„Víš, jaký je na gymplu nejtěžší předmět?“ ptá se mě s úsměvem Max. „Vyprávění vtipů v češtině. To já fakt neumím. Takže přikyvuju a poslouchám a mlčím… kak durak.“

Snažím se Maxe uklidnit: chce to čas a vytrvalost. Sama si vybavuji své začátky tady a nekonečně dlouhé večery v hospodě, kdy jsem seděla obklopená Čechy, jejich vtípky, pivem, vtípky o pivu, nebo drbáním Leoše Mareše a Dády Patrasové, jejichž jména jsem tenkrát slyšela poprvé. A pak ten pocit, že stačí říct jediné slovo k tomu, aby všichni vybuchli smíchy z mé „roztomilé“, prý „trochu ostravské“, češtiny.

„Kluci jsou fakt chytrý,“ pokračuje Max. „Jsou mega dobří a chytří a já na ně vůbec nestačím. Také tomu humoru nerozumím. Třeba taková historie nebo fyzika, to je pohoda, to zvládám... Teď jsme normálně psali esej, dobrý. Ale ty vtípky, to je prostě strašně těžké. Musím se naučit česky tak, abych mohl vtipkovat, jinak budu out.“

Maxovi je patnáct let a přišel z Melitopolu, který je momentálně okupován putinovskou armádou. Je jedním z účastníků projektu Buď můj druh, který jsem poslední půlrok vedla v Nesehnutí. Jeho cílem bylo napomoci rychlejší integraci mladých Ukrajinců do české společnosti.

Mladí lidé sem většinou přijeli, aniž by po tom toužili. Velká část z nich je zde se svými rodiči, kteří utekli z válkou zruinovaných měst. Další jsou tu proto, že je sem rodiče poslali za jejich sourozenci nebo příbuznými. Všechny je ale pojí zkušenost z války, která je pro každého, ale pro tak mladé lidi zvláště, mimořádně zatěžující a traumatický zážitek.

Ve tvářích pár let navíc

„Když jsme utíkali z Kremenčuga,“ povídá mi sedmnáctiletý Artem, vážný a příliš brzy dospělý kluk, který přijel se svými rodiči a malou sestřičkou, „celé nádraží bylo plné lidi a ke vlakům se nešlo dostat. Sbalili jsme se hned druhý den, protože všude padaly bomby. Byla tam panika, lidi si podávali děti do vlaku okny. I nám se nakonec nějak podařilo do vlaku dostat. Celou cestu do Lvova jsme se pak mačkali vedle sebe jako sardinky…“ Smutně se usměje a pokračuje ve vyprávění dalších válečných hrůz.

Skoro na každém našem setkání děcka vyprávějí své vzpomínky na začátek války a na to, co zažily. Některé příběhy slýchám i vícekrát. Jak může mladý, zmatený člověk, který prožil tak silné trauma, zapadnout v cizí zemi, naučit se bleskově jazyk, zorientovat se ve vzdělávacím systému a najít si nové kamarády, když ti staří zůstali doma nebo se rozutekli na různé strany? Dívám se do tváří dětí a vidím v nich otisk dospělosti, který by tam ještě nemusel být.

Půl rok války jim vložil do tváří pár let navíc. Najít společnou řeč se svými vrstevníky v České republice, kteří řeší jiné starosti a mají své sociální vazby, pro ně je opravdu složité. Na mladých lidech z Ukrajiny tu často leží také tíha pomoci rodičům, potřeba přivydělávat peníze a starat se o mladší sourozence.

To v kombinaci s tlakem na pokračování ve vzdělávání vytváří pro zranitelné a nejisté teenagery obrovskou zátěž. Potřebují podporu, pochopení a rady od někoho, kdo porozumí jejich problémům. Šance najít takové lidi mezi svými vrstevníky ale není veliká.

Potřebují dostat nabídku pomocné ruky od učitelů, trenérů, úředníků, spolužáků, protože sami nemají šanci tuto situaci zvládnout. Dostávají ji, tak jak to tvrdí v televizi premiér Petr Fiala (ODS)?

Nikdy jsem nechtěla být cukrářkou

Sedíme s Lerou před hudebním klubem, kam jsem vzala naší ukrajinskou skupinku na noisový koncert. Lera si, jako vždy, posteskne nad svým životem v Sumech. Vypráví mi, jak se schovávala čtyři dny ve sklepě, jak slyšela výbuchy, ale jak ani tak nechtěla odjet. Jak miluje tancování a jak moc se chce vrátit domů.

