Vítězství na dohled

Jiří Vojáček

Relativně pomalý postup ukrajinské armády nepřináší spektakulární výjevy, ale má své úspěchy. Ruská strana je demoralizovaná a technicky ztrácí. Dojdou-li Ukrajinci do zimy do Tokmaku, budou již nedaleko Melitopolu, bráně na Krym.

Ukrajina má v probíhající válce jednu velkou nevýhodu, brání se i útočí proti přesile. Přesto se její armádě daří v probíhající protiofenzívě pomalu postupovat. Na fotografii ukrajinský voják objímá svou ženu, která za ním přijela vlakem z Kyjeva do Kramatorsku v Doněcké oblasti. Foto Roman Pilipey, AFP

Všichni jsme si asi původně představovali ukrajinskou protiofenzívu, zahájenou v několika směrech zejména v Doněcké a Záporožské oblasti začátkem června, zhruba stejně. Sevřené tankové formace, řítící se plnou rychlostí po otevřených polích, nad nimi burácí motory bitevních vrtulníků, v pozadí vypouští svůj smrtonosný náklad raketomety a občas zaslechneme ozvěnu leteckých soubojů někde nad mraky. Nic takového se ovšem nestalo.

Ukrajina má v probíhající válce jednu velkou nevýhodu, kterou mi opakují mí ukrajinští přátelé, kteří byli či jsou na frontě, vždy, když spolu mluvíme. Dá se přeložit velmi jednoduše: „Když se bráníme, bráníme se přesile. Když útočíme, útočíme do přesily.“ Tak je to od začátku a bude to tak až do konce války. I proto má ukrajinská protiofenzíva spíše podobu opotřebovávací války, jakési „války měst“, kterou známe z konfliktů na Blízkém východě.

Ruská armáda v rozkladu

Ruská strana, a upřímně řečeno, kdo z nás by čekal, že se po roce a půl války bude sveřepě bránit, rozesela po desetitisících kilometrů čtverečních jihovýchodní Ukrajiny miliony min. Podle hlášení z oblasti bojů často ani sami ruští vojáci neví, kde jejich minová pole začínají a končí.

Nepořádek v ruské armádě už se projevuje i tak, že standardní postup, minové pole položit a ihned poté zakreslit do map, Rusové hodili za hlavu a jsou ochotni pro problémy, které nadělají nepříteli, klidně obětovat vlastní vojáky, kteří se do minových polí nezřídka zatoulají při plánovaných přesunech.

Ruská armáda je morálně i technicky v rozkladu. Zatímco moskevští papaláši i nadále vysílají k vlastním i zahraničním divákům záběry z návštěv moderních provozů na výrobu zbraní, většinu vojáků na Ukrajině již tvoří odvedenci, z nichž nikdo nemá nejmenší důvod, proč by měl na Ukrajině bojovat.

Armáda ztrácí techniku tak rychlým tempem, že již nestačí obnovovat síly ani při vysmýčení všech postsovětských zbrojních skladů, co jich jen je od Brestu po Vladivostok a od Černého moře k Severnímu ledovému oceánu. Sovětské základy jsou ty tam a Rusové se chytají stébla v podobě spolupráce s režimy, které jsou sice co se týče zbraní soběstačné — jako je Severní Korea nebo Írán —, ale jejichž zbrojní průmysl má do kvalit někdejšího sovětského dosti daleko.

Celý svět tak vidí, jak armáda čtyřicetimilionového národa na bitevním poli poráží armádu národa sto padesáti milionového, tedy něco, co bychom v době po únoru 2022 nečekali. Co bude dál?

Očekávání dalšího vývoje

Ukrajinci v současné době definitivně upevňují pozice pod městečkem Robotyne na úseku, který jsme si zvykli nazývat „jižní fronta“. Je již zřejmé, že jejich prvním strategickým cílem je to, co jsme všichni od zahájení příprav protiofenzívy předpokládali, tedy útok směrem k Azovskému moři.

Místa, kam shodou okolností za druhé světové války došla spolu s Wehrmachtem slovenská armáda, jsou nyní svědkem bojů o každou vesnici. Právě teď se bojuje o soustavu tří malých vesniček, které leží na silnici 0406 směrem od Robotyne na jih, jde o Novoprokopivku, Ilčenkove a Solodku Balku. Tyto — spíše než vesnice — osady o několika desítkách domů jsou poslední závažnou překážkou mezi ukrajinskými vojsky a městem Tokmak asi dvacet kilometrů na jih.

Z Tokmaku je to pak již zhruba jen čtyřicet kilometrů do Melitopolu, který padl brzy po zahájení války a jenž je branou na Krym. Kdo drží Melitopol, ten drží spojnici mezi Donbasem, kde také probíhají boje, a právě Krymským poloostrovem. Tudy je například vedena voda, tudy míří na Krym zásoby. Kerčský most pro zásobování velkého poloostrova nestačí a hráz Kachovské přehrady vyletěla 6. června do povětří.

Pokud by se tedy podařilo Ukrajincům do zimy dojít až do Tokmaku — a poslední vývoj dává tušit, že to vůbec není vyloučené —, budou mít Rusové v zimě o čem přemýšlet. V první řadě o tom, jak se z prohrané války co nejrychleji vyvázat.

Diskuse
IV
September 27, 2023 v 22.07

Doporučuji konfrontovat s Weeb Union nebo Military Summary na YouTube. Sami pak můžete posoudit, kdo asi je tu více mimo realitu...

HZ

Doporučuju setrvat v hledání zdrojů, které vás udrží mimo realitu, pane Václavů. Chápu, že pro někoho je to způsob, jak si zachovat klidnou mysl.

Ukrajinci nemají převahu ve vzduchu a jdou proti početnějšímu nepříteli, proti minovým polím, artilerii a soustavám zákopů ........... nic těžšího a krvavějšího není. Nezměrné hrdinství.

Americká kazetová munice, jeden z nejúčinnějších prostředků na čištění zákopů, skóre bezpochyby vyrovnává.

Jsou to jatka.

A ukrajinskou sílu už podruhé ukazuje lehká pěchota. To ona dokáže prorazit díru do opevnění, ne těžká technika.

* * *

Nejvíc mě na tom děsí ta bezvýchodnost. Putin sní své imperiální sny a Ukrajinu prostě neuznává. Jenže se ukázalo, že pravdu nemá on, ale Zelenský -- za 30 let od rozpadu SSSR se mnoho změnilo, Ukrajinci o ruský "mir" v drtivé většině nestojí, vnímají Ukrajinu jako samostatnou zemi...

Jasně se to ukázalo, ruská porážka u Kejeva měla být poslední bitvou téhle války. Jenomže Rusové odmítají uznat, že jsou vetřelci, kteří vojensky napadli sousední zemi, vyprávějí pohádky o útoku Západu, přitom si Ukrajinu podmaňují brutální silou. Jen v roce 2022 použili víc než deset milionů kusů dělostřelecké munice. Deset milionů!!! Plus rakety, miny atd.

Strašné.

HZ
September 28, 2023 v 12.31

Ano, pane Morbicere. Myslím, že tentokrát s vámi mohu souhlasit. Velmi upřímně.

IV
March 8, 2024 v 23.48

Paní Zemanová, mohlo být zajímavé porovnat věrohodnost "vašich" a "mých" zdrojů (třeba i s odkazy na některé lidskoprávní organizace), ale bohužel asi máme oba na práci pro nás důležitější věci. Ale stejně nakonec čas mnohé ukáže, i když zdaleka ne všechno...