Poslední tři školní roky výrazně poznamenala pandemie covid-19. Zažili jsme dlouhé školní uzávěry a distanční výuku v letech 2020 a 2021, nekonečné karantény a hybridní výuku v uplynulém školním roce. Poměrně intenzivně se diskutuje o tom, jak tato situace dopadla na děti — nejen na jejich znalosti, ale zejména na jejich návyky, vztahy a fyzické a duševní zdraví. Upozorňuje se na problémy jako prohlubování rozdílů mezi žáky, sociální a emocionální zaostávání dětí, nárůst duševních onemocnění nebo špatná dostupnost psychologické a psychiatrické péče.

Mluví se i o nesnadné situace učitelů. V období pandemie se zvýšila náročnost jejich práce, a to zdaleka nejen v podobě větší časové zátěže. Učitelé museli velmi rychle přeorganizovat svou výuku, osvojit si nové postupy a metody a řešit zcela nové situace. Data z různých zemí, např. Itálie, Španělska nebo Austrálie, dokládají, že učitelé v období pandemie zažívali zvýšený stres, nejistotu a úzkost a došlo u nich k výraznému zhoršení duševního zdraví podobně jako u dětí.

Extrémně náročná pak byla situace pro učitelky-matky malých dětí, které musely kombinovat distanční (a později střídavou či hybridní) výuku s péčí o vlastní děti, jejichž školy byly rovněž uzavřeny. Právě na ně jsme se ve svém výzkumu, který provádíme od roku 2021, zaměřily i my — realizovaly jsme rozhovory a analyzovaly facebookové diskuze.

Učitelky-matky během covidu: frustrace a vyčerpání

Období pandemie, zejména pak lockdowny ve školním roce 2020/2021, byly pro učitelky-matky malých dětí obdobím enormního pracovního nasazení. Spolu s pracovní zátěží se dostavovala únava a frustrace z nemožnosti rozvrhnout si síly, protože nebylo jasné, jak dlouho to celé bude trvat. Počáteční elán přítomný v první vlně rychle vyprchával.

Zároveň řada učitelek cítila silný tlak na profesní výkon — vydržet a v těžké situaci obstát. Distanční výuka se lišila od zažité praxe a vyžadovala velké množství přípravy a sebevzdělávání, což pro mnoho učitelek znamenalo řadu ústupků: omezení vlastního volného času, času tráveného s partnerem a dětmi, práci po nocích a o víkendech.

Učitelky s malými dětmi, s nimiž jsme mluvily, to často vnímaly jako oběť a zvolenou cestu nahlížely i s jistou lítostí nebo rezignací. Zároveň z ní však vesměs nebyly ochotny ustoupit, protože by to považovaly za profesní selhání. A to i přesto, že reflektují, že měla negativní dopad na jejich fyzické a duševní zdraví.

Nefunkční pomoc státu

V souvislosti s tímto zjištěním nás zejména zajímalo, jak a zda pro tyto učitelky — řečeno jen s malou nadsázkou — na pokraji zhroucení, byly reálnou variantou úlevy, které nabízel stát. Konkrétně šlo o možnost čerpat ošetřovné, kterou měli i jiní rodiče dětí do deseti let, a o možnost umístit své dítě do jedné z tzv. určených škol, které byly otevřené pro děti zdravotníků, hasičů, ale třeba i učitelů jako zaměstnanců kritické infrastruktury.

Z rozhovorů a fokusních skupin, které jsme realizovaly později, vyplývá, že ani jedno z těchto opatření pro učitelky s malými dětmi příliš nefungovalo.

Velmi zajímavou perspektivu nám otevřely zejména ty části rozhovorů, ve kterých jsme mluvily o ošetřovném. Učitelky popisovaly, že na „ošetřovačku“ jít nechtěly, a to s ohledem na své žáky. Učitelky cítily závazek také vůči svým kolegům a vedení školy, vůči vzdělávacímu plánu, společnosti a vůbec své profesi.

Odejít na „ošetřovačku“ bylo vnímáno jako nekolegiální krok, který zatíží vedení školy a kolegy — akutně formou suplování, v budoucnu nedostatečně připravenými žáky. Čerpat ošetřovné vnímaly učitelky jako projev nedostatečnosti, nezvládnutí situace, neprofesionality, či dokonce nezodpovědnosti.

Učitel jako obětující se hrdina?

Čerpání ošetřovného nezapadá do dominantního obrazu učitele jako obětujícího se hrdiny, který staví na první místo své žáky. Učitelé sami si představu dobrého pedagoga spojují s profesionálem, který má pod kontrolou situaci i sebe a nedává najevo osobní těžkosti — zejména před žáky a rodiči, ale často ani před kolegy nebo nadřízenými, které svými problémy „ohleduplně“ nezatěžuje.

Taková představa je leckdy implicitní součástí kultury školy. Otázku ošetřovného v době pandemie otvíral jen málokterý ředitel, v některých sborovnách bylo toto téma tabu.

Pojetí učitele jako odolného hrdiny přitom nevytvořila pandemie. Bylo tady již dříve, ale v čase krize se jen více zviditelnilo a jasněji se také ukázala jeho problematičnost. Základním úskalím je životaschopnost učitele v této roli. Zdravotní obtíže způsobené dlouhodobým přetížením a psychické problémy jsou něčím, co bychom jako společnost neměli považovat u žádné profese za normální a přijatelné.

Mluvme s žáky o svých hranicích

Nelze zapomínat také na to, že jedním z důležitých typů sociálního učení je i nápodoba. Děti by se měly naučit nejen číst, psát a počítat, porozumět přírodě a společnosti, ale také porozumět sami sobě, znát své hranice a možnosti. To se ale mohou mnohem spíše naučit od lidí, kteří to sami umí a kteří poznají, kdy naráží na své limity, jsou schopní o tom s ostatními mluvit a najít cesty, jak si oddechnout a načerpat energii.

Otevřené přiznání učitelky, že si potřebuje dát pauzu, které by nebylo doprovázeno pocitem viny a selhání, by možná bylo pro žáky přinejmenším stejně užitečnou lekcí jako ta z anglické konverzace.

Nechceme přitom učitele a učitelky kritizovat za to, že se během pandemie rozhodli zatnout zuby a jít na hranu — a leckdy i za ni. Byla to první a velmi koncentrovaná zkušenost tohoto druhu a každý učitel, který tímto nelehkým obdobím prošel, si zaslouží respekt.

Zároveň by bylo dobré, kdybychom si z pandemie krom získaných dovedností v oblasti distanční výuky odnesli i poznání, že další velký úkol je naučit se dobře pracovat se svými hranicemi. Proměna, kterou by takový posun způsobil, by pomohla nejen učitelům, ale ve výsledku i všem ostatním.