Kurdové si od nás zaslouží alespoň upřímnost

Češi mají Kurdy obecně v oblibě. Od doby největšího prokurdského nadšení se ale mnohé změnilo. Proč a jaký postoj je vlastně fér? ptá se Jan Kašpárek.

Na začátku minulého týdne se v Praze jakoby ze vzduchu zhmotnilo sto padesát Kurdů, aby protestovali proti zadržení někdejšího politika kurdské Sjednocené demokratické strany (PYD) Saliha Muslima českou policií. Ten byl zatčen zřejmě na základě žádosti Turecka.

I když se původně hovořilo o mezinárodním zatykači, kterým měla Muslima poctít turecká sekce Interpolu, to se brzy ukázalo jako nepodložené. Důvod, z jakého tedy stíhání bývalého spolupředsedy PYD začalo v Česku, a proč soud takřka okamžitě rozhodoval o jeho případném vzetí do vazby (které, jak víme, dopadlo pro Muslima dobře), zůstal neznámý. Pokud si takové otázky klademe, nevyhneme se hlubokému podezření.

Přece jenom – jak je známo, Turecko vedené Recepem Tayyipem Erdoganem s Kurdy a jejich snahou o autonomii bojuje (a to nikterak metaforicky – především v oblasti Rojavy na severu Sýrie se tak děje velmi reálně s použitím nejmodernějších zbraní) a bojí se jej. Souběžně bez skrupulí sází drakonické tresty každému, kdo se nějakým způsobem protiví autoritářství a nacionalistické hysterii, kterou vládnoucí elita v Turecku systematicky rozdmýchává.

Img_1044_2Nebylo jim divné vzít si volno a přijet z Německa na pondělní ranní demonstraci. Foto Jan Kuliš, DR

Tomu ostatně odpovídá i tamější reakce na propuštění Saliha Muslima, která se pohybuje od čirého bizáru (onoho surreálného názoru, že je Česká republika vlastněna Německem, muži odsud odešli a založili Slovensko, který zazněl v turecké televizi) až po Erdoganovu klasiku v podobě obviňování České republiky z podpory terorismu.

Vezmu si pár dní volno a pojedu pět hodin na demonstraci
Ale to je známý příběh. Vraťme se teď k ledovému pondělnímu ránu, kdy se parta pražských aktivistů se sympatiemi ke kurdské autonomii snažila marně najít kurdskou akci za čerstvě zadrženého Saliha Muslima. Zhruba ve chvíli, kdy se to dotyční pomalu chystali vzdát, se objevili chlapíci s červenozelenožlutými vlajkami. Nejstarší z Kurdů, asi šedesátiletý důstojný pán s transparentem a typickým knírem, skupině s naprostou samozřejmostí německy vysvětlil, že přijeli z Německa a jdou na Ovocný trh.

Tam na ně už čekal dav se záplavou kurdských vlajek (včetně u západních sousedů zakázaných zástav milic YPG/YPJ). Ten se kromě nevídané organizovanosti a schopnosti hromově skandovat i v děsném mrazu vyznačoval tím, že stejně jako onomu pánovi v něm málokomu přišlo podivné vzít si volno a přijet v pondělí ráno z Německa do Prahy demonstrovat za bývalého politika spřízněné strany.

To je něco v našem kontextu i pro člověka pohybujícího se v aktivistickém prostředí jen stěží pochopitelné. Ano, rozumíme, že Kurdové berou sílu z nezávislosti, za niž bojují. Stejně tak vidíme jejich funkční politické organizace, patřičné odhodlání a rozšířenou infrastrukturu (i v podobě bister s kebabem, což není nekorektní vtip, ale prostá skutečnost). Ale ochota jednotlivců se kamsi trmácet dát najevo svůj postoj ve věci, o níž stejně v důsledku rozhodne soud, je zkrátka obdivuhodná.

Máme se rádi, nemáme se rádi
Netřeba to ale opakovat – je známo, že Češi mají (či alespoň měli) Kurdy obecně náramně v oblibě. Obdivovala je neparlamentní levice, jež respektovala jejich nacionalismus, který by jinak hubila ohněm a mečem, jako přirozenou součást emancipačního boje utlačovaného národa. Obdivovali je lidé z liberálních kruhů přesto, že kurdská autonomní území fungují na základě demokratického konfederalismu, který glosovali bývalí američtí vojáci pomáhající Kurdům v Sýrii ve stylu „jsou to komouši, ale v pohodě“. Obdivovali je dokonce nacionalisté kolem Martina Konvičky i Tomia Okamury, přestože je nemalá část Kurdů muslimského vyznání.

Od doby největšího prokurdského nadšení, kdy do Rojavy putovaly české zbraně a pomoc zdola iniciovaná mimo jiné Markétou Všelichovou a Mirkem Farkasem, a kdy dokonce národní filharmonie nahrávala symfonie kurdských hudebníků oslavující jednotky pešmergů, ale uběhlo několik let.

Nyní se podpora poněkud stahuje. Za podivných okolností je dokonce zadržen kurdský politik, i když jej soud alespoň po několika dnech propustí na svobodu. Z Prahy už před nějakou dobou v tichosti zmizelo kurdské vyslanectví, stejně jako jeho webová stránka. Všelichová s Farkasem sedí v tureckém vězení. Ze všech těch halasných podpor politicky angažovaných lidí zbyla ona skupina převážně pražských aktivistů, o kterých jsme mluvili výše a kteří jsou ostatně na každé druhé demonstraci, co se někde v metropoli mihne.

Je to posun o to smutnější a trapnější, že jej část lidí očekávala – například Fatima Rahimi v Deníku Referendum předvídala již před rokem a půl, že ono prokurdské nadšení v České republice nepřežije vojenskou porážku Islámského státu. A je to posun nejen trapný, ale také mávající cedulí s rostoucím nápisem „pokrytectví“.

Jistě, nástrahy vysoké diplomacie jsou nebezpečné a spletité, Turecko je strategickým partnerem, ale onen nápis „pokrytectví“ to nesmazává. Pokud chce český stát Kurdy nechat napospas za mlčení většiny společnosti, která se o emancipační politiku a oblast Kurdistánu nad úroveň krátkodobých senzací nijak zvlášť nezajímá, měl by to alespoň udělat transparentně.

Právě teď, když se Česká republika s Kurdy opět zapletla – a díky rozhodnutí soudu z toho vyšla ještě vcelku se ctí – by mohla být dobrá chvíle pro vyjasnění toho, jak vlastně Kurdy máme či nemáme rádi. Legitimní mohou být různé odpovědi, jejich střídání je ale legitimní – a natož funkční – jen stěží. A zvlášť tváří v tvář kurdskému odhodlání a úsilí je taková dvojakost i jednoduše lidsky sprostá.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.