Poslední tři školní roky výrazně poznamenala pandemie covid-19. Zažili jsme dlouhé školní uzávěry a distanční výuku v letech 2020 a 2021, nekonečné karantény a hybridní výuku v uplynulém školním roce. Poměrně intenzivně se diskutuje o tom, jak tato situace dopadla na děti — nejen na jejich znalosti, ale zejména na jejich návyky, vztahy a fyzické a duševní zdraví. Upozorňuje se na problémy jako prohlubování rozdílů mezi žáky, sociální a emocionální zaostávání dětí, nárůst duševních onemocnění nebo špatná dostupnost psychologické a psychiatrické péče.

Mluví se i o nesnadné situace učitelů. V období pandemie se zvýšila náročnost jejich práce, a to zdaleka nejen v podobě větší časové zátěže. Učitelé museli velmi rychle přeorganizovat svou výuku, osvojit si nové postupy a metody a řešit zcela nové situace. Data z různých zemí, např. Itálie, Španělska nebo Austrálie, dokládají, že učitelé v období pandemie zažívali zvýšený stres, nejistotu a úzkost a došlo u nich k výraznému zhoršení duševního zdraví podobně jako u dětí.

Extrémně náročná pak byla situace pro učitelky-matky malých dětí, které musely kombinovat distanční (a později střídavou či hybridní) výuku s péčí o vlastní děti, jejichž školy byly rovněž uzavřeny. Právě na ně jsme se ve svém výzkumu, který provádíme od roku 2021, zaměřily i my — realizovaly jsme rozhovory a analyzovaly facebookové diskuze.

Učitelky-matky během covidu: frustrace a vyčerpání

Období pandemie, zejména pak lockdowny ve školním roce 2020/2021, byly pro učitelky-matky malých dětí obdobím enormního pracovního nasazení. Spolu s pracovní zátěží se dostavovala únava a frustrace z nemožnosti rozvrhnout si síly, protože nebylo jasné, jak dlouho to celé bude trvat. Počáteční elán přítomný v první vlně rychle vyprchával.