Uplynulý týden mě práce opět zavedla do Moskvy. Volnou neděli jsem tentokrát věnoval modernímu muzeu fotografie MMAM s několika skvělými expozicemi, odtud jsem zamířil do Muzea historie gulagů.

To před pár lety otevřelo sdružení Memorial, o jehož vzpomínkové akci na oběti stalinského teroru jsem psal v listopadu. Muzeum sídlí v moderně rekonstruované budově, jejíž přebudovaný interiér působí spíš industriálně, jako bývalá továrna než obytný dům, kterým býval. Sluší mu to ale takto líp a zabedněná okna s černým interiérem dodávají tomuto muzeu nepředstavitelných hrůz na působivosti.

Hned v první místnosti člověka zamrazí. Jsou zde instalovány asi dva tucty dveří, z nichž každé mají příběh, který si návštěvník může přečíst. Všechny jsou spojeny s historií gulagů.

Jsou tu děsivá vrátka od vězeňských kobek, nízká dvířka baráků v lágrech, honosná křídla od úřadu tajných služeb i civilní dveře od konkrétních bytů, odkud tajná policie vyvlekla nevinné občany a navždy je tak zbavila jejich životů - často doslova, vždy obrazně.

Muzeum popisuje historii komunistických lágrů v Sovětském svazu, a to od prvních koncentračních věznic zřízených roku 1918 přímo v Moskvě pro nepřátele bolševické revoluce, přes prototyp gulagu na Soloveckém ostrově v Bílém moři z počátku 20. let, až po desítky brutálních pracovní táborů za polárním kruhem (jedna z nejhorších byla asi Vorkuta) i na Dálném východě od 30. do 50. let (neblaze proslulý Magadan).

Věnuje se i ideologickému vývoji kolem těchto institucí. Oficiální uznání a nařizování teroru jako nezbytné metody obrany revoluce v době občanské války; pracovně-nápravné tábory, které měly překovat hříšníky v lepší občany schopné budovat socialismus; internace zajatých vojáků, ale i celých etnických skupin vnímaných jako potenciální hrozba.

Muzeum v rámci vlastního výzkumu pořádá archeologické expedice na místa někdejších lágrů, kde mapuje a dokumentuje pohřebiště i další pozůstatky, ze kterých je tu sestavená obrovská vitrína.

Nejstrašnější jsou ale samozřejmě příběhy konkrétních lidí, kteří peklem gulagů prošli, nebo v nich zmizeli. Tady jsou dva, které mi utkvěly asi nejsilněji:

Mladá vzdělaná žena, která se před revolucí účastnila aktivit revolučních socialistů, se zhrozila brutality Rudého teroru během občanské války a na revoluci zanevřela s tím, že jediná cesta k lepší společnosti vede přes laskavost a dobro mezi lidmi. Při jednom z klášterů otevřela sirotčinec, ve kterém se krásně starala o asi stovku dětí, její péče zahrnovala školní výuku včetně výtvarné výchovy s pomůckami, které sama vyráběla.

Svěřené děti každý večer, jedno pod druhém, osobně s láskou ukládala ke spaní. Některé na ni vzpomínali ještě ve stáří. V roce 1924 si ale bolševici na klášter i její sirotčinec došlápli, zlikvidovali je a ženu obvinili ze šíření škodlivé ideologie - její osud zpečetilo, když se u výslechu upřímně hájila, že budoucnost lidstva přece spočívá v bratrství a dobrotě, nikoliv v bratrovražedných bojích.

Strávila pět let v pracovním lágru, pak ji na chvíli propustili, aby ji po roce sebrali znovu. Živá už se nevrátila. Na audiozáznamu vzpomíná její syn na poslední setkání s maminkou před jejím druhým zatčením: jak mu položila, coby už dospělému muži, hlavu do klína a celá strhaná usnula. Pak už ji nikdy neviděl.

Druhý byl mladý muž-básník. Jako mnozí takoví, i on idealisticky snil o světové slávě, které si jeho verše vydobudou. Když sebrali i jeho, skončil na Sibiři u Magadanu.

Jako vězeň byl nucen šestnáct hodin denně těžit dřevo, každý den bez přestávky. Kdo nesplnil normu nastavenou na 16 hodin práce, tomu omezili už tak zoufale nedostatečný příděl jídla. Popisuje, jak se během měsíce takového režimu z každého i mladého a silného muže stala troska; a kdo pak kvůli vysílení nestačil tempu, byl vyčleněn do sousedního lágru, odkud se už nikdy nikdo nevrátil.

Vypráví, jak se z lidí stávala zvířata, jak ostatním kradli jídlo a rvali se o ně, aby sami přežili; nejdřív s tím začali drsní kriminálníci mezi vězni, ale nakonec se tak chovali všichni. Po roce měl úplně zmrzačené, pokřivené ruce. Jeho poslední nadějí, ke které se upínal a díky které přežil, byly právě básně.

Vzpomíná, že básně pomáhaly v nejhorším i některým dalším vězňům: jak citovali verše, když ve spodním prádle zmrzali v kobkách, jejichž stěny byly pokryty ledem a kam je z rozmaru občas zavírali dozorci. Jak sám potajmu psal básně, které pečlivě skrýval, protože ho mohl kdokoliv ze spoluvězňů kdykoliv udat.

Když ho po deseti letech propustili, chtěl asi tři stovky svých motáků dočasně schovat v městečku u jedné paní, se kterou se poznal. Ta ho celá vyděšená odmítla a řekla jen: „Mám přece děti."

Popsané papírky tedy pak musel během noci před odjezdem spálit, jeden po druhém... Měl ale štěstí - přežil a po dvou dekádách neoficiálního zákazu mu nakonec nějaké jeho básně i začaly vycházet.

V posledním sále zní z reproduktoru nekonečné pásmo předčítaných jmen a základních biografických údajů známých obětí gulagů. Sdružení Memorial jich zdokumentovalo téměř tři miliony a informační tabulka uvádí, že vyposlechnutí všech by trvalo asi tři roky.

Svíravý pocit, který jsem měl při východu z muzea, se dá jen těžko popsat. Napadalo mě, že by bylo třeba znásobit dva osobní příběhy mnoha miliony - protože tolik osobních osudů se za hrůzostrašnou historií gulagů a sovětských represí skrývá - a to je prostě mimo kategorii nejen chápání, ale i té nejbujnější představivosti.

Jak je možné, že hnutí zaštiťující se snahou o lepší svět skončilo něčím tak strašlivým? Kde se dopustilo osudových chyb?

Jistěže ne každá snaha o lepší svět musí takto skončit. A je jen zlovolností, pokud to někdo tvrdí. Sám jsem se ostatně mnohokrát setkal s tím, že se proti ekologickému hnutí mávalo „gulagy“, jako by k nim nutně mělo vést.

Je to samozřejmě nesmysl. Ale přesto je přece zapotřebí vědět, že ve snažení o lepší svět je někde taková hrozba strašných konců obsažena. A je zapotřebí vzdělávat se i v tom, co dělat, aby se zcela vyloučilo její naplnění.

Galerie (4)