Saša Skočilenková: „Přestože jsem za mřížemi, jsem svobodnější než vy.“
Jitka KomendováPetrohradská umělkyně Saša Skočilenková byla dnes odsouzena k sedmi letům vězení za protest proti ruské invazi na Ukrajinu. Soudní proces byl exemplární ukázkou zvůle ruského režimu. Přinášíme v plném znění závěrečnou řeč odsouzené.
Mladá petrohradská umělkyně Alexandra Skočilenková — známější pod jménem Saša — záhy po začátku ruské invaze na Ukrajinu vyjádřila svůj nesouhlas s válkou. Na rozdíl od tisíců svých krajanů, kteří na veřejných místech demonstrovali s protiválečnými nápisy, Skočilenková zvolila formu, kterou tehdy doporučovalo hnutí Feministický protiválečný odpor jakožto způsob, jak o dění na Ukrajině informovat obyčejné občany, kteří se nepídí po neoficiálních informacích na internetu.
V supermarketu nahradila několik cenovek zboží lístky s protiválečnými nápisy jako „Ruská armáda bombardovala uměleckou školu v Mariupolu. Před ostřelováním se v ní ukrývalo asi 400 lidí.“; „Zastavte válku! Za první tři dny zemřelo 4300 ruských vojáků. Proč o tom v televizi mlčí?“; „Putin nám z televizních obrazovek lže už dvacet let. Výsledkem této lži je naše ochota omlouvat válku a nesmyslné oběti.“ nebo „Můj pradědeček čtyři roky nebojoval ve Velké vlastenecké válce proto, aby se Rusko stalo fašistickým státem a napadlo Ukrajinu.“
Saša Skočilenková byla záhy zatčena a obžalována z diskreditace ruské armády na základě zákona, který byl do ruské legislativy zařazen loni, po zahájení války na Ukrajině, aby se stal hlavním nástrojem boje s opozicí vůči kremelskému režimu. Přestože mladá žena trpí několika závažnými nemocemi, které jsou podle ruské legislativy neslučitelné s uvalením vazby, ve vazební věznici strávila více než půl druhého roku a soudní proces s ní se táhl jako u žádného jiného politického vězně.
S odvoláním na svůj prudce se zhoršující zdravotní stav obžalovaná opakovaně žádala, aby proces probíhal rychleji, neboť je pro ni velmi psychicky i fyzicky vyčerpávající. Soudkyně však naopak dělala vše pro to, aby proces co nejvíce protahovala. Celé jedno stání bylo například věnováno nekonečnému předčítání banálních provozních instrukcí pro zaměstnance supermarketu, ve kterém umělkyně svou akci realizovala. Během roku tak Saša Skočilenková absolvovala více než třicet často mnohahodinových stání.
Během soudních líčení byla pošlapávána elementární práva obžalované. Symptomatické je i to, že na rozdíl od jiných politických procesů, které se odehrávaly veřejně, v případě Skočilenkové byla přítomnost veřejnosti všemožně omezována nebo zcela vyloučena. Saša proto apelovala na státního zástupce a soud, aby všem ukázali, „jak nezištně a spravedlivě vykonávají spravedlnost“. „Opravdu se tu děje něco strašného a hanebného? Dokažme světu, městu, Rusku, že tomu tak není, že tu není za co se stydět,“ vyzvala soud obžalovaná.
Velmi tristní roli v procesu sehrály soudní znalkyně — socioložka a lingvistika, které se snažily na základě protiválečných textů ze supermarketu dokázat, že v nich Skočilenková „veřejně šíří vědomě nepravdivé informace… o použití ozbrojených sil Ruské federace“, jak zní formulace paragrafu, na němž prokuratura postavila svou obžalobu.
Proti zfušované expertize neodpovídající znalosti jazykovědy ani na úrovni maturitní zkoušky vystoupila renomovaná lingvistka Světlana Drugovejko-Dolžanská, jež jednoznačně doložila, že posudek je ryze účelový a nesplňuje ani nejnižší kritéria odbornosti. Drugovejko-Dolžanskou toto akademické angažmá ve prospěch Saši Skočilenkové stálo místo na petrohradské univerzitě, kde pracovala čtyřicet let. Propuštění bylo odůvodněno údajným „spácháním amorálního činu“.
Protest petrohradské lingvistky proti pavědecké soudní expertize, stejně jako fakt, že ostrakizovanou lingvistku záhy zaměstnal ředitel Institutu ruského jazyka Ruské akademie věd, představují v poměrech současného ruského režimu projevy velké občanské odvahy.
V průběhu procesu Sašu Skočilenkovou podpořila řada právníků, expertů, umělců, ale i běžných občanů, kteří přicházeli na každé soudní líčení, organizovali petice, podpůrné akce, šířili informace o Sašině případu a riskovali tím vlastní postih. Takové činy se nedostávají na přední stránky médií, ale právě ony dokládají, že ruská společnost není totálně zlomená a tupě loajální, jak leckdy okolní svět předpokládá.
Podle paragrafu, na základě něhož byla souzena Saša Skočilenková, lze uložit trest odnětí svobody na pět až deset let. Nejvyšší tresty podle téhož paragrafu byly dosud vyneseny v Moskvě: městský zastupitel Alexej Gorinov byl odsouzen na sedm let vězení, opoziční aktivista Ilja Jašin na osm a půl let. Na rozdíl od těchto mužů nemá Saša Skočilenková za sebou dlouhou aktivitu v opoziční politice a mohla by být vnímána jako slabší, méně nebezpečný protivník.
Nicméně mladá žena, nezávislá umělkyně, hlásící se ke své LGBT identitě a se vší naléhavostí proklamující právo na svobodný život v demokratické zemi, ztělesňuje vše, co Putinův režim ohrožuje. A právě v tomto kontextu má exemplárně tvrdý trest odnětí svobody na sedm let pro Sašu Skočilenkovou svou zvrácenou logiku.