Leře je patnáct, doma chodila do prestižního tanečního souboru, kde měla nejlepší kamarádky. Chtěla se věnovat fotografování nebo designu. Tady je Lera osamělá, trpí úzkostmi a je pro ni těžké najít si nové kamarády. I přesto, že je její město stále dost nebezpečné, a že se jí zdají sny o samopalech a smrti, se chce vrátit domů.

Dva měsíce po tom, co přijela do České republiky, se pokusila udělat přijímačky na studium fotografie na střední škole, bohužel se kvůli neznalosti češtiny dostala pouze na cukrářku. „Chci domů. Vůbec nevím, co tady dělám a ve škole mně to fakt nebaví, nikdy jsem nechtěla být cukrářka. Doufala jsem, že se dostanu alespoň na kosmetičku, ale bohužel…“

Mohla by to znovu zkusit příští rok, doufá ale, že už bude doma a tato hrůza pro ni skončí. „Včera jsem prosila mámu, aby mě ze školy odhlásila. Spolužáci jsou v pohodě, ale někteří učitelé a učitelky nás nemají rádi a dávají nám to najevo. Když mi spolužačka radila v hodině informatiky u úkolu, kterému jsem vůbec nerozuměla, napomenula ji učitelka, že mi nemá pomáhat. Že když jsem tady, tak mám umět česky nebo jet domů…,“ líčí nepříjemnou zkušenost, bohužel vůbec ne ojedinělou.

„Nebo prodavačka v obuvnictví, která mi nechtěla dát vyzkoušet boty, dokud správně nevyslovím třicet osm. Po asi pěti pokusech mi je nakonec dala, ale devětatřicítky…,“ vypráví.

K čemu slouží škola

Integrace je podmínkou k tomu, aby příchozí dostali šanci stát se rovnoprávnými členy společnosti, a mohli využít všechen svůj potenciál k osobnostnímu rozvoji. Je to důležitý předpoklad jejich emancipace a aktivního zapojení do života společnosti.

Nejsnáze si to lze představit právě na příkladu školní třídy. Když přijde nová spolužačka, tak ji pravděpodobně rádi vysvětlíme, kde je jídelna, jaké záchody jsou lepší, a kteří učitelé jsou kámoši a na které si máme dávat pozor. Také ji poradíme, když nerozumí zadání nebo nějakým úkonům, půjčíme jí své zápisky a přidáme do důležitých skupin na sociálních sítích.

A když se nám zalíbí, tak ji zasvětíme do drbů a dalších interních tajemství toho, jak školu zvládnout a přežít. Přitom nečekáme, než si o to sama řekne, neboť víme, že každému je příjemnější, když ho skupina vítá s otevřenou náruči.

To stejné, jenom ve větším, se má odehrávat i v celé společnosti. Je to podmínka, aby se tu netvořila ghetta nebo uzavřené komunity, kde lidé žijí spíše své paralelní izolované existence než společně a se zájmem o veřejné dění.

Škola je v procesu integrace velmi důležitou institucí. Je to místo, kde se učíme nejen číst, psát a počítat, ale snad především vztahům k druhým lidem, komunikaci s nimi a spolupráci. Všechny tyto dovednosti jsou nutné pro spokojený a úspěšný život v dospělosti, ať už chceme dělat řemeslo nebo léčit lidi.

Jsou to dovednosti, které posilují a sjednocují společnost jako celek — umožňují lépe odolávat krizím, politickým manipulacím, dezinformacím a všem formám vykořisťování. Realita na českých školách je však hodně odlišná.

Integrace navzdory nastavení systému

Mnozí učitelé po dvou letech covidu jsou vyčerpaní a často ponecháni sami sobě napospas. Navíc část učitelů podlehla konspiracím a dezinformacím, což je zvláště nebezpečné v kontextu války v Ukrajině. Nadto učitele čeká další zátěž v podobě velkého počtu ukrajinských žáků. Žádné systematické podpory od ministerstva školství se jim přitom nedostává.

Ministr Vladimír Balaš (STAN) se spolu s premiérem Petrem Fialou (ODS) na začátku školního roku vychloubali, jak jsou učitelé na školní rok připraveni. Ve skutečnosti jediná reálná změna, která se na školách odehrála, je zavedení kurzu češtiny pro ukrajinské žáky a studenty.

