Jak liberální média ustrnula v čase: případ časopisu Respekt
Radovan Dluhy-SmithPokud liberální média podávají zkreslený obrázek o mezinárodním dění, podkopávají tím nejen svou vlastní věrohodnost, ale především ženou vodu na mlýn populistům jako Zeman a Trump. V Respektu by o tom měli přemýšlet.
Profesor Noam Chomsky z Massachusettského technologického institutu patří mezi první západní kritiky předpojatosti liberálních médií. Jeho kniha Výroba souhlasu, která vyšla v roce 1988, nabourala iluze o jejich objektivitě.
Paradoxně, s volbou prezidenta Trumpa, který pravidelně dezinformuje a manipuluje s informacemi, se téma předpojatosti liberálních médií znovu otevřelo. Trump, tak jako u nás prezident Zeman, často liberální média uráží a označuje je za tak zvané „fake news“ — vylhané zprávy, což je pojem, který naopak liberální média razí pro obsah nových dezinformačních webů. Snaha politiků Trumpova typu zpochybňovat obsah liberálních médií by ovšem byla marná, kdyby se nemohla vůbec o nic opřít. Tak to ale bohužel není.
Na Západě se již našlo pár odvážlivců ze světa liberálních médií, jako například bývalý šéf největšího nekomerčního rádia ve Spojených státech National Public Radion, Ken Stern, kteří na neobjektivní zpravodajství liberálních médií upozorňují. U nás je taková debata teprve v počátcích. Přitom samozřejmě i zde liberální média informují veřejnost selektivně, filtrují informace, které se nehodí do liberálního diskurzu, a naopak zdůrazňují ty informace, které ho umocňují a posilují.
Takto bohužel často pracuje i jeden z lepších českých časopisů, Respekt. Podívejme se třeba na jeho poslední dvě vydání číslo 12 (19. — 25. 3. 2018) a číslo 13 (26. 3. — 2. 4. 2018), v nichž vyšly články „Vraždím, tedy jsem,“ „Dohoda, nebo spravedlnost“, „Putin dobyvatel“ nebo „Jak se vyznat v syrské válce“.
Nemám rád Rusy, tedy jsem
V prvním článku nazvaném Vraždím, tedy jsem, autoři selektivně konstruují události a okolnosti březnového útoku nervovým plynem na bývalého ruského dvojitého agenta Sergeje Skripala a jeho dcery Julie. Text nepřipouští sebemenší pochybnost, že za útokem stojí Rusko. V závěrečných dvou odstavcích protiruský sentiment kulminuje větou: „Celý svět teď ví, kdo, jak otřesným způsobem a koho přesně v Salisbury napadl.“ V čísle 13 je již Putin dokonce vyobrazen s chemickou maskou na obličeji.
Nicméně podle šéfa protiteroristických operací Scotland Yardu, Neila Basu, bude vyšetřování trvat několik týdnů či měsíců a je tedy zatím pouhou spekulací někoho za útoky kategoricky vinit. Autoři článku dále neuvádějí, že v září minulého roku Organizace pro zákaz chemických zbraní, celosvětově respektovaná autorita a nositelka Nobelovy ceny míru za rok 2013, potvrdila ukončení ruského programu chemických zbraní včetně zničení všech zásob, což zahrnovalo i nervově paralytickou látku, která byla použita při útoku v Salisbury.
Kromě toho, přední čeští chemici poukazují na to, že vůbec není vyloučeno, aby nervový plyn Novičok byl v malém množství vyroben za určitých okolností i v České republice či v jiných evropských zemích, včetně Velké Británie. Autoři Respektu nesdělují ani to, že několik kilometrů od místa činu se nachází významné britské vojenské zařízení, Porton Down, které se zabývá výzkumem chemických zbraní. Všechna takováto zjištění samozřejmě neznamenají, že Rusko není za útok zodpovědné, ale vnášejí do tématu kontext a zdrženlivost, která je prozatím namístě.
Článku by také prospělo, kdyby autoři hlouběji popsali situaci kolem spolupráce britských elit a ruských oligarchů. Ti podle listu The Guardian vlastní v Británii, především v Londýně, reality, advokátní a PR kanceláře v hodnotě přes jednu miliardu britských liber.