Moskevská vzpomínka na oběti stalinského teroru

Jan Beránek

Rusko vzbuzuje vinou svého dnešního politického vedení odpor, ale to neznamená, že v něm nedějí věci hodné obdivu a že v něm nežijí lidé zasluhující naši podporu.

„Hele, zítra probíhá vzpomínková akce na oběti stalinského teroru. Kdybys měl zájem, dám Ti vědět kdy a kde," řekl mi minulou neděli kamarád a kolega Tobias u vína v jednom moskevském baru. Nemusel mě dlouho přemlouvat.

Tobias je z Berlína, ale umí plynně rusky. Poznali jsme se už začátkem 90. let, kdy hodně jezdil do na Ukrajinu a Ruska. Věnoval se tam hlavně černobylské jaderné katastrofě. Jeho manželka Káťa Petrovskaja pochází z Kyjeva - a je mimochodem autorkou vynikající knihy o hledání neznámých osudů své židovské rodiny, která zmizela kdesi v pekle novodobých dějin východní Evropy. Byla už přeložená do dvaceti jazyků - česky sice nevyšla, ale slovensky ji pod názvem Asi Esther vydalo bratislavské nakladatelství Premedia.

V pondělí jsem si tedy v diáři rezervoval kolem oběda dvě hodiny a vyrazil metrem na náměstí Lubjanka. Právě tady totiž každý rok 29. října, v předvečer oficiálního Dne vzpomínek na oběti politických represí, pořádá ruské sdružení Memorial vzpomínku na oběti sovětských politických čistek - akce se jmenuje Návrat jmen.

Aktivistům sdružení se už v roce 1990 podařilo prosadit do tamního parku naproti nechvalně známé budově, ve které sídlily sovětské bezpečnostní služby, pomník: na mramorovém soklu je žulový balvan přivezený ze Soloveckého ostrova v Bílém moři. Právě tam, v areálu prastarého opevněného pravoslavného kláštera, vznikl roku 1923 vůbec první koncentrační pracovní tábor - předchůdce a prototyp pozdějšího systému gulagů.

Letošní akce ale byla ohrožena. Park totiž právě prochází rekonstrukcí, je obehnán plotem a úřady ji s odvoláním na nebezpečnost nejprve zakázaly. Poté, co se zvedla vlna protestů, však nakonec ustoupily a se zástupci pořadatelů se na poslední chvíli dohodli na podmínkách, za nichž se nakonec přece jen mohla konat.

Vyšel jsem z podchodu a ocitl se na prostranství kolem památníku. Kolem něj se vinul dlouhý zástup tvořený několika stovkami lidí. Kdo přišel na řadu, přečetl do mikrofonu jméno, povolání, věk a rok zavraždění jedné z obětí sovětského teroru. Tento svůj krátký proslov každý uzavřel slovy „na věčnou památku“ a poodešel tiše zapálit na pomník svíčku.

×