Režisérka Žeňa Berkovičová a dramatička Světlana Petrijčuková byly 8. července odsouzeny k šesti letům odnětí svobody za schvalování terorismu. Případ byl zahájen kvůli hře Petrijčukové Finist, jasný sokol z roku 2018 a inscenaci pod režií Berkovičové z roku 2020.

Hra pracující s metaforikou ruské pohádky hledá odpověď na otázku, proč ženy, které vyrostly v sekulární a relativně blahobytné ruské společnosti, propadly radikálnímu islámu natolik, že odjíždějí do Sýrie, aby se tam provdaly za bojovníky Islámského státu. Soud kvalifikoval hru jako propagaci terorismu a jediný argument, na němž obžaloba stála, byl rozbor soudního znalce ve zcela pavědeckém oboru destruktologie.

Jde již o druhý „divadelní proces“ v současném Rusku: v letech 2017—2020 se v Moskvě projednával případ Sedmého studia, v němž byli obžalováni Kirill Serebrennikov, Jurij Itin, Alexej Malobrodskij a Sofie Apfelbaumová.

Obou těchto procesů se účastnila advokátka Ksenija Karpinská: tehdy obhajovala Alexeje Malobrodského, nyní Žeňu Berkovičovou. Rozhovor s ní vedlo družstvo nezávislých novinářů Bereg a poté jej publikoval ruský nezávislý internetový magazín Meduza.

Nakolik Vás překvapilo, že soudce plně podpořil požadavek obžaloby a odsoudil Ženu Berkovičovou a Světlanu Petrijčukovou k šesti letům odnětí svobody?

Bylo to pro mě naprosto nečekané. Samozřejmě jsem ve chvíli, kdy byl případ uzavřen, pochopila, že pokutou to nejspíš neskončí. Ale pořád jsem si byl jistá, že to nebude šest let, ale třeba jen pět. Stále byla naděje, že případ bude ještě přehodnocen: pokud by byla obžaloba postavena na prvním odstavci článku 205.2 trestního zákoníku, mohly z toho být dva až pět let vězení.

Verze obžaloby, že Žeňa a Světa během svého pobytu ve vyšetřovací vazbě údajně někoho instruovaly, aby na YouTube šířil video z jejich představení, není ničím podložena. Video bylo zveřejněno 8. května 2023 a Berkovičová a Petrijčuková byly zadrženy a poslány do vyšetřovací vazby 4. května. Od 5. do 8. května byl víkend, to znamená, že do vazební věznice neměl nikdo přístup. Zveřejnění videa scénického čtení hry Petričukové Finist, jasný sokol na festivalu Ljubimovka přitom vůbec nezávisí na autorce: pokud hra projde výběrem, je podle pravidel festivalu zveřejněna na webových stránkách.

Proč je to tak důležité?

Celé obvinění v principu neuznáváme. Ale i kdybychom uvažovali v kontextu nějaké krvelačnosti soudu, obžaloba vůbec nesedí, protože Berkovičová vytvořila divadelní inscenaci a divadlo není hromadný sdělovací prostředek, jichž se právě týká druhý odstavec článku 205.2.

Zaznamenala jste nějaké další signály, že proces bude probíhat podle „krvelačného“ scénáře?

Ne. Soudce pozorně naslouchal a vypadalo to, že rozumí tomu, co mu vysvětlujeme. Kladl otázky, které — jak se zdálo — měly vše ozřejmit. Opravdu se jevilo, že soud chce vše vyjasnit. Jenže z rozsudku vyplývá, že nechtěl.

Jednání, poslední slovo a rozsudek se konaly v týž den. Proč podle vás soud s rozhodnutím tak spěchal?

Upřímně řečeno, je to pro mě nepochopitelné. Jednou soud jednal až do dvaadvaceti hodin, jindy měl důležitější věci na práci a my jsme museli čekat pět hodin na začátek jednání. A týden se nedělo vůbec nic.

Na jednání, poslední slovo a vyhlášení rozsudku ve stejný den jsme se Žeňou byly připraveny. Obvykle se ovšem poslední slovo a rozsudek plánují na různé dny. Nedokážu teď říct, proč to tak bylo — za téměř třicet let praxe jsem byla u vojenského soudu poprvé.

