Už druhým rokem sledujeme protesty vysokých škol. Celorepubliková iniciativa nazvaná Hodina pravdy má za cíl upozornit na chronické podfinancování vysokoškolského sektoru. Síly v ní spojují akademické senáty, a to nejen z humanitních, ale i přírodovědných vysokých škol, asociace děkanů i odbory.

Kritika nízkých mezd je zcela na místě. Vést odborné semináře na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy za odměnu nižší, než je průměrná hodinová mzda, je úkol hodný jen těch největších nadšenců. Není to důstojné ani udržitelné. Bez kvalitních pedagogů totiž nebudou ani kvalitní lékaři, ani kvalitní právníci. Máme hodně velký problém, před nímž už nelze dále zavírat oči. Proto se i já zúčastním protestu Kolaps systému, který Hodina pravdy ohlásila na 3. června 2024.

Vedle finanční odměny za výuku by však neměla zapadnout kritika toho, jakým způsobem se dnes hodnotí vědecká činnost. V prostředí literární vědy, v němž se profesně pohybuji, má současné hodnocení vědy minimálně stejný podíl na nespokojenosti akademiků jako nízké mzdy. A na rozdíl od mezd ho nelze vyřešit technickým přidáním x miliard do rozpočtu. Začít musíme změnou uvažování o vědě a jejím poslání. Nakonec i ve Statutu Univerzity Karlovy se lze dočíst, že „součástí pracovního výkonu akademických pracovníků vysokých škol je… nejen kvalitní pedagogická činnost, ale i odpovídající vědecký výzkum“. A co to tedy ten odpovídající vědecký výzkum je?

Šest let práce na odborné knize má menší cenu než jeden článek

Je například do očí bijící, že opravdu významné a náročné výstupy v oblasti humanitních věd, jimiž jsou monografie či kolektivní monografie, nemají podle současného hodnocení vědy téměř žádnou váhu. Pro srovnání: na monografii v češtině, která zkoumá široký okruh děl od Eposu o Gilgamešovi a antických mýtů přes Božskou komedii, pohádky, barokní a romantický román až po moderní romány 21. století z různých světových literatur, a která nemá pro svůj široký záběr a analýzu ve světovém kontextu obdoby, jsem intenzivně pracovala šest let. Na článku v němčině pracuji coby germanistka maximálně několik měsíců — přesto za něj získám stejný počet bodů jako za monografii.

Časopisecké články navíc nejsou pro literární vědce příliš vhodným typem výstupu — v průměru si je přečte osm až deset lidí, v určitých případech pouze recenzenti. Limit několika málo normostran navíc vede k tříštění výzkumu a neumožňuje jít do příliš velké hloubky ani šíře. Z důvodu nedostatku odborných platforem je navíc šance na publikování literárněvědného článku nižší než v jiných oborech. Jelikož postupně mizí některé typy časopisů, je stále obtížnější najít vhodné publikační platformy. Časopisy s tolik žádaným impakt faktorem v některých oborech prakticky neexistují.

Univerzity jako sterilní nadnárodní korporáty

Ne zcela šťastný je také nátlak na publikování v angličtině za všech okolností. Univerzity se dnes chovají jako nadnárodní korporáty a hodnotitelé ignorují, že je třeba rozvíjet také témata stěžejní pro kulturu, v níž daná instituce sídlí, a to i prostřednictvím textů psaných v méně rozšířených jazycích. Důsledkem je stále větší vykořenění institucí i lidí.

Publikování literárněvědných výstupů v mateřštině je přitom nezastupitelným příspěvkem k ozřejmování konkrétních kultur. Chceme přece seznamovat i po nás přicházející generace s kulturním dědictvím a vést je k přemýšlení o směřování kultury a umění v současnosti, které vždy nějakým způsobem reaguje na předešlý vývoj. Výstupy psané v mateřském jazyce jsou přesto systematicky znevažovány.

Ano, literárněvědný výzkum není z finančního hlediska v současném hodnocení vědy žádný zlatý důl. Snad ale nechceme připustit, že by kvůli tomu měl mít nižší společenskou hodnotu a že bychom měli obhajovat jeho existenci i v samotném univerzitním prostředí?

Akademický svět navíc zabředává do stále větší oborové a žánrové specializace. Nejvíce se vyplatí vše normovat a přizpůsobovat několika momentálně prioritním tématům. Většina vědců se vzájemně cituje s kolegy, aby vůbec získala nějaké citace, jinak se nelze habilitovat.

Přemýšlím, jak daleko může tento systém popírající pestrost vědeckého světa ještě zajít. Kde zůstává onen proklamovaný respekt „ke specifikům pěstovaných oborů a k vnitřním kulturám, prostředím fakult a dalším součástem“ a „podpora tvůrčího ducha lidské společnosti“, jak se o nich také píše v již zmiňovaném Statutu Univerzity Karlovy?