Žádnou jinou metodickou, psychickou nebo finanční podporu učitelé ve své náročné situaci nedostávají. Nemají ani supervizi ani prostor, kde by se mohli podělit o své zkušenosti a ulevit si od své emoční zátěže.

Není divu, že mnozí jsou otrávení, a že někteří si svou frustraci dokonce vylévají na žácích. Integrace v takových podmínkách se uskutečňuje navzdory nastavení systému, nikoli díky němu: přetížení učitelé a traumatizované děti musí přijít sami na to, jak spolu komunikovat, jak se přijímat. A děti také na to, jak si najít nové kamarády.

Ministerstvo školství ve srovnání s Evropou neobstojí

Ministerstvo školství očekává od učitelů, že budou sami vědět, jak ukrajinské děti zapojit a zvládnout jejich integraci, očekává od občanských skupin, že vyvinou metodickou podporu a komunitní programy. Ale co bude dělat samo ministerstvo?

Zatím se zdá, že žádné významné kroky k začlenění takto velkého počtu děti do českého školského systému nečiní. V některých případech naopak situaci dokonce komplikuje. Například nově ministerstvo školství vybavilo ředitele středních škol pravomocí určovat, do kterého ročníku bude studující zařazen.

V praxi to může znamenat, že starší děti budou zařazované do nižších ročníků, což může způsobovat další frustrace, zbavovat je motivace a komplikovat jejich zdárnou integraci. Hlavní prioritou dle ministerstva školství je naučit ukrajinské děti česky — a až pak je vzdělávat.

Jak ukazují zkušenosti z jiných zemí, takováto cesta ale nepovede k úspěchu. Poněvadž ukrajinské děti do určité míry stigmatizuje a může vytvářet dojem, že dokud se česky nenaučí, není možné je do výuky plnohodnotně začlenit.

V jiných evropských státech však mají ke vzdělávání a integraci příchozích dětí zcela jiný přístup. Propracovaný systém jazykové přípravy spolu s inkluzivním přístupem ve vzdělávání umožňuje rychlejší zařazení dětí do všeobecné výuky.

Například ve Finsku je hlavní prioritou zapojit děti do skupin a tříd. A vedle intenzivní jazykové průpravy se tu spoléhají na metody vyučování, které umožňují dětem zapojit se do výuky i bez dokonalé znalosti finštiny.

Finsko přitom podporuje i výuku mateřského jazyka — tím umožňuje funkční dvojjazyčnost, posiluje občanskou identitu dětí, dává jim možnost se rozvíjet v souladu s vlastním kulturním základem. To je pro děti žijící v cizí zemi samozřejmě velká psychologická podpora.

Chybějící informace a problémy se začleňováním způsobují, že tolik mladých lidi, kteří sem přicházejí z válkou zničených měst, paradoxně doufá v rychlý návrat domu. Mnozí z nich raději pokračují ve vzdělávání online na ukrajinských školách a také plánují nastupovat do ukrajinských vysokých škol na online výuku.

Svůj podíl na tom mají i rozdíly ve vzdělávacím systému mezi oběma zeměmi. Na Ukrajině přes nedávno schválenou reformu je nadále zdaleka nejběžnější formou vzdělání všeobecná jedenáctiletka zakončená maturitou. Najít odpovídající vzdělávací stupeň v českém školstvím pro každého jednotlivce ba tak bylo samozřejmě obtížné v každém případě, ale fakt, že české ministerstvo školství nemá žádnou propracovanou metodiku, celou situaci zásadně komplikuje.

Přestože Česká republika přijala veliké množství uprchlíků z Ukrajiny, popsané potíže s integrací mladých lidí do škol poukazují na to, že tu přetrvává hluboce zakořeněný strach z jiných kultur. Ukazuje se, že přes jednorázová vzepětí, česká společnost dnes není založena na principu solidarity a vzájemné pomoci, protože jinak by uměla nabídnout více účinných nástrojů, jak pomáhat druhým zpracovávat své traumatické zkušenosti a integrovat je do života společnosti.

Taková společnost se buduje na soucitu a zakládá se na lidskosti vůči všem bez rozdílu. Právě to ostatně připomíná výrok „učitele národů“, českým školstvím vzývaného, avšak jen málo následovaného J. A. Komenského: „Všichni na jednom divadle velikého světa stojíme, a cokoliv se tu koná, všech se týče, celé lidské pokolení jest z jedné krve, jedna rodina, jeden dům.“