Co je nakonec obsaženo v odůvodňující části rozsudku?

To vám nemůžu říct, ale samotný rozsudek začíná jako anglická pohádka: „Once upon a time…“ Mohu zhruba ocitovat první větu: „Jednou na podzim 2018 se Petrijčuková rozhodla napsat hru ospravedlňující nebo propagující terorismus.“

A pak to pokračuje jak v pohádce o veliké řepě: po roce a půl uviděla Berkovičovou, s níž se rozhodly, že začnou schvalovat terorismus spolu. Pak si uvědomily, že k tomu potřebují ještě další lidi, a tak přizvaly herečky. A pak šli do Svazu divadelníků a ten se rozhodl dát Berkovičové peníze na obhajobu terorismu. Ale všichni ti lidé nepochopili, že inscenace schvaluje terorismus. Zřejmě neměli dostatek znalostí.

Brát něco takového jako rozumné vysvětlení nelze. Je pozoruhodné, že obžaloba nebyla postavena na svědectví nižněnovgorodského herce Vladimira Karpuka, který na tvůrkyně divadelního představení napsal udání. V rozsudku o něm nepadlo ani slovo. Ukazuje se, že to, jak se zachoval, bylo zbytečné, jeho snaha byla k ničemu. Soud jeho úsilí neocenil.

O jaké důkazy se nakonec opřela státní zástupkyně Jekatěrina Děnisovová?

O výsledky „destruktologické expertízy“, což bylo samozřejmě překvapivé. Jsou totiž k dispozici stanoviska Ministerstva spravedlnosti a Federálního centra soudních expertíz, v nichž uvádějí, že destruktologie není vědecká disciplína a ve státních znaleckých ústavech se takové expertízy neprovádějí.

Ony se totiž takové expertízy totiž neprovádějí vůbec nikde kromě laboratoře destruktologie při Moskevské státní lingvistické univerzitě, jejímž ředitelem je Roman Silanťjev. Na oficiálních webových stránkách univerzity zjistíte, že můžete absolvovat kurzy zvýšení kvalifikace v oblasti destruktologie a destruktologem se můžete stát za osmnáct hodin. Pokud se chcete stát superdestruktologem, můžete to zvládnout za dvaasedmdesát hodin! Takový certifikát má i jedna z autorů znaleckého posudku Galina Chizrijevová a je vložen do trestního spisu.

A včera jsem sledovala pořad na televizní stanici RBK, kam byl pozván soudní znalec Silanťjev a režisér Alexandr Sokurov. A jaké bylo moje překvapení, když na otázku, co přesně zkoumal, Silanťjev odpověděl, že analyzoval scénické čtení, ale dělal to podle psaného textu dramatu. Na představení se podíval, až když bylo později zveřejněno. Pak už nerozumím vůbec ničemu! V jeho expertíze se totiž píše, že viděl představení a analýzu dělal podle něj. Co se to děje, čemu máme věřit?

Pak je tu expertíza Světlany Močalovové, soudní znalkyně FSB, která pořád dokola píše: „Marjuška si uvědomovala to, Marjuška si uvědomovala ono.“ Tak koho tedy soudí, Marjušku, nebo Petrijčukovou s Berkovičovou?! Znalkyně se vší vážností tvrdí, že inscenace a drama jsou založeny na ruské pohádce, a proto všechny ženy budou chtít zopakovat činy těchto Marjušek. Mám pak otázku, jak je možné, že expertka Močalovová je ještě tady? A existuje vůbec alespoň jediná žena, která představení viděla a zopakovala činy Marjušky?

Drama například ukazuje, jak se dívce snaží navléct šahídský pás, jak jí je zabito dítě a jak je pak v Rusku byla souzena za podporu terorismu. A dají jí osm let — za zvuků pohřební hudby. Z toho všeho my, kdo jsme viděli přestavení, máme dospět k závěru, že její skutek musíme zopakovat?

Předvolali jsme svědky, kteří byli v porotě a expertní radě ceny Zlatá maska. Ti v představení neshledali žádné projevy schvalování terorismu. Ale tito svědci jsou k ničemu — státní zástupkyně prostě řekla, že jejich výpovědi jsou „neinformativní“.

Na neveřejném zasedání soudu byl vyslechnut lingvista Anatolij Baranov, specialista na lingvistickou sémantiku a politickou lingvistiku, autor učebnice Jazyková expertíza textu: teoretické základy a praxe. Je rovněž autorem velkého množství vědeckých prací na toto téma, na něž se odvolávají ve svých expertízách i Močalovová a Silanťjev. Podle názoru obžaloby a soudu však není dostatečně kompetentní.

Zajímavé je, že jako „neinformativní“ se ukázaly i výpovědi svědků obžaloby! Státní zástupkyně si pozvala herečky, které hrály v představení Finist, jasný sokol, a producenta divadelního projektu Dcery SOSO Alexandra Andrejeviče jako svědky obžaloby, položila jim otázky, ale jejich odpovědi se jí nelíbily — a proto jsou také „neinformativní“. Proč je tedy pozvali? Znamená to, že všichni ti lidé spolu s 1500 diváky nic nepochopili a pochopil to jen destruktolog Silanťjev, jeho dvě asistentky a znalkyně Močalovová?

Dne 20. prosince 2022 byla hra stažena a už nikdy nebyla uvedena. Tajný svědek „Nikita“ se však na poslední představení vypravil, pořídil si videozáznam — podle jeho slov pro nějakého svého kamaráda z Kavkazu — a po třech měsících se rozhodl, že ho půjde ukázat na Hlavní správu boje s extremismem. Tamní pracovník tvrdí, že svědek chtěl být utajený, protože se „bál ISIS“, kdežto sám „Nikita“ to vysvětluje tak, že se bál o svou pověst v divadelním světě. Nedohodli se ani mezi sebou!

No a to jsou vlastně všechny důkazy obžaloby.

Pokaždé, když se případ Finist projednával u soudu, a to i v případě neveřejných jednání, stála před budovou skupina podporovatelů. Téměř nikdy ale mezi nimi nebyly známé osobnosti, včetně těch divadelních. Co si o tom myslíte?

To, co se stalo Berkovičové a Petrijčukové, se mohlo stát komukoli. Divadelní komunita mě samozřejmě udivuje, ale v zásadě se teď nejrůznější společenské skupiny chovají stejně.

Někdo by se asi mohl ozvat a říct, že nelze soudit za kreativitu a za inscenaci, která je alegorická, protože naprosto na každé umělecké dílo lze vztáhnout nějaký paragraf. Mohli byste vzít Vzkříšení Lva Nikolajeviče Tolstého a říct, že propaguje prostituci, Anna Kareninová propaguje sebevraždu a Shakespearův Othello domácí násilí.

Během každého stání se v podpůrné skupině Ženi Berkovičové našli tací, kteří hořce poznamenali, že přichází málo lidí. Proč je podle vás důležité chodit na soudy s politickými vězni?

Myslím si — stejně jako sama Žeňa a Světa —, že nejsou politické vězenkyně. Žeňa a Světa se žádných politických protestů neúčastnily: chtěly žít ve své zemi, dělat si své věci. A nejsou souzeny za žádná politická prohlášení, ale za divadelní hru z roku 2018 a inscenaci z roku 2020.

Obě hned řekly, že nechtějí, aby se z nich stal symbol, nechtějí být nějakým praporem, chtějí jen vysvětlit, že nic z toho, co je jim kladeno za vinu, neudělaly a ani udělat nemohly.

Finist, jasný sokol je sociálně angažovaná divadelní hra, zaměřená na prevenci terorismu, a právě na to jim poskytoval účelovou dotaci Svaz divadelních pracovníků. Ale protože jsou tvůrkyně souzeny nespravedlivě, veřejnost je vnímá jako politické vězeňkyně. Jenže ony nejsou političtí vězni jako Jašin nebo Kara-Murza, nemají žádné ideály, za které by byly ochotny položit život. V tomto případě jde o úplně jiný příběh.

Když státní zástupkyně Děnisovová oznámila, jaký trest Berkovičovou a Petrijčukovou požaduje, slíbila jste, že o trestu informujete tisk až poté, co na tuto informaci připravíte příbuzné — Ženinu babičku a dcery. Čí to byla iniciativa?

Iniciativa vzešla od Ženi, protože jedna z jejích babiček zemřela už během procesu. Druhá babička krátce předtím prodělala mrtvici a nyní má pečovatelku, která se ji snaží chránit před znepokojivými zprávami. Žeňa sama babičce z vazební věznice volá a píše jí dopisy.

Ani já, ani Žeňa bychom nechtěly, aby druhá babička zemřela z toho, že nečekaně spatří zprávu v médiích. Proto jsme jí večer okamžitě vypnuly všechny telefony a ráno za ní do Petrohradu odjel blízký člověk, aby jí všechno vysvětlil.

Už jsme byli obviněni, že zatajujeme informace, že neznáme zákony. Trest, který požadovala státní zástupkyně, samozřejmě není tajný. My jsme tu informaci pozdrželi jen proto, že jsme to považovaly za důležité pro Ženinu babičku. Ta je teď v Rusku sama, všichni její příbuzní — Ženin táta, sestra — jsou v zahraničí. Chtěli jsme, aby to s babičkou proběhlo nějak normálně, aby jí všechno vysvětlili blízcí lidé. Totéž se týkalo i dcer.

Co očekáváte od odvolání?

Milosrdenství. A spravedlnost. Na odvolání proti rozsudku máme patnáct dní. Zatím čekáme, až budou připraveny protokoly ze soudních jednání, na které se můžeme odvolat. Máme samozřejmě zvukové záznamy z veřejných zasedání a snažili jsme také podrobně zaznamenávat vše, co bylo na neveřejných zasedáních, ale musíme to porovnat s oficiálním zápisem.

Berkovičová a Petrijčuková stráví ve vyšetřovací vazbě ještě několik měsíců. V jakých podmínkách žijí, jak vypadá jejich denní režim?

Cela je určená pro čtyři osoby. Někdy jsou tam dva lidé, někdy čtyři. Žeňa většinou čte knihy, odpovídá na dopisy, sportuje, nakolik to lze, píše knihu.

Cela má asi deset metrů čtverečních, jsou tam dvě palandy, nějaký stůl — nemůžu přesně říct, jak to všechno vypadá, nikdy jsem tam nebyla, scházíme se ve vyšetřovacích místnostech. Ve vyšetřovací vazbě je vždycky špatné osvětlení a Žeňa si stěžuje na problémy s očima. A teď je samozřejmě strašné horko, není tam klimatizace. Ve čtvrtek 11. července jsem s ní byla ve vyšetřovací místnosti a bylo takové horko, že se i dozorcům udělalo špatně.

Jak často se Žeňa ve vazební věznici setkává se svou rodinou a jak tato setkání probíhají?

Setkání se konají jednou až dvakrát měsíčně, obvykle tam s dcerami chodí Ženin manžel Kolja Matvejev. Když byly dívky na táboře, chodil sám. Komunikují spolu přes sklo. Schůzky jsou povolovány jen blízkým příbuzným. Telefonáty povolují babičce, dcerám, Koljovi a Ženině mamince. Myslím, že mohou mluvit jednou za deset dní.

Máte tušení, do které trestní kolonie budou Berkovičová a Petrijčuková poslány, pokud soud po odvolání nezmění své rozhodnutí?

To zatím nevíme. Nikdo to do poslední chvíle neví.

Den po vyhlášení rozsudku agentura TASS s odvoláním na vojenský soud připomněla, že Berkovičová a Petrijčuková mají právo požádat prezidenta o milost. Mluvila jste o takové možnosti s Žeňou? Co si o tom myslí?

Ten post mě opravdu šokoval, proto jsem ho sdílela. Vojenský soud dá šest let nevinným lidem a vzápětí vysvětluje, že mají nárok na milost.

O té věci jsme ještě nediskutovali. Čekáme na odvolání a případné zrušení soudního rozhodnutí a budeme bojovat, jak jen to půjde.

(Redakčně kráceno)

Z ruského originálu Бабушка Жени Беркович сказала: я больше никогда ее не увижу publikovaného v ruském nezávislém magazínu Meduza přeložila JITKA KOMENDOVÁ.