„Víš, jaký je na gymplu nejtěžší předmět?“ ptá se mě s úsměvem Max. „Vyprávění vtipů v češtině. To já fakt neumím. Takže přikyvuju a poslouchám a mlčím… kak durak.“

Snažím se Maxe uklidnit: chce to čas a vytrvalost. Sama si vybavuji své začátky tady a nekonečně dlouhé večery v hospodě, kdy jsem seděla obklopená Čechy, jejich vtípky, pivem, vtípky o pivu, nebo drbáním Leoše Mareše a Dády Patrasové, jejichž jména jsem tenkrát slyšela poprvé. A pak ten pocit, že stačí říct jediné slovo k tomu, aby všichni vybuchli smíchy z mé „roztomilé“, prý „trochu ostravské“, češtiny.

„Kluci jsou fakt chytrý,“ pokračuje Max. „Jsou mega dobří a chytří a já na ně vůbec nestačím. Také tomu humoru nerozumím. Třeba taková historie nebo fyzika, to je pohoda, to zvládám... Teď jsme normálně psali esej, dobrý. Ale ty vtípky, to je prostě strašně těžké. Musím se naučit česky tak, abych mohl vtipkovat, jinak budu out.“

Maxovi je patnáct let a přišel z Melitopolu, který je momentálně okupován putinovskou armádou. Je jedním z účastníků projektu Buď můj druh, který jsem poslední půlrok vedla v Nesehnutí. Jeho cílem bylo napomoci rychlejší integraci mladých Ukrajinců do české společnosti.

Mladí lidé sem většinou přijeli, aniž by po tom toužili. Velká část z nich je zde se svými rodiči, kteří utekli z válkou zruinovaných měst. Další jsou tu proto, že je sem rodiče poslali za jejich sourozenci nebo příbuznými. Všechny je ale pojí zkušenost z války, která je pro každého, ale pro tak mladé lidi zvláště, mimořádně zatěžující a traumatický zážitek.

Ve tvářích pár let navíc

„Když jsme utíkali z Kremenčuga,“ povídá mi sedmnáctiletý Artem, vážný a příliš brzy dospělý kluk, který přijel se svými rodiči a malou sestřičkou, „celé nádraží bylo plné lidi a ke vlakům se nešlo dostat. Sbalili jsme se hned druhý den, protože všude padaly bomby. Byla tam panika, lidi si podávali děti do vlaku okny. I nám se nakonec nějak podařilo do vlaku dostat. Celou cestu do Lvova jsme se pak mačkali vedle sebe jako sardinky…“ Smutně se usměje a pokračuje ve vyprávění dalších válečných hrůz.

Skoro na každém našem setkání děcka vyprávějí své vzpomínky na začátek války a na to, co zažily. Některé příběhy slýchám i vícekrát. Jak může mladý, zmatený člověk, který prožil tak silné trauma, zapadnout v cizí zemi, naučit se bleskově jazyk, zorientovat se ve vzdělávacím systému a najít si nové kamarády, když ti staří zůstali doma nebo se rozutekli na různé strany? Dívám se do tváří dětí a vidím v nich otisk dospělosti, který by tam ještě nemusel být.

Půl rok války jim vložil do tváří pár let navíc. Najít společnou řeč se svými vrstevníky v České republice, kteří řeší jiné starosti a mají své sociální vazby, pro ně je opravdu složité. Na mladých lidech z Ukrajiny tu často leží také tíha pomoci rodičům, potřeba přivydělávat peníze a starat se o mladší sourozence.

To v kombinaci s tlakem na pokračování ve vzdělávání vytváří pro zranitelné a nejisté teenagery obrovskou zátěž. Potřebují podporu, pochopení a rady od někoho, kdo porozumí jejich problémům. Šance najít takové lidi mezi svými vrstevníky ale není veliká.

Potřebují dostat nabídku pomocné ruky od učitelů, trenérů, úředníků, spolužáků, protože sami nemají šanci tuto situaci zvládnout. Dostávají ji, tak jak to tvrdí v televizi premiér Petr Fiala (ODS)?

Nikdy jsem nechtěla být cukrářkou

Sedíme s Lerou před hudebním klubem, kam jsem vzala naší ukrajinskou skupinku na noisový koncert. Lera si, jako vždy, posteskne nad svým životem v Sumech. Vypráví mi, jak se schovávala čtyři dny ve sklepě, jak slyšela výbuchy, ale jak ani tak nechtěla odjet. Jak miluje tancování a jak moc se chce vrátit domů.