Podstatu napětí mezi vládou na jedné straně a pedagogy a odbory na straně druhé lze vyjádřit následovně. Vláda argumentuje celkovými plánovanými výdaji na školství a prohlašuje, že nakonec nedošlo na katastrofální snižování rozpočtu jeho kapitoly, ba naopak rozpočet je malinko navýšen. Školy a odbory zase tvrdí, že o platy a peníze nejde v první řadě, protože podseknutí rozpočtové kapitoly ohrozí kvalitu vzdělávání dětí. A budou stávkovat.

Domnívám se, že současná situace ukazuje na rozpor mezi globálním pohledem — nejen vzdělávací — politiky „shora“ a konkrétní situací v jednotlivých školách. A hlavně hraje roli efekt vyvolaných a pak zklamaných očekávání, stejně jako pocit, že ti dole byli zase jednou „napáleni“.

Jako to platí i v jiných sférách, souhrnných čísel se nenajíš, řeklo by se. Proti letošku by ministerstvo mělo mít o 3,9 miliardy korun víc. Když se na počátku nadsadí snížení rozpočtu kapitoly o 33 miliard, pak přijde v prvním návrhu rozpočtu snížení jen o 11 miliard Kč, aby se pak mohlo argumentovat „navýšením“ při zamlčení míry inflace, nelze se zbavit dojmu, že jde o klasickou salámovou taktiku politiků.

Jednotlivé položky rozpočtu vytržené z celku budí dojem, že jde o pozitivní krok. Vezměme jen veřejnosti známé a zákonem jako u jediné kategorie zaměstnanců garantované navýšení učitelských platů na magických 130 procent průměrného platu. Všichni by přece měli tleskat. Jde však o průměry z celého balíku peněz na platy v rozpočtové kapitole školství.

Problém není jen v tom, který rok se vezme jako základ pro průměrný plat v zemi. Nikde se veřejně příliš nerozebíraly tří rozhodující parametry určující výplatní pásku jednotlivých učitelů. Jejich realitu nevystihuje platový průměr, ale medián, tedy to, jakou částku pobírá největší počet učitelů.

Dále jde o platový stupeň závisející na délce praxe. Dostane se ke 130 procentům jak začínající, tak i velmi zkušený učitel? A konečně jde o to, jak velký bude podíl v zaručených tarifních platech a v nenárokových složkách platu, tedy v osobním ohodnocení a odměnách. Jistota kýženého průměru tedy veskrze žádná.

Nejde jen o učitele

S uvedeným příkladem souvisí další krok. Na poslední chvíli byli z výše zmíněného magického slibu vyřazeni ostatní pedagogičtí pracovníci — asistenti pedagoga, ale také školní psychologové a speciální pedagogové. Jejich přeřazení mezi pedagogy „druhé kategorie“ je obzvláště pikantní, když si vzpomeneme na vzývání významu těchto pracovníků a chruščovovské výkřiky jednoho z předchozích ministrů o navýšení jejich počtu o 2500 do pár let. A také vzhledem k dlouhodobě prekérní profesní i osobní situaci školních psychologů a školních speciálních pedagogů, kteří jsou již patnáct let financováni jen z krátkodobých evropských projektů.

A co říci k ignorování nepedagogických pracovníků, zařazených do „třetí kategorie“? Slyšeli jsme sliby, že na důstojné navýšení platů těchto dvou kategorií určitě dojde v příštím roce. A podobných příkladů rozporu velkých čísel a průměrů s realitou škol, které vedly ke zklamaným očekáváním nebo provokativnímu kontrastu světlé budoucnosti s temnou přítomností, bylo víc. Připomeňme si je.

Již za minulé vlády přešlo financování takzvané pedagogické intervence na školy. Jde například o doučování slabších žáků. Prý i s ohledem na velkorysé financování škol podle takzavného PHmax. Podle tohoto principu financování nedostává od roku 2020 škola částku na každého žáka, ale má na jednu třídu určitý maximální počet hodin, na který dostane peníze. To umožňuje dělení tříd a intenzivnější a více zacílenou, individualizovanou výuku. A tedy tolik vzývané procvičování, a nikoli jen úprk učivem vpřed. Před pár týdny jsme se ovšem dozvěděli, že PHmax je příliš velkorysý princip a je potřeba ho snížit.

Učitelů je chvíli málo a pak zase moc

A co teprve absurdní divadlo s počty učitelů? Ještě v červnu jsme byli při schvalování novely zákona o pedagogických pracovnících přesvědčováni, že učitelů je zoufale málo, a proto musíme do škol vpustit lidi bez pedagogického vzdělání. V září slyšíme, že učitelů máme moc a jejich nárůst neodůvodněně překonává nárůst počtů žáků. Pozdější podrobnější zpřesnění, že jde vlastně skoro jen o odborná učiliště a některé SOŠ, už rozhořčení učitelů a ředitelů moc nezmírnilo.

Podobné je to i s připraveným snížením počtů asistentů pedagoga, respektive prostředků na ně. Nejprve si školy zvyknou a ocení jejich financování státem. Nově však lamentujeme nad jejich neudržitelným nárůstem. Aniž by někdo slůvkem zmínil, proč je velký počet těchto asistentů v zemích, k nimž vzhlížíme, normou a jak chceme ulevit učitelům s rostoucí zátěží v jejich práci. Asistenti ve vyspělých zemích totiž nejsou určeni jen k asistování žákům se speciálními potřebami, ale patří do všech škol.

Dalo by se pokračovat s dalšími nápady na různé změny. Všechny jsou vedeny klíčovou logikou — ušetřit, nikoli vytvořit podmínky pro kvalitní vzdělávání. Rozpory, protimluvy a nepředvídatelnost státní správy vytvořily psychologický efekt zklamaných očekávání, jež vzbudili ti nahoře. A tudíž i pocit, že vláda, potažmo stát je pokrytecký.