Všichni jsme si asi původně představovali ukrajinskou protiofenzívu, zahájenou v několika směrech zejména v Doněcké a Záporožské oblasti začátkem června, zhruba stejně. Sevřené tankové formace, řítící se plnou rychlostí po otevřených polích, nad nimi burácí motory bitevních vrtulníků, v pozadí vypouští svůj smrtonosný náklad raketomety a občas zaslechneme ozvěnu leteckých soubojů někde nad mraky. Nic takového se ovšem nestalo.

Ukrajina má v probíhající válce jednu velkou nevýhodu, kterou mi opakují mí ukrajinští přátelé, kteří byli či jsou na frontě, vždy, když spolu mluvíme. Dá se přeložit velmi jednoduše: „Když se bráníme, bráníme se přesile. Když útočíme, útočíme do přesily.“ Tak je to od začátku a bude to tak až do konce války. I proto má ukrajinská protiofenzíva spíše podobu opotřebovávací války, jakési „války měst“, kterou známe z konfliktů na Blízkém východě.

Ruská armáda v rozkladu

Ruská strana, a upřímně řečeno, kdo z nás by čekal, že se po roce a půl války bude sveřepě bránit, rozesela po desetitisících kilometrů čtverečních jihovýchodní Ukrajiny miliony min. Podle hlášení z oblasti bojů často ani sami ruští vojáci neví, kde jejich minová pole začínají a končí.

Nepořádek v ruské armádě už se projevuje i tak, že standardní postup, minové pole položit a ihned poté zakreslit do map, Rusové hodili za hlavu a jsou ochotni pro problémy, které nadělají nepříteli, klidně obětovat vlastní vojáky, kteří se do minových polí nezřídka zatoulají při plánovaných přesunech.

Ruská armáda je morálně i technicky v rozkladu. Zatímco moskevští papaláši i nadále vysílají k vlastním i zahraničním divákům záběry z návštěv moderních provozů na výrobu zbraní, většinu vojáků na Ukrajině již tvoří odvedenci, z nichž nikdo nemá nejmenší důvod, proč by měl na Ukrajině bojovat.

Armáda ztrácí techniku tak rychlým tempem, že již nestačí obnovovat síly ani při vysmýčení všech postsovětských zbrojních skladů, co jich jen je od Brestu po Vladivostok a od Černého moře k Severnímu ledovému oceánu. Sovětské základy jsou ty tam a Rusové se chytají stébla v podobě spolupráce s režimy, které jsou sice co se týče zbraní soběstačné — jako je Severní Korea nebo Írán —, ale jejichž zbrojní průmysl má do kvalit někdejšího sovětského dosti daleko.

Celý svět tak vidí, jak armáda čtyřicetimilionového národa na bitevním poli poráží armádu národa sto padesáti milionového, tedy něco, co bychom v době po únoru 2022 nečekali. Co bude dál?

Očekávání dalšího vývoje

Ukrajinci v současné době definitivně upevňují pozice pod městečkem Robotyne na úseku, který jsme si zvykli nazývat „jižní fronta“. Je již zřejmé, že jejich prvním strategickým cílem je to, co jsme všichni od zahájení příprav protiofenzívy předpokládali, tedy útok směrem k Azovskému moři.

Místa, kam shodou okolností za druhé světové války došla spolu s Wehrmachtem slovenská armáda, jsou nyní svědkem bojů o každou vesnici. Právě teď se bojuje o soustavu tří malých vesniček, které leží na silnici 0406 směrem od Robotyne na jih, jde o Novoprokopivku, Ilčenkove a Solodku Balku. Tyto — spíše než vesnice — osady o několika desítkách domů jsou poslední závažnou překážkou mezi ukrajinskými vojsky a městem Tokmak asi dvacet kilometrů na jih.

Z Tokmaku je to pak již zhruba jen čtyřicet kilometrů do Melitopolu, který padl brzy po zahájení války a jenž je branou na Krym. Kdo drží Melitopol, ten drží spojnici mezi Donbasem, kde také probíhají boje, a právě Krymským poloostrovem. Tudy je například vedena voda, tudy míří na Krym zásoby. Kerčský most pro zásobování velkého poloostrova nestačí a hráz Kachovské přehrady vyletěla 6. června do povětří.

Pokud by se tedy podařilo Ukrajincům do zimy dojít až do Tokmaku — a poslední vývoj dává tušit, že to vůbec není vyloučené —, budou mít Rusové v zimě o čem přemýšlet. V první řadě o tom, jak se z prohrané války co nejrychleji vyvázat.