Vláda Petra Fialy od počátku svého funkčního období opakuje, že vzdělávání patří mezi její priority. Ostatně napsala si to nejen do svého prvního programového prohlášení, ale taktéž do jeho upravené druhé verze. Premiér také nechal oblepit celou zemi plakáty, ve kterých občanům slibuje, že Česká republika bude do deseti let vzdělanou křižovatku Evropy. Ve skutečnosti se ale při pohledu na plánovaný státní rozpočet pro příští rok ukazuje, že zůstalo zase jen u prázdných frází.

Nesplněná očekávání a plané sliby příznačně dokládají tanečky kolem platů pedagogů. Těm má sice nově stát garantovat 130 procent průměrné mzdy, ale až do poslední chvíle nebylo jasné, jaká mzdová úroveň bude základem pro výpočty. Vládní představitelé v čele s ministrem školství dlouho mlžili. Nyní je jasné, že výchozím rokem bude ten minulý. Že se za dva roky mezitím mnohé změnilo, se v potaz nebere.

ODS ústy ministra financí může slavit, státní kasa ušetří. Učitelé se budou muset reálně smířit s necelými 113 procent letošní mzdové úrovně. Pomineme-li čistě materiální rovinu, snad závažnější dopad bude mít celá šaráda na důvěru občanů v politickou reprezentaci státu. Jak máme nadále věřit vládě, že k nám, občanům, chová elementární respekt? Neprojevuje se snad úcta k lidem tím, že s nimi jednáte na rovinu a s jejich budoucností nehandlujete jako na tržišti?

České školství je v porovnání s jinými zeměmi OECD dlouhodobě podfinancované, vláda s tím však nic nenadělá. Podle studie renomovaného think-tanku IDEA byly relativní platy učitelů vůči průměrné mzdě v roce 2017 na úrovni 110 procent. O čtyři roky později již na 121 procent. Přestože stále nedosahovaly vytyčených 130 procent, růstový trend byl jasný.

Vzpomeňme si, jak Petr Fiala, tehdy ještě v opoziční lavici, sliboval pedagogům až 150 procent. Jak se mu dnes, když má jeho vláda většinu ve Sněmovně i v Senátu, daří vlastní sliby naplňovat?

V roce 2022 se trend, který nastavily vlády sociální demokracie, obrátil. Zatímco mzdy rostly celkově o více jak pět procent, platy učitelů pouze o jedno procento. Když se podíváme na výdaje na školství jako celek, situace je podobná. Zatímco v letech 2017—2021 se dařilo přibližovat průměrnému podílu investic do vzdělávání vůči HDP, jaké platí v rámci OECD, po roce od nástupu Fialova kabinetu začal podíl opět klesat.

Ministr školství Bek se dnes chlubí, že se mu podařilo zažehnat katastrofu téměř třicetimiliardových škrtů v resortu. Abychom ale dosáhli úrovně financování školství jako v době, kdy končila vláda sociální demokracie, musel by získat dalších více než 26 miliard. S těmi ale státní rozpočet pro příští rok nepočítá.

Pokud vláda cíleně odmítla hledat příjmy státního rozpočtu a rozhodla se jít cestou ideologický škrtů, je to legitimní a pro část voličů možná akceptovatelné. Měla by však mít toliko odvahy a respektu k občanům a zcela na rovinu sdělit, že školství její prioritou prostě není.