Mezinárodní měnový fond očekává, že nastupující ekonomická krize bude nejhlubší od Velké hospodářské krize z přelomu 20. a 30. let minulého století. Ve Spojených státech tehdy klesla produkce o polovinu, míra nezaměstnanosti vzrostla až osminásobně a zkrachovala téměř polovina bankovních domů. Na krizi pak reagoval Rooseveltův Nový úděl, který je inspirací dodnes — i pro snahy o transformaci moderních ekonomik v boji s klimatickou krizí.

Velká deprese přepsala ekonomickou mapu: nastoupilo tzv. keynesiánství, které věřilo v nezastupitelnou roli státu v ekonomice. Stejně radikální proměnu v přístupu k trhu můžeme očekávat i dnes. První náznaky se již objevují.

Britský deník Financial Times ve svém úvodníku hájí ekonomické koncepty, které se dosud pokládaly spíš za výstřednost — nepodmíněný základní příjem nebo zdanění majetku. 

Česká „rozpočtově odpovědná“ opozice zase volá po větších výdajích než sama vláda. Ti samí, kteří nyní fakticky hájí stamiliardové deficity, nám přitom při poslední hospodářské krizi v roce 2009 ordinovali tvrdé škrty. Z nečekaných směrů se ozývá i poptávka po daňové progresi — opatření, které ještě před třemi lety znamenalo takřka politickou sebevraždu. Sněmovna také poskytla více pravomocí České národní bance, které byly za minulé krize tabu.

Jde samozřejmě o výjimečnou situaci — od níž se ovšem můžeme odrazit. Výjimečné situace totiž odhalují, jak ve skutečnosti fungují nebo nefungují dosavadní postupy.

Velké prozření čekalo bojovníky proti růstu minimální mzdy. Stačil návrh, aby život na minimální mzdě zakusila podnikatelská sféra, a rázem se 15 tisíc měsíčně ukazuje „jako málo“. Doufejme, že toto procitnutí využijí k nastudování konceptu minimální důstojné mzdy, kterou lze koneckonců aplikovat i na příjmy ze živnosti.

Tři krize a jedna šance pro českou ekonomiku

Ve stavu bezprostředního ohrožení zapomínáme, že se nepotýkáme jen s jednou krizí, ale rovnou s třemi: zdravotní, ekonomickou a klimatickou. Liší se svou povahou, časovým výhledem i řešením, jsou ale vzájemně propojené. Proto nelze upnout síly jen k jednomu typu řešení a ostatní krize „odložit na potom“, jak se naivně domnívají zdejší „kapitáni průmyslu“, kteří chtějí ustupovat od ekologických závazků.

Zdravotní krize způsobená pandemií je akutní problém, jehož řešení nesnese odkladu. Starší nebo nemocní lidé jsou ohroženi na životě a dokud nebude dostupná vakcína, společnost má povinnost jejich zdraví chránit všemi prostředky.

Lidé však naráz přichází o příjmy, zatímco jejich životní náklady na bydlení a jídlo zůstávají stejně vysoké. Omezené úspory posouvají desetitisíce lidí blíž dluhové spirále. Řešení zdravotní krize se proto neobejde bez sociální podpory a snižování ekonomických dopadů.

Do toho je tu krize klimatická, která se bohužel neptá, s jakými problémy se zrovna babráme. Nikam neodešla, nepočká, až se jí budeme moci zase věnovat — když vám při seskoku s padákem vlítne do pusy moucha, je to sice otrava, ale seskok nelze nějak „ukončit“ a věnovat se této nepříjemnosti, neboť země se přibližuje moucha nemoucha.

Klimatická krize se nám připomíná v podobě nejhoršího sucha za dlouhá léta. A co víc, rozvrat klimatu a náš dosavadní přístup ke všemu živému je i jednou z příčin vzniku pandemií jako té, s níž se bezprostředně potýkáme. 

Restriktivní opatření se začínají postupně rozvolňovat a nastává čas ekonomické obnovy. Ta musí být ekologicky udržitelná, jinak se octneme zpátky na počátku svých problémů, odhodlaní vydat se stejným směrem a znovu zkusit vyvalit ten kámen do kopce — každý ví, že Sysifos se akorát málo snažil. 

Česká vláda odhadovala náklady na uhlíkovou neutralitu na 675 miliard korun — dnes sama přichází s rychlou podporou ekonomiky v hodnotě 1 bilionu. Co bylo označováno za nepředstavitelné, se nyní ukazuje jen jako pouhá otázka priorit.