Z moskevského Muzea historie gulagů

Jan Beránek

Nejsilněji na člověka působí konkrétní příběhy... a vědomí, že jich je několik milionů.

Uplynulý týden mě práce opět zavedla do Moskvy. Volnou neděli jsem tentokrát věnoval modernímu muzeu fotografie MMAM s několika skvělými expozicemi, odtud jsem zamířil do Muzea historie gulagů.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

To před pár lety otevřelo sdružení Memorial, o jehož vzpomínkové akci na oběti stalinského teroru jsem psal v listopadu. Muzeum sídlí v moderně rekonstruované budově, jejíž přebudovaný interiér působí spíš industriálně, jako bývalá továrna než obytný dům, kterým býval. Sluší mu to ale takto líp a zabedněná okna s černým interiérem dodávají tomuto muzeu nepředstavitelných hrůz na působivosti.

Hned v první místnosti člověka zamrazí. Jsou zde instalovány asi dva tucty dveří, z nichž každé mají příběh, který si návštěvník může přečíst. Všechny jsou spojeny s historií gulagů.

Jsou tu děsivá vrátka od vězeňských kobek, nízká dvířka baráků v lágrech, honosná křídla od úřadu tajných služeb i civilní dveře od konkrétních bytů, odkud tajná policie vyvlekla nevinné občany a navždy je tak zbavila jejich životů - často doslova, vždy obrazně.

Muzeum popisuje historii komunistických lágrů v Sovětském svazu, a to od prvních koncentračních věznic zřízených roku 1918 přímo v Moskvě pro nepřátele bolševické revoluce, přes prototyp gulagu na Soloveckém ostrově v Bílém moři z počátku 20. let, až po desítky brutálních pracovní táborů za polárním kruhem (jedna z nejhorších byla asi Vorkuta) i na Dálném východě od 30. do 50. let (neblaze proslulý Magadan).

Věnuje se i ideologickému vývoji kolem těchto institucí. Oficiální uznání a nařizování teroru jako nezbytné metody obrany revoluce v době občanské války; pracovně-nápravné tábory, které měly překovat hříšníky v lepší občany schopné budovat socialismus; internace zajatých vojáků, ale i celých etnických skupin vnímaných jako potenciální hrozba.

Muzeum v rámci vlastního výzkumu pořádá archeologické expedice na místa někdejších lágrů, kde mapuje a dokumentuje pohřebiště i další pozůstatky, ze kterých je tu sestavená obrovská vitrína.

Nejstrašnější jsou ale samozřejmě příběhy konkrétních lidí, kteří peklem gulagů prošli, nebo v nich zmizeli. Tady jsou dva, které mi utkvěly asi nejsilněji:

Mladá vzdělaná žena, která se před revolucí účastnila aktivit revolučních socialistů, se zhrozila brutality Rudého teroru během občanské války a na revoluci zanevřela s tím, že jediná cesta k lepší společnosti vede přes laskavost a dobro mezi lidmi. Při jednom z klášterů otevřela sirotčinec, ve kterém se krásně starala o asi stovku dětí, její péče zahrnovala školní výuku včetně výtvarné výchovy s pomůckami, které sama vyráběla.

Svěřené děti každý večer, jedno pod druhém, osobně s láskou ukládala ke spaní. Některé na ni vzpomínali ještě ve stáří. V roce 1924 si ale bolševici na klášter i její sirotčinec došlápli, zlikvidovali je a ženu obvinili ze šíření škodlivé ideologie - její osud zpečetilo, když se u výslechu upřímně hájila, že budoucnost lidstva přece spočívá v bratrství a dobrotě, nikoliv v bratrovražedných bojích.

Strávila pět let v pracovním lágru, pak ji na chvíli propustili, aby ji po roce sebrali znovu. Živá už se nevrátila. Na audiozáznamu vzpomíná její syn na poslední setkání s maminkou před jejím druhým zatčením: jak mu položila, coby už dospělému muži, hlavu do klína a celá strhaná usnula. Pak už ji nikdy neviděl.

Druhý byl mladý muž-básník. Jako mnozí takoví, i on idealisticky snil o světové slávě, které si jeho verše vydobudou. Když sebrali i jeho, skončil na Sibiři u Magadanu.

Jako vězeň byl nucen šestnáct hodin denně těžit dřevo, každý den bez přestávky. Kdo nesplnil normu nastavenou na 16 hodin práce, tomu omezili už tak zoufale nedostatečný příděl jídla. Popisuje, jak se během měsíce takového režimu z každého i mladého a silného muže stala troska; a kdo pak kvůli vysílení nestačil tempu, byl vyčleněn do sousedního lágru, odkud se už nikdy nikdo nevrátil.

Vypráví, jak se z lidí stávala zvířata, jak ostatním kradli jídlo a rvali se o ně, aby sami přežili; nejdřív s tím začali drsní kriminálníci mezi vězni, ale nakonec se tak chovali všichni. Po roce měl úplně zmrzačené, pokřivené ruce. Jeho poslední nadějí, ke které se upínal a díky které přežil, byly právě básně.

Vzpomíná, že básně pomáhaly v nejhorším i některým dalším vězňům: jak citovali verše, když ve spodním prádle zmrzali v kobkách, jejichž stěny byly pokryty ledem a kam je z rozmaru občas zavírali dozorci. Jak sám potajmu psal básně, které pečlivě skrýval, protože ho mohl kdokoliv ze spoluvězňů kdykoliv udat.

Když ho po deseti letech propustili, chtěl asi tři stovky svých motáků dočasně schovat v městečku u jedné paní, se kterou se poznal. Ta ho celá vyděšená odmítla a řekla jen: „Mám přece děti."

Popsané papírky tedy pak musel během noci před odjezdem spálit, jeden po druhém... Měl ale štěstí - přežil a po dvou dekádách neoficiálního zákazu mu nakonec nějaké jeho básně i začaly vycházet.

V posledním sále zní z reproduktoru nekonečné pásmo předčítaných jmen a základních biografických údajů známých obětí gulagů. Sdružení Memorial jich zdokumentovalo téměř tři miliony a informační tabulka uvádí, že vyposlechnutí všech by trvalo asi tři roky.

Svíravý pocit, který jsem měl při východu z muzea, se dá jen těžko popsat. Napadalo mě, že by bylo třeba znásobit dva osobní příběhy mnoha miliony - protože tolik osobních osudů se za hrůzostrašnou historií gulagů a sovětských represí skrývá - a to je prostě mimo kategorii nejen chápání, ale i té nejbujnější představivosti.

Jak je možné, že hnutí zaštiťující se snahou o lepší svět skončilo něčím tak strašlivým? Kde se dopustilo osudových chyb?

Jistěže ne každá snaha o lepší svět musí takto skončit. A je jen zlovolností, pokud to někdo tvrdí. Sám jsem se ostatně mnohokrát setkal s tím, že se proti ekologickému hnutí mávalo „gulagy“, jako by k nim nutně mělo vést.

Je to samozřejmě nesmysl. Ale přesto je přece zapotřebí vědět, že ve snažení o lepší svět je někde taková hrozba strašných konců obsažena. A je zapotřebí vzdělávat se i v tom, co dělat, aby se zcela vyloučilo její naplnění.

    Diskuse
    April 2, 2019 v 9.29
    Pane Beránku, myslím, že je to prosté. Za lepší svět se zkrátka nedá bojovat násilím.
    To ale neznamená, že lepší svět nikdy nebude.
    April 2, 2019 v 10.24
    To mysím neplatí absolutně.
    Dřív jsem býval zastáncem absolutního nenásilí, pod vlivem svých někdejších vzorů (Gándhí, Lennon, Mandela). Dnes si myslím, že jsou situace, kdy je násilí oprávněné a dokonce i žádoucí, a to v rámci obrany. A tam pak ta linie už není černobíle jednoznačná, takže je potřeba o tom přemýšlet a třeba i diskutovat.
    April 2, 2019 v 10.52
    V rámci obrany se ale nebojuje za lepší svět. Jen za udržení toho, co už je.
    JV
    April 2, 2019 v 14.32
    Memento
    Gulag, to je jedno z velkých mement lidstva. A je také nepřehlédnutelným mementem pro politickou levici.

    Jak to, že levice, která měla v Sovětském svazu ve všech ohledech naprosto volnou ruku a mohla tedy levicové ideály uskutečňovat bez zábran a ohlížení se na cokoliv, to přivedla k něčemu tak nevýslovně úděsnému, jako je genocida vlastních občanů? Nadto v mírových podmínkách a bez sebemenšího ohrožení zvenčí?

    Jiří Vyleťal
    JP
    April 2, 2019 v 15.55
    Proč revoluční teror?
    Vedle celé řady historicky a místně specifických vlivů (v Sovětském svazu, v Číně...) by snad za základní příčiny teroru revolučních režimů bylo možno označit (a možná dokonce jako železný zákon revolucí postulovat) tyto dva faktory:

    Míra teroru

    1. narůstá v přímé úměře s mírou hlubokého niterného přesvědčení aktérů revoluce o absolutní "posvátnosti" jejich věci

    2. narůstá v přímé úměře s mírou nestability (ohrožení) revolučního režimu.

    Takže: revoluční režim, který je fundamentalistický, má přirozeně tendenci k vyšší míře teroru, nežli revoluční režim (respektive vůbec revoluční idea), který je ze své podstaty otevřenější, má vyšší schopnost sebereflexe.

    Ale i takovýto fundamentalistický režim nemusí v takové míře sahat k obecnému teroru, pokud je pevně stabilizován, pokud ani jeho moc, ale ani jeho ideologie není ohrožena. A naopak: čím více je jeho moc labilnější, tím více musí sahat k teroru.

    Pan Vyleťal se mýlí v tom, že "levice v Sovětském svazu měla naprosto volnou ruku, bez sebemenšího ohrožení zvenčí".

    Bolševický režim v Rusku byl od samého počátku extrémně labilní, akutně ohrožený svou naprostou zkázou: za prvé, čistě politicky (i sociálně) bolševici reprezentovali (v rozporu se svým vlastním označením) jenom malou minoritu ruské společnosti. Právě proto Lenin s takovou zuřivostí ze svého úkrytu ve Finsku útočil na své soudruhy, poklidně čekající na všeobecný kongres sovětů, aby místo toho okamžitě provedli revoluci: protože on si byl naprosto přesně vědom, že neprovedou-li tento revoluční akt menšiny proti většině, nikdy se jim nepodaří jejich revoluci provést.

    Okamžitě po převzetí moci byla bolševická vláda a moc vystavena akutnímu ohrožení jak zevnitř ("bělogvardějci"), tak zvenčí, zahraniční intervencí (včetně československých legií). V jednu chvíli území pod jejich vládou bylo vlastně jenom úzkým pruhem od Petrohradu k Moskvě.

    I poté když byla zahraniční intervence odražena, a bolševická vláda získala kontrolu nad většinou státního území (později celým), byla jejich vláda trvale ohrožena přinejmenším latentním povstáním lidu, kterému nový komunistický režim nedokázal zabezpečit ani ty nejzákladnější životní potřeby. Především rolníci se - přirozeně - bouřili proti nuceným odvodům svého obilí, za které dostávali jenom bezcenné státní poukazy.

    K tomu všemu přistupuje ještě osoba Stalina: i jeho moc - jakkoli se to může zdát být překvapivé - byla vlastně až do vypuknutí války trvale ohrožena. Diktátorský Stalin totiž ve straně vůbec nebyl nijak populární - a při klíčovém sjezdu strany v třicátém šestém roce byl dokonce ze své funkce odvolán!! A jedině díky zákulisní manipulaci, díky jeho reálné moci nad výkonným aparátem strany se mu podařilo hlasování zopakovat, nyní už v jeho prospěch.

    Právě tento zážitek byl tím iniciačním šokem, který vedl k následujícímu Stalinovu teroru, k zuřivým a vražedným čistkám uvnitř strany i armády. Stalinova moc - zopakujme ještě jednou - byla ve skutečnosti krajně labilní; a protože on byl pevně rozhodnut se jí nevzdat, pak k jejímu udržení vlastně nemohl použít nic jiného nežli děsivý teror.

    Zbývá otázka, jak vůbec bylo možné, že měl k provedení toho teroru vůbec reálnou možnost (jak řečeno v rámci strany nebyl původně nikterak nezpochybnitelný): to vyplývá právě z toho prvního z obou uvedených faktorů, totiž z fundamentalistické povahy komunistické (bolševické) revoluce.

    Stalin samozřejmě nemohl říci: "Ten a ten je můj odpůrce, toho zastřelte!"; ale on mohl využít panující ideologie, víře v její absolutní, absolutně spásný charakter, a mohl říci: "Ten a ten je zrádcem, nepřítelem posvátné věci revoluce - a tak ho zastřelte!"

    Poučení pro levici? - Za prvé, při příští "revoluci" (ať už jakéhokoli druhu) vyčkat tak dlouho, dokud ta nebude mít opravdu oporu v naprosté většině společnosti.

    A za druhé: ano, je samozřejmě nutno být přesvědčen o ušlechtilosti a historické progresivitě vlastní věci. Ale - vždycky je nutno zachovat si zároveň schopnost sebereflexe. A nepovažovat každou kritiku hned za "dílo zlovolných kontrarevolucionářů", nýbrž za zcela přirozený a potřebný feed-back, zpětnou vazbu o tom, že něco není zcela dobře. A že je tedy nutno to napravit. Ne terorem, tím že se kritikům usekají hlavy; nýbrž opravou, adaptací věci samé.
    HZ
    April 2, 2019 v 16.35
    Možná, že bolševikům se jako větší nebezpečí jevili levicoví idealisté,
    jako byla ta žena, která jim do očí tvrdila, že budoucnost lidstva vidí v bratrství a dobrotě, než vzbouření rolníci anebo přeživší příznivci samoděržaví.
    April 2, 2019 v 16.42
    Tak vidíte, pane Vyleťale. Pan Poláček vám odpověděl téměř vyčerpávajícím způsobem. Ale na jednu věc přitom zapomněl.
    Tak já k tomu přidám třeba tuto větu ze Skutků apoštolů, která se týká jednoho dávného (nenásilného) hnutí: "Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit – nechcete přece bojovat proti Bohu.“
    April 2, 2019 v 16.53
    příčiny teroru
    Pan Poláček myslím shrnul velice dobře systémové příčiny, ze kterých se teror zrodil. K tomu je potřeba připočíst "lidský" faktor: že se k moci prodrali právě takové zrůdné charaktery, a že ti ostatní jejich vzestupu nedokázali včas zabránit.
    JV
    April 3, 2019 v 8.37
    Ještě pár vět
    Díky paní Hájková, to je ten pravý důvod a je to také důvod, proč i současný západní systém spěje ke konci.

    Pan Poláček to shrnul opravdu dobře a pravdivě, ale pravda to celá není. Teror tu byl i před Stalinem, tj, za Lenina, kterého si komunisté stále rádi idealizují. Navíc od roku 1924 byl už sovětský režim stabilizovaný. Navíc po Leninovi nevládl Stalin sám, ale s vedením nejvyššího sovětu.

    A teror tu byl také po Stalinovi, tj. za Chruščova i Brežněva. Za nich už nebyly Gulagy, ale byly psychiatrické léčebny a samozřejmě všemocná KGB a místní gubernátoři apod. O krvavém potlačení maďarské vzpoury a Pražského jara ani nemluvě.

    Většinu existence SSSR nebyl u moci Stalin a přesto se ani chvíli žádné snahy o dobro pro všechny – snahy vycházející z postavení posledních z posledních – nekonaly.

    A ještě něco podstatného o Gulazích. Nebyly zakládány s úmyslem likvidovat opozici, ale se záměrem nucenými pracemi co nejrychleji industrializovat SSSR.

    A nakonec něco k tomu revolučnímu teroru: Za Velké francouzské revoluce to bylo naprosto to samé. Místo Gulagů gilotina a ve finále místo Stalina – Napoleon. (A na něj jsou ve Francii pořád hrdí.) Však tam také ruští komunisté chodili pro inspiraci.

    (Mně ovšem nešlo tolik o odpovědi proč to v SSSR s budováním spravedlivé společnosti takto dopadlo, ale o uvědomění si, jak to dopadne, když se všechno začne vyhazovat do odpadkového koše, když nezůstane kámen na kameni, když se vše minulé prohlásí za jen a jen špatné. A přitom tam chybí Bůh, jak geniálně zmínila paní Hájková.)

    Váš Jiří Vyleťal
    April 3, 2019 v 8.51
    však nikdo neříká, že jde jen o Stalina - a s Bohem bych byl opatrný
    Nevím, nikde nepíšu, že za gulagy může jen a jedině Stalin, nebo ano?

    S tím Bohem bych byl opatrný, vezmeme-li si jen toho křesťanského, v jeho jménu probíhaly ještě rozsáhlejší zvěrstva, masakry milionů lidí a genocidy národů. A pak jsou ještě mnozí další bohové, kde je to nemlich to samé.
    + Další komentáře