návrh, aby život na minimální mzdě zakusila podnikatelská sféra, a rázem se 15 tisíc měsíčně ukazuje „jako málo“. Doufejme, že toto procitnutí využijí k nastudování konceptu minimální důstojné mzdy, kterou lze koneckonců aplikovat i na příjmy ze živnosti.

Tři krize a jedna šance pro českou ekonomiku

Ve stavu bezprostředního ohrožení zapomínáme, že se nepotýkáme jen s jednou krizí, ale rovnou s třemi: zdravotní, ekonomickou a klimatickou. Liší se svou povahou, časovým výhledem i řešením, jsou ale vzájemně propojené. Proto nelze upnout síly jen k jednomu typu řešení a ostatní krize „odložit na potom“, jak se naivně domnívají zdejší „kapitáni průmyslu“, kteří chtějí ustupovat od ekologických závazků.

Zdravotní krize způsobená pandemií je akutní problém, jehož řešení nesnese odkladu. Starší nebo nemocní lidé jsou ohroženi na životě a dokud nebude dostupná vakcína, společnost má povinnost jejich zdraví chránit všemi prostředky.

Lidé však naráz přichází o příjmy, zatímco jejich životní náklady na bydlení a jídlo zůstávají stejně vysoké. Omezené úspory posouvají desetitisíce lidí blíž dluhové spirále. Řešení zdravotní krize se proto neobejde bez sociální podpory a snižování ekonomických dopadů.

Do toho je tu krize klimatická, která se bohužel neptá, s jakými problémy se zrovna babráme. Nikam neodešla, nepočká, až se jí budeme moci zase věnovat — když vám při seskoku s padákem vlítne do pusy moucha, je to sice otrava, ale seskok nelze nějak „ukončit“ a věnovat se této nepříjemnosti, neboť země se přibližuje moucha nemoucha.

Klimatická krize se nám připomíná v podobě nejhoršího sucha za dlouhá léta. A co víc, rozvrat klimatu a náš dosavadní přístup ke všemu živému je i jednou z příčin vzniku pandemií jako té, s níž se bezprostředně potýkáme. 

Restriktivní opatření se začínají postupně rozvolňovat a nastává čas ekonomické obnovy. Ta musí být ekologicky udržitelná, jinak se octneme zpátky na počátku svých problémů, odhodlaní vydat se stejným směrem a znovu zkusit vyvalit ten kámen do kopce — každý ví, že Sysifos se akorát málo snažil. 

Česká vláda odhadovala náklady na uhlíkovou neutralitu na 675 miliard korun — dnes sama přichází s rychlou podporou ekonomiky v hodnotě 1 bilionu. Co bylo označováno za nepředstavitelné, se nyní ukazuje jen jako pouhá otázka priorit.

Bude-li někdo požadovat, aby nový ekonomický model kopíroval ten starý, bude muset znovu obhájit, proč by to tak mělo být. A to se mu nepodaří. Do karet už mu totiž nebude hrát setrvačnost starých ekonomických pohybů. Čeká nás totiž zásadní rozhodnutí: buď zafinancujeme firmy „minulosti“, které budou stejně v horizontu několika let propouštět, nebo peníze využijeme k podpoře těch, které mají budoucnost.

Proč by měla státní pomoc směřovat na záchranu skomírajících montoven? Proč by měly veřejné investice putovat do překonané výroby s nízkou přidanou hodnotou a vysokou energetickou náročností? 

České ekonomice se příliš dlouho nedařilo vymanit z pasti středně příjmové ekonomiky a zbavit se nálepky začouzené montovny. Z ekonomického hlediska je tohle unikátní historická příležitost vzít to, co si nyní zkoušíme a jde nám to, a udělat z toho základ našeho po-krizového hospodářství.

ČERV

Na zdejší elitu ovšem nespoléhejme. Záhy po vypuknutí pandemie zhodnotili racionální muži v oblecích svým korporátně-selským rozumem situaci — a na první tiskovce odmítli „zelenou agendu“. Protože teď je prý potřeba „vrátit se zpátky na zem“. Jenže při tom vypadali spíš, jako by se jim ulevilo! Je to totiž přesně naopak — těm největším skeptikům, kterým začínalo být proti jejich vůli jasné, že klimatická změna bude pro lidstvo hlavní výzvou, nabídla pandemie možnost vrátit se zpátky do říše sladkého snění. 

Ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček kvůli tomu dokonce obnovil Národní ekonomickou radu vlády, do které sice dosadil jedinou ženu, ale zato povolal ředitele největších bank a šéfy velkých korporací jako Coca-Cola, Škoda Auto nebo ČEZ.

Tento takzvaný ČERV (četa za ekonomický růst velkokapitálu) bude jistě udatně bránit ekonomické zájmy velkého byznysu, změně paradigmatu už však zabránit nedokáže. 

Stěžejní otázku přitom zatím položila jen rektorka Mendelovy univerzity Danuše Nerudová, která do pánského klubu pozvánku nedostala: jsme stále ochotní dosahovat ekonomického růstu za každou cenu?

Tristní nesoběstačnost v základních potravinách nebo léčivech jsou podle ní daní za slepé následování zisku a hledání nejnižších mzdových nákladů v Asii. Opakující se krize, jako je i tato, nám pak ukazují, jaká rizika takové chování přináší.

Globální výrobní řetězce se rozpadají kvůli uzavírání hranic a omezením mezinárodního obchodu. Supermarkety, opora našeho potravinového zásobování, mají problémy s dodávkou okurek ze Španělska, protože kamiony stojí kvůli kontrolám v kolonách na hranicích. Kdybychom dávno přesměrovali podporu od velkých zemědělců k malým, byli bychom soběstačnější a na polích by na nás teď necivěly řepkové lány. 

Po letech globálního outsourcingu výroby, práce, produkce potravin a importu zboží nyní všechny státy zjišťují, že možná nastal čas vrátit se k „lokálnímu“. 

Nabízí se šance přehodnotit, jak ekonomie svět dosud vykládala a jaká omezená řešení nabízela.

Čím se vlastně máme v krizi řídit, když ne růstem? Dovedeme ještě vnímat ekonomiku jinak než jeho optikou? Co si má ekonomika počít, když teď najednou smyslem politického života není snižování dluhu? Jak se má ekonomie postavit k tomu, že se najednou všechno přestalo podřizovat průmyslu a v čele stanulo zdravotnictví, sociální práce a péče? 

Následujme koblihu

Některé země se tento myšlenkový obrat pokouší převést v praxi. Nizozemský Amsterodam se vydal cestou „následování koblihy“. O co jde?

Ekonomka Kate Raworthová z Oxfordské univerzity ve svém bestselleru Ekonomie koblihy (Doughnut Economics) z roku 2017, který letos vyjde i v českém překladu, představila ucelenou alternativu k dnešní víře v neomezený a všespásný ekonomický růst. 

V konceptu koblihy propojuje sociální a environmentální limity, které současná světová ekonomika ve velké míře ignoruje. Podle tohoto konceptu je možné opustit cíl ekonomického růstu a snažit se o komplexnější rozvoj hospodářství, který bude zajišťovat určité sociální minimum každému, aniž by přitom překračoval ekologické limity naší planety.

Evropská velkoměsta dnes čelí řadě výzev: ekonomický propad, znečištěné ovzduší, nedostupnost bydlení, automobilové zácpy. Amsterodam hledal způsob, jak lépe využít prosperity města a jeho obyvatel. Ukázalo se totiž, že víc průmyslových zón, aut a turistů se míjí s představami místních o růstu kvality života a obyvatelnosti jejich domovů. 

Na scénu přichází kobliha. Její prázdný střed ztělesňuje propad do sociálních problémů, její vnější okraje jsou ekologické limity. A její korpus znázorňuje prostor pro zdravý a udržitelný rozvoj.

Amsterodamskou koblihou se prolíná lokální i globální. Město si uvědomuje svoji zodpovědnost za kvalitní život svých obyvatel, ale nezříká se spoluzodpovědnosti za život na druhé straně zeměkoule.

Jak by vypadala česká kobliha?

Koncept Kate Raworthové je původně stavěný i na větší měřítko. Jeho principy souzní s Cíli udržitelného rozvoje OSN, jako kompas by mohla sloužit i národním státům. A naší vládě by se mohla obzvlášť líbit, neboť kobliha je takříkajíc jejím erbovním znakem.

Je pro to ideální příležitost: české ekonomice chybí jakákoli smysluplná hospodářská strategie. Chystaný plán ministra průmyslu Havlíčka žádný směr nenabízí. Dokument jen tupě replikuje zastaralou „svatou trojici“: nízké daně, odbourávání administrativních nákladů, podpora konkurenceschopnosti. Tváří v tvář současným výzvám vypadá materiál schválený v lednu 2020, jako kdybyste čekali na mezinárodní rychlík z Rakouska a přijela parní lokomotiva řízená spícím strojvedoucím.

Půdorysem čehokoli, natož obnovy země v dlouhodobějším horizontu, se jistě nemůže stát ani Babišův zběsilý seznam stavebních projektů s názvem Národní investiční plán. Podle tohoto plánu by měla k České republice s pípáním zacouvat gigantická cisterna a zalít ji betonem. Ani padesát zimních stadionů zanesených v plánu nezajistí české ekonomice nic víc než pracovní místa pro padesát rolbařů.

Není kobliha jako kobliha. Foto Archiv DR

Pokud chceme využít obnovu ekonomiky k jejímu kvalitativnímu zlepšení, neměli bychom plýtvat síly na restaurování minulosti. Kolik dálnic chceme ještě postavit, než se konečně dostane na vysokorychlostní železnici? A kolik peněz chceme dál utápět v nepostavitelnému jádru v době technologického spurtu obnovitelných zdrojů?

Koblihová proměna české ekonomiky by se samozřejmě neobešla bez krátkodobých problémů, jako každá transformace. Zřejmě bychom čelili problému rostoucí nezaměstnanosti. Češi si přitom zvykli na velmi nízkou míru nezaměstnanosti, která je vydávána za hlavní ukazatel blahobytu — zapomíná se tak třeba na to, že je to vykoupeno nízkou výší mezd. Navíc, pokud jde o dlouhodobé hledisko, hovoří odhady ekonomických dopadů přechodu na udržitelnou ekonomiku o pozitivním vlivu v posledku i právě na zaměstnanost.

Veřejný zájem jako součást ekonomiky

Aktuální krize zůstane ve společnosti zapsaná v podobě změn, ke kterým se odhodláme. Výkon naší ekonomiky momentálně stojí a padá s kapacitami zdravotního systému. Základní poučení z pandemie zní, že ekonomika je robustní jen natolik, nakolik dlouhodobě pečuje o veřejné služby.

Zdravotnický personál i sociální pracovníci si získávají obdiv a vděk i těch, kteří je dosud odmítali důstojně zaplatit. Tato zkušenost se musí promítnout do ohodnocení ve zdravotnictví a sociálních službách.

Dobrovolnická pomoc seniorům, šití roušek nebo jen vzájemná sousedská výpomoc zvedly vlnu solidarity. Zavření škol, obchodů i úřadů vedlo k největší vlně digitalizace za poslední léta. Zdá, se že z domova může aspoň občas pracovat o hodně víc lidí, než zaměstnavatelé dosud připouštěli. Od toho se lze odrazit.

Ekonomická krize je zkouškou naší ekonomické představivosti. Čím sveřepěji se budeme držet starých dogmat, tím tragičtější budou sociální náklady, které poneseme všichni a nejvíce ti nejohroženější.

Podle průzkumu CVVM Češi upřednostňují čím dál více otázku životního prostředí, zdravotnictví a sociálních jistot (zdá se, že si zatím akorát spletli koblihu). Trojnásobná krize takový hodnotový žebříček zřejmě jen upevní. 

Bude záležet na tom, zda se po vzoru Amsterodamu této příležitosti někdo chopí. Krize a transformace rozvolňují pořádky a otevírají nové politické možnosti. Ještě nikdy nebylo tak důležité vybrat si správnou koblihu.

    Diskuse
    April 22, 2020 v 8.21

    dobré