Co dělat s Facebookem? Rozdělit nebo převést do veřejného vlastnictví

Facebook si nechal vyfouknout osobní data milionů lidí, dovolil je zneužít k manipulování voličů ve prospěch Donalda Trumpa a ještě únik tajil. Můžeme si dovolit nechat klíčovou komunikační platformu v rukou tohoto mamutího monopolu?

Paul_mason

Paul Mason

21.03.2018 07:50

Facebook dovolil firmě GSR vytáhnout ze své sociální sítě data padesáti milionů uživatelů a prodat je společnosti jménem Cambridge Analytica, jejímž explicitním záměrem bylo zneužít je k manipulování amerických voličů ve prospěch Donalda Trumpa. Tak lze stručně shrnout příběh, který počátkem tohoto týdne obletěl svět a o němž se zřejmě budeme dozvídat další a další podrobnosti.

Cambridge Analytica bude čelit následkům toho, že lhala britským poslancům – a je nyní rovněž vyšetřována v americkém státě Massachusetts, kde sídlí. Pro Facebook se však jedná jen o další v celé řadě skandálů. A lze očekávat, že právě tento bude pro vývoj korporace, stojící za největší sociální sítí na světě, zlomovým momentem.

Proč tomu tak je? Hodnota Facebooku na akciových trzích – víc než pět set miliard dolarů – není založena jen na jeho současných ziscích, nýbrž také na předpokladu, že bude schopen tvořit zisk i nadále, a prostřednictvím prodeje dat o svých uživatelích dál expandovat. Budoucnost Facebooku, stejně jako dalších digitálních gigantů, pak leží ve vývoji převratných, na umělé inteligenci založených aplikacích, které jeho bohaté zásoby uživatelských dat zužitkují.

I vedoucím pracovníkům hlavních technologických firem je nicméně již nějakou dobu jasné, že aby se to mohlo stát, musely by se zásadně změnit vztahy mezi korporacemi, uživateli a státy, které mají celé prostředí regulovat. Současná situace je neudržitelná.

Neférový obchodní model
Data z profilů padesáti milionů lidí byla z Facebooku vytažena a zneužita bez jejich vědomí či svolení. Facebook trvá na tom, že nešlo o únik – z čehož by vyplývalo, že jeho trapně nerovnocenné smluvní podmínky, s nimiž musí uživatelé souhlasit, takové nakládání s jejich daty připouští. Společnost problém jen prohloubila tím, že se rozhodla tuto skutečnost tajit a firmě Cambridge Analytica přístup do systému zrušila teprve nyní, když se o celou věc začali zajímat novináři.
 
ImageDigitální korporace navíc zavádějí na trh technologie, pro jejichž používání neexistují závazná pravidla. A toho pak zneužívají. Foto Irish Times


Pokud ovšem Facebook takové zacházení se svými uživateli nepovažuje za porušení podmínek, lze to oprávněně chápat tak, že celý jeho obchodní model je založen na tom, že lidem vnucuje podmínky, které nejsou v jejich zájmu. Tak či onak bude pravděpodobným důsledkem kauzy to, že společnost bude ztrácet důvěru a bude ohrožena takzvaná „sociální licence“ jejího podnikání – co to znamená, vám řekne kdokoli z ropného či tabákového průmyslu.

Mě osobně se Facebook jako služba znechutil. Moje „timeline“ je tak nudná a matoucí současně, že se na ni málokdy vůbec podívám. Nechci teď ovšem na firmu planě nadávat. Co potřebujeme, je vyspělá a smysluplná celospolečenská debata o řešení, jíž se budou kromě technologických firem účastnit také státy, které je mají regulovat – a společnosti, jejichž zájmům mají státy údajně sloužit.

Rizika automatizace
Skandál Cambridge Analytica neúprosně odhalil problémy, jimž budou technologické firmy s dalším postupem automatizace, algoritmizace a vývoje umělé inteligence nevyhnutelně čelit. Klíčovou informací pro všechny aplikace fungující na bázi umělé inteligence je totožnost uživatelů. K tomu, abyste z údajů o prodejích zjistili, že mladí otcové v supermarketech kupují pivo a plínky, nepotřebujete znát jméno a adresu každého jednoho z nich – pokud jim ale chcete pivo a plínky automaticky nabízet, potřebujete znát jejich totožnost.

Abyste mohli po internetu automatizovaně prodávat lidem zdravotnické, pojistné, finanční a další spotřební produkty – a o to technologickým korporacím v posledku kráčí – potřebujete ověřitelný registr jejich totožnosti a potřebujete k takovému podnikání explicitní licenci – společenskou i právní. Takové podmínky však neexistují. A Facebook – stejně jako většina dalších platforem – prostě s daty svých uživatelů všelijak neprůhledně manipulují za účelem tvorby krátkodobého zisku.

Aby toho nebylo málo, Facebook úspěšně využívá klasické monopolistické strategie – především vykupuje technologie, které by se k němu mohly stát alternativou. Takže když se lidem Facebook znechutí a migrují z něj na Instagram nebo WhatsApp, prostě se jen přesouvají z jedné části Zuckerbergova impéria do jiné.

Monopolní a monopolnější
Dokonce i v klasickém monopolním kapitalismu ovládají většinu klíčových sektorů zhruba čtyři velcí hráči. Ti spolu současně soupeří i spolupracují a se státními úřady, které mají jejich činnost regulovat, navzdory příležitostným potyčkám fungují v oboustranné symbióze. Platí to mezi bankami i obchodními řetězci, v účetnictví i výrobě letadlových motorů.

Sektor digitálních technologií však netoleruje ani takto minimální míru konkurence. Velké technologické korporace – Facebook, Apple, Google, Samsung, Amazon, Tencent či Alibaba – mají ve svých sektorech monopolní postavení. V kapitalismu jediná firma ovládá vyhledávání, jiná zase přátelství, jiná internetový obchod. A úřady v USA, Evropské unii či Číně nehnuly ani prstem, aby se pokusily takové masivní koncentraci moci a bohatství nějak zabránit.

Digitální korporace navíc provozují politiku agresivní, bezohledné expanze. Zavádějí na trh technologie, pro jejichž používání neexistují závazná pravidla. A následně pak zneužívají toho, že politici či úřady nemají dostatek znalostí či vůle, aby mohli účinně kontrolovat, zda technologický vývoj vážně neohrožuje nějaký zásadní veřejný zájem.

Skandál s Cambridge Analytica by měl být příslovečnou poslední kapkou – takhle to zkrátka nejde dál.

Obnovit diverzitu
V rámci kapitalismu naštěstí známe tři osvědčené recepty, jak si s monopolem poradit: regulovat, rozdělit – nebo vyvlastnit. Technologické korporace vědí, že se dříve či později k něčemu takovému schyluje a jejich šéfové se v soukromí samozřejmě trápí tím, co si s tím počít.

Mohlo by to fungovat například takto: tak jako máme díky zákonům na ochranu hospodářské soutěže vždy pět až šest hlavních bank, aerolinek či stavitelských společností, mohli bychom i Facebook rozdělit na pět až šest částí v každém státě, kde působí. A tak jako dnes můžu vzít své peníze z banky Natwest a do čtyřiadvaceti hodin si otevřít nový účet u HSBC, měl bych možnost přesunout svá uživatelská data od jedné společnosti k jiné.

Vzniklé firmy by pak o mne spolu mohly soutěžit kupříkladu minimalizací množství reklamy a jiných nesmyslů na mé timeline – či garancí, že má data bez mého vědomí nebudou poskytovat politickým stranám, které nemám rád. Jedna z nich bych snad dokonce mohla být přímo vlastněná svými uživateli. Tak by znovu vznikla alespoň minimální tržní diverzita, již jsme digitálním gigantům na internetu dovolili zničit.

Aby data pracovala pro nás
Pokud si myslíte, že je to politicky nereálné, vězte, že v zasedačkách velkých technologických korporací se o takovém scénáři uvažuje jako o tom nejlepším, co je může potkat. Je tu totiž ještě druhá možnost: převedení infrastruktury sociálních médií do veřejného vlastnictví. „Ale já nechci, aby se má data dostala do rukou vládě,“ říkáte si možná – a máte samozřejmě pravdu. Bohužel to jediné, co nyní teoreticky brání Facebooku zpřístupnit vaše data ruským tajným službám či čínským komunistům, jsou pravidla demokratického státu, ve kterém žijete.

Chceme-li mít jistotu, že velké technologické firmy budou s našimi daty nakládat férově a zodpovědně, budeme tak jako tak potřebovat přísná a vymahatelná pravidla, stejně jako aparát nezbytný k jejich prosazování. Příčinou skandálu Cambridge Analytica je právě to, že se britské, evropské i americké úřady na vymáhání ochrany uživatelských dat vykašlaly. Pokud si však přejeme, aby obrovský potenciál umělé inteligence zužitkoval naše data v našem vlastním i veřejném zájmu, nejpřirozenějším řešením by byl jednotný, veřejný a státem chráněný registr totožnosti.

Mají-li firmy jako Cambridge Analytica již dnes víc než pět tisíc různých datových položek o milionech lidí, dokáží pravděpodobně úspěšně předpovědět, na co umřete a kdy. Zpracování našich zdravotnických a dalších dat prostřednictvím umělé inteligence může mít obrovské výhody. Otázkou ovšem je, kdo z nich bude těžit. Například: budou to zdravotní pojišťovny, které nám tak budou moci včas odepřít zdravotní pojištění? Nebo jednotliví uživatelé, kterým by zkušenosti milionů dalších lidí mohly pomoci žít zdravější a delší život?

Posílit práva uživatelů
Chceme-li, aby naše data na internetu pracovala pro nás, a ne na náš úkor, zavést nějakou formu veřejně vlastněného a kontrolovaného centrálního registru může být nakonec výhodnější než jen monopoly rozbít a regulacemi je donutit ke konkurenci. Fungovalo by to takto: každý občan by měl možnost uzavřít smlouvu, na jejímž základě by data o své osobě do centrálního registru odevzdal. Od smlouvy by mohl kdykoli odstoupit. A infrastruktura využívaná ke shromažďování a sdílení dat by byla vlastněna veřejně – tak jako koleje, na nichž si pak konkurují různí dopravci.

Technologické společnosti by se pak mohly navzájem předhánět v inovativním využívání těchto dat k různým účelům, jejich vlastníky by ale v poslední instanci byli sami jednotliví uživatelé, a ti by také v konečném důsledku měli kontrolu nad jejich používáním. Jejich práva by pak garantoval stát. Není to to samé jako Facebook přímo vyvlastnit – pamatujme si ale, že to se nakonec přece jen v historii mnohdy stalo společnostem, které vybudovaly klíčovou veřejnou infrastrukturu, kterou pak nebyly schopné smysluplně spravovat.

Veřejné vlastnictví centrálního registru, jeho podřízení striktní demokratické kontrole a silná garance práva na odepření přístupu k vlastním datům – to vše by při správném provedení mohlo podnítit firmy k prospěšnějším technickým inovacím a otevřít trhy blahodárné konkurenci. V neposlední řadě by to pak posílilo postavení nejslabší strany dnes silně asymetrického mocenského trojúhelníku digitální ekonomiky – tedy uživatelů – proti státům a korporacím.

Z textu Choice: Break up Facebook – or Take It Into Public Ownership? I Am Not Kidding, vydaného původně portálem Novara Media, z angličtiny přeložil Josef Patočka